Jak jsem (ne)spáchal sebevraždu

Aby nedošlo k omylu, hned vše vysvětlím. V pátek mě napadla taková myšlenka - po třech dnech v práci si jen tak pro radost zaběhnu půlmaraton. Buď to uběhnu nebo zemřu. V sobotu jsem nad tím přemýšlel a večer si řekl, proč ne, jdu do toho.

Ráno vstanu, rozcvičím se a protáhnu se. Cítím se dobře a kolena, která jsem si poslední týden šetřil (pobolívaly, potvory jedny), vypadala použitelně, nevrzala a nebolela. Počasí bylo vynikající, chladnější počasí a mírný větřík mi vyhovuje. Výběr hudby byl taky připraven a tak nic nebránilo začít svůj pokus.

Prvních deset metrů je parádních. Všechno funguje tak jak má, nohy fungují, dech taky a v boku mě nepíchá. Jedenáctý metr je krizový. Ozve se pravé koleno a to tak, že běh se mění v kulhání. Bolest je velká, ale snesitelná. Trošku upravuji tempo a po dalších deseti metrech se rozhoduji, že to zkusím. Buď koleno vydrží nebo ne. První kolo (2.84 km) mám pár vteřin pod 14 minut, což mě překvapí, čekal jsem o minutu pomalejší čas. Koleno úspěšně ignoruji, bolest ustupuje. Druhé kolo a na stopkách se ukazuje čas pár vteřin přes 28 minut. Pochvaluji si svůj playlist, Amy MacDonald mi na běhání opravdu vyhovuje. Když potřetí běžím kolem rybářů sedících u Dřevnice, dívají se na mě jako na regulérního blázna. Vzhledem k tomu, že koleno se začne ozývat čím dál tím víc, cítím se stejně. Začínám mít obavu, že namísto sebevraždy právě konám sebezmrzačení. Třetí kolo končím pod 43 minut. Dýchání zvládám v pohodě, tep je taky v normě a potím se přiměřeně námaze. Jen mě čím dál tím víc omezuje to prokleté koleno. Přemlouvám se aspoň k desítce, poslední jeden a půl kilometru je čistě o utrpení. Kondičně jsem opravdu nad očekávání, to, čemu jsem ze začátku ani nevěřil, teď vidím jako reálný cíl. Samozřejmě v závislosti na tom, jak mi bude fungovat zdraví. Posledních pár set metrů ani nezrychluji tempo, snažím se překonávat bolest, která se stává nesnesitelnou. Výsledný čas na deseti kilometrech je 50:21.92.

Přežívám, ale cestu domů už dost kulhám a trpím. Sebevražda se nekonala, sebezmrzačení zřejmě ano. Po dlouhé době se dokonce cpu do výtahu, necítím se na to vyšlápnout si mizerných šest pater. Doma si mažu koleno kosodřevinovým gelem (made in Germany) a decentně stahuji obinadlem. Celkově je mi fajn, jen doufám, že jsem si neublížil nijak moc. Opravdu bych si ještě letos rád dokázal, že na ten půlmaraton mám.