Byl naštvaný. Vztek jím lomcoval, ale na druhou stranu si jasně uvědomoval, že to je asi tak všechno, co s tím zmůže. No a co, tak si dárek rozbalí s jednodenním zpožděním. Nikam neuteče. Tím si byl jistý.
Když ten stromek zahlédl včera, hluboce ho zamrazilo. Byl naprosto totožný se stromkem, který si pamatoval ze svého dětství. Z jediných Vánoc, které byly kouzelné, z jediných, které si chtěl pamatovat. Nebyl nikterak velký a spíš než rovný byl křivý. Jehličí mu také moc nezůstalo, ozdobený byl více než skromně, ale to nevadilo. Ty Vánoce věděl, že dostane přesně to, co si přál tak moc, jak si jen devítiletý kluk může přát. A nyní si byl naprosto jist, že ho tam čeká stejný dárek.
Naštvanost pramenila z toho, že se zamyslel nad naprosto nepodstatnou věcí, na kterou si teď nemohl za žádnou cenu vzpomenout (což ho vytáčelo o to ještě víc). A když se probral, s údivem zjistil, že večerní soumrak vystřídalo ranní slunce. Snažil se to brát z té lepší stránky – aspoň lépe uvidí na cestu.
Stromy kolem dokola stály v mrazivém tichu, na vrcholcích se sněhovou čepičkou. I vrány, co před chvílí s divokým krákáním vzlétly, se usadily na volných větvích a zachovávaly v této situaci naprosté ticho. Kousek po kousku se blížil ke svému stromku, cítil to. V uších mu zněla nějaká koleda. Nemohl si vzpomenout na text, a tak aspoň brumlal melodii. Dokonce se mu zdálo, že jen trochu falešně. Možná to budou konečně pěkné Vánoce.
Zase musel myslet na svůj dárek. Malá píšťalka, tu si moc přál. Obyčejná, dřevěná, za pár šupů. Věděl, že když na ní zapíská, všechno se v dobré obrátí. Tehdy jeho přáním bylo, aby mohl být obyčejným dítětem, klukem, co si hraje, chodí za školu a zlobí. Kluka, kterého netíží starosti a strach. Moc dobře si pamatoval, že když dárek (svůj jediný) rozbalil a ta píšťalka tam byla, věděl, co má dělat. Zvuk, který vyloudil, byl otřesný, disharmonický, ale ten zázrak se stal. Jaro a léto prožil tak, jak si přál. Pak o píšťalku přišel a dobré časy skončily.
Teď věděl, že se vše obrátí. Ta píšťalka tam na něj čeká a až na ní zapíská, stane se opět zázrak. Jen to pomyšlení mu dávalo sílu za dva. Své úsilí ještě znásobil, když konečně zahlédl stromek. Byl tak blízko, až ho zamrazilo. Ještě kousek a bude u něj. Svůj dárek už viděl. Někdo ho chtěl zabalit do purpurového papíru, ale nestihl to. Nechal ho jen tak na něm položený. Přišlo mu to nezodpovědné. Co kdyby se jí něco stalo? Pohlédl ke větvím a díval se na vrány. Začal se stydět. Ony za to nemohly, že přišel dřív, než ji zabalily.
Když jeho ruce konečně píšťalku uchopily, pocítil uspokojení. Věděl, jak se na ní hraje. A věděl naprosto přesně, jakou písničku musí zahrát. A věděl, že jí musí zahrát hned. Když si jí dal do úst, překvapilo ho, že je velmi studená. Pak si uvědomil, že není dřevěná, ale kovová. Drobný detail, který nemohl zabránit palci, aby udělal svůj pohyb ve chvíli, kdy do píšťalky foukl.
Vrány vystrašené ostrým zvukem výstřelu prudce vylétly k obloze, ale za chvíli se vrátily ke své vánoční tabuli, teď bohatší o další chod.
neděle 25. prosince 2011
pondělí 29. srpna 2011
Co jsem chtěl napsat a pak to radši neudělal...
Jak šly poslední dobou různé události kolem mě a já přemýšlel, jestli má smysl o nich něco napsat, nebo jestli je lepší dělat něco užitečnějšího - třeba ležet v posteli a zírat do stropu...
Tak proč jsem nenapsal:
o panu Bátorovi - o nule není co psát. Ani to, že je otravná.
o postupu Plzně do základní skupiny Ligy mistrů - protože se bojím, že v zimě prodají půlku týmu a dopadnou jak Slavia, která namísto stabilizace šla do kytek.
o vypadnutí Sparty z fotbalových pohárů - protože navážet se do starých lidí není slušné a když to stačí na domácí ligu, je to smutné.
o auditu financí VV - protože určitě během chvíle udělají ještě lepší vtip a humor.
o zvyšující se ceně zlata - protože zase klesne a všichni se budou strašně divit.
o Barum Rally - protože i vesnický lid se potřebuje zabavit a to, že mě nebaví ještě tři dny po městské zkoušce zakopávat o plastové kelímky je pouze můj problém.
o kompilaci WINE - když to zvládnu já, tak už musí každý.
jak Hradec vedl chvíli ligu - protože o tom psaly v novinách a slávy bylo dost.
o velkých vedrech - bylo takové horko, že se mi ani nechtělo nadávat.
o blbcích kolem nás - to je věčný příběh, den bez blbce je veliká vzácnost.
o nepokojích na Šluknovsku - k čemu? Řešení je jednoduché: jedna strana musí chtít a druhá musí pomoci. Nic víc. nic míň.
o zákazu prodeje Galaxy Tab 10.1 - Apple si zašprýmovalo v Německu a zdá se, že s tím hodlá pokračovat.
o výkonu rakouského rozhodčího v zápase Sparta vs. Vaslui - protože jsem si potvrdil, jak moc leží Temelín Rakušanům v krku.
o stupidním zpravodajství TV PRIMA - prostě přepínám na jinou stanici nebo jdu do vedlejší místnosti.
a tak by šlo pokračovat dál a dál...
Tak proč jsem nenapsal:
o panu Bátorovi - o nule není co psát. Ani to, že je otravná.
o postupu Plzně do základní skupiny Ligy mistrů - protože se bojím, že v zimě prodají půlku týmu a dopadnou jak Slavia, která namísto stabilizace šla do kytek.
o vypadnutí Sparty z fotbalových pohárů - protože navážet se do starých lidí není slušné a když to stačí na domácí ligu, je to smutné.
o auditu financí VV - protože určitě během chvíle udělají ještě lepší vtip a humor.
o zvyšující se ceně zlata - protože zase klesne a všichni se budou strašně divit.
o Barum Rally - protože i vesnický lid se potřebuje zabavit a to, že mě nebaví ještě tři dny po městské zkoušce zakopávat o plastové kelímky je pouze můj problém.
o kompilaci WINE - když to zvládnu já, tak už musí každý.
jak Hradec vedl chvíli ligu - protože o tom psaly v novinách a slávy bylo dost.
o velkých vedrech - bylo takové horko, že se mi ani nechtělo nadávat.
o blbcích kolem nás - to je věčný příběh, den bez blbce je veliká vzácnost.
o nepokojích na Šluknovsku - k čemu? Řešení je jednoduché: jedna strana musí chtít a druhá musí pomoci. Nic víc. nic míň.
o zákazu prodeje Galaxy Tab 10.1 - Apple si zašprýmovalo v Německu a zdá se, že s tím hodlá pokračovat.
o výkonu rakouského rozhodčího v zápase Sparta vs. Vaslui - protože jsem si potvrdil, jak moc leží Temelín Rakušanům v krku.
o stupidním zpravodajství TV PRIMA - prostě přepínám na jinou stanici nebo jdu do vedlejší místnosti.
a tak by šlo pokračovat dál a dál...
neděle 10. července 2011
Mageia a Steam
Linux, respektive distribuce Mageia (a před ní dlouho Mandriva) s pracovním prostředím KDE, se mi zažral hluboko pod kůži. Vlastně mám už fyzickou nechuť pracovat na počítači s Windows. V práci, kde musím, trpím a nejčastější zvolání je "zlatý linux". Jediné, co musím woknům závidět, je nabídka her. Jasně, už dávno nepatřím do skupiny uživatelů, pro které platí počítač = hry, ale každý máme nějaký ten způsob relaxace či odreagování a nebudeme si nalhávat, sem tam to prostě chce něco nebo někoho virtuálně zmasakrovat. Her pro linux není málo, ale je jasně vidět, že primárně podporovaný operační systém je jiný.
Nejsem příznivcem her, které se krásně blýskají, vše se leskne a vrhá roztodivné stíny, ale vnitřní logika je "jdi z bodu A do bodu B, spusť skript XY a běda, jestli se pokusíš spínač obejít někudy jinudy". Nějak jsem se zasekl u her typu Deus Ex, Fallout 2, Albion, Morrowind.. Prostě u her, kde je silná myšlenka, skvělé zpracování a má to hlavu a patu. Výhodou všech takových her je relativně nízká náročnost na hardware (s porovnáním s aktuálními superkůl nesmysly). A protože jsou nativně určeny pro Windows, jsou dvě možnosti: buď je nehrát nebo se pokusit to spustit alternativním způsobem. Koho napadla možnost nainstalovat Windows, prosím, ať nečte dál a radši zavře prohlížeč. Děkuji.
Na mysli mám samozřejmě WINE. Netahám si ho do systému rád, ale beru to jako menší "zlo" (než alternativa znamenající partition s wokny). Sice jsem mu při posledním formátování disku vyhradil jistý prostor, ale začínám mít silný pocit, že zanedlouho ho zruším a připojím k /home. Volné místo se mi bude hodit, protože -
- protože Steam. Před nedávnem jsem někde zaslechl, že je vyvíjen klient i pro linux. To by otevřelo linuxu nové obzory - najednou by byla možnost vybírat z velmi zajímavých titulů. Zanedlouho ale byla zpráva dementována (nebo tak nějak) a tím pádem jsem se přestal o toto téma zajímat. Pár dní zpátky jsem si na stalker.scorpions.cz přečetl zprávu o akci na Steamu - dvě a půl eura za jeden díl série Stalker. Takové nabídce nešlo odolat.
Příprava byla jednoduchá. Stačilo stáhnout (třeba z oficiálních stránek) klienta a toho nainstalovat (samozřejmě pomocí WINE), založit si účet (pokud ho ještě nemáte), mít platební kartu a nákup byla otázka chvilky. A protože Stín Černobylu (Shadow of Chernobyl) je mým nejoblíbenějším dílem ze série (což ale neznamená, že není zmršené tak, až by z toho člověk Olega mlátil po hlavě), zkusil jsem ho stáhnout a spustit. Vše krásně fungovalo, včetně Datastorova DMP. Volání Pripjatě (Call of Pripyat) se momentálně kapánek vzpouzí, ale s trochou štěstí přestane. Na Jasnou oblohu (Clear Sky) ještě nemám odvahu - reference jsou prabídné.
V této době probíhá na Steamu něco s výmluvným názvem "Summer Camp Sale". Když jsem se tak zvědavě díval na nabídku, zaujal mě Valve Complete 2011 Pack, což je balík her (nečekaně) od Valve, obsahujících 24 víceméně parádních kousků (namátkou komplet Half-Life, Half-Life2, Counter-Strike. Left4Dead 1+2..). To vše za velmi přijatelnou cenu (utratit sám za sebe 44.96€ za dárek ke svátku je snesitelné). Rozhodoval jsem se dva dny. Přitom jsem se mrkl na stránky winehq s databází aplikací a zkontroloval si, jak si vedou zmíněné tituly. Ty, které mě zajímaly, měly hodnocení mezi "Gold" a "Platinum". Nebylo co řešit a co si budeme říkat, není nic lepšího, než když člověk sám sobě udělá dobře. Koupě proběhla bleskově, což se ale nedá říct o rychlosti stahování. Už u Stalkera jsem byl kapánek podrážděný šnečí rychlostí stahování. Oproti tomu, co následovalo při stahování her z Complete Packu, to byla přímo nadzvuková rychlost. Když mi klient zahlásil, že stahování bude ukončeno na 320 dní, jaksi nežertoval. Zřejmě jsou servery tak vytížené, že se na víc nezmůžou, ale na druhou stranu - za ty prachy si i chvíli počkám.
Tak si pár hodin čekám než se stáhne Half-Life Deathmatch: Source a když s nadšením hru spustím, dostanu těžce za uši. Myš neskutečně lagguje a tak na nějaké smysluplné hraní lze rychle zapomenout. Zkouším ještě Counter-Strike: Condition Zero, ale výsledek je stejný. Opět projíždím stránky WINE a objevuji, že tento problém se vyskytoval mezi verzemi WINE 1.3.14 až 1.3.16 a že prý byl určitě opraven ve verzi 1.3.19. Což je možné, ale ve verzi 1.3.20 (který má v repozitářích Mageia) se to asi vrátilo. Tak jsem si mohl vybrat: počkat, až do repozitáře přijde nová verze, nebo si stáhnout archiv s nejnovější verzí (1.3.24) a poprat se s tím. Zkusit se má (skoro) všechno, tak jsem stáhl archiv, rozbalil, přečetl nejdůležitější soubor s názvem readme a řídil jsem se jím. (Malá odbočka - když jsem se na něj podíval teď znova, tak musím uznat, že jsem ho nijak podrobně nečetl. Spíš jsem ho proletěl a vzal si z něj to nejpodstatnější. To, že mi nějaké drobnosti unikly... Stane se i v lepších rodinách. Jinak řečeno, namísto jednoduššího postupu - ./tools/wineinstall - jsem jel ten trošku složitější. Výsledek je skoro ten samý. Naštěstí.) První jsem se mrkl na doporučené balíčky. Jak už jsem zvyklý z Mandrivy, když tam není návod k distribuci, kterou používám, používám návod/seznam určený pro Fedoru, který bývá většinou uveden. Několik -devel balíčků jsem v systému ještě neměl (ve slabé chvíli jsem byl ochoten natvrdo stáhnout všechny -devel balíčky nacházející se v repozitářích, ale asi 2500 balíčků bylo hodně i na mě), tak jsem je nainstaloval. Pak jsem pokračoval klasicky: ./configure, make, make install. To zabralo nějaký čas. Vše se (naštěstí) povedlo (jsem asi šikovný)a po spuštění winecfg jsem si ověřil, že se akce zdárně povedla. Zkusím spustit znovu Half-Life Deathmatch: Source a vida, s myší nejsou žádné potíže! Paráda. Takže Valve Complete 2011 Pack se k WINE 1.3.20 nehodí, k 1.3.24 už ano. Druhý den experimentů se mi stalo, že z ničeho nic vypadl zvuk. Stalo se to u CS: Condition Zero a pak i u Left 4 Dead. Zkusil jsem v ovládacím centru Mageii v sekci Nastavit zvuk zakázat PulseAudio a zatím se zdá, že to pomohlo.
Rozhodnutí jestli jít do Steamu, si musí každý rozhodnout sám. Tuto službu používám teprve pár dní a zatím jsem spokojený. Pro úplného začátečníka to zřejmě není - hodí se mít aspoň nějaké zkušenosti a člověk se nesmí štítit pátrati s pomocí google na věci, které nezná nebo jim nerozumí. Samozřejmě bych byl radši, kdyby hry, které jsem si koupil, fungovaly nativně pod linuxem, ale nefungují. No nic. Konec psaní, mám něco rozjednané s houfem zombíků...
Nejsem příznivcem her, které se krásně blýskají, vše se leskne a vrhá roztodivné stíny, ale vnitřní logika je "jdi z bodu A do bodu B, spusť skript XY a běda, jestli se pokusíš spínač obejít někudy jinudy". Nějak jsem se zasekl u her typu Deus Ex, Fallout 2, Albion, Morrowind.. Prostě u her, kde je silná myšlenka, skvělé zpracování a má to hlavu a patu. Výhodou všech takových her je relativně nízká náročnost na hardware (s porovnáním s aktuálními superkůl nesmysly). A protože jsou nativně určeny pro Windows, jsou dvě možnosti: buď je nehrát nebo se pokusit to spustit alternativním způsobem. Koho napadla možnost nainstalovat Windows, prosím, ať nečte dál a radši zavře prohlížeč. Děkuji.
Na mysli mám samozřejmě WINE. Netahám si ho do systému rád, ale beru to jako menší "zlo" (než alternativa znamenající partition s wokny). Sice jsem mu při posledním formátování disku vyhradil jistý prostor, ale začínám mít silný pocit, že zanedlouho ho zruším a připojím k /home. Volné místo se mi bude hodit, protože -
- protože Steam. Před nedávnem jsem někde zaslechl, že je vyvíjen klient i pro linux. To by otevřelo linuxu nové obzory - najednou by byla možnost vybírat z velmi zajímavých titulů. Zanedlouho ale byla zpráva dementována (nebo tak nějak) a tím pádem jsem se přestal o toto téma zajímat. Pár dní zpátky jsem si na stalker.scorpions.cz přečetl zprávu o akci na Steamu - dvě a půl eura za jeden díl série Stalker. Takové nabídce nešlo odolat.
Příprava byla jednoduchá. Stačilo stáhnout (třeba z oficiálních stránek) klienta a toho nainstalovat (samozřejmě pomocí WINE), založit si účet (pokud ho ještě nemáte), mít platební kartu a nákup byla otázka chvilky. A protože Stín Černobylu (Shadow of Chernobyl) je mým nejoblíbenějším dílem ze série (což ale neznamená, že není zmršené tak, až by z toho člověk Olega mlátil po hlavě), zkusil jsem ho stáhnout a spustit. Vše krásně fungovalo, včetně Datastorova DMP. Volání Pripjatě (Call of Pripyat) se momentálně kapánek vzpouzí, ale s trochou štěstí přestane. Na Jasnou oblohu (Clear Sky) ještě nemám odvahu - reference jsou prabídné.
V této době probíhá na Steamu něco s výmluvným názvem "Summer Camp Sale". Když jsem se tak zvědavě díval na nabídku, zaujal mě Valve Complete 2011 Pack, což je balík her (nečekaně) od Valve, obsahujících 24 víceméně parádních kousků (namátkou komplet Half-Life, Half-Life2, Counter-Strike. Left4Dead 1+2..). To vše za velmi přijatelnou cenu (utratit sám za sebe 44.96€ za dárek ke svátku je snesitelné). Rozhodoval jsem se dva dny. Přitom jsem se mrkl na stránky winehq s databází aplikací a zkontroloval si, jak si vedou zmíněné tituly. Ty, které mě zajímaly, měly hodnocení mezi "Gold" a "Platinum". Nebylo co řešit a co si budeme říkat, není nic lepšího, než když člověk sám sobě udělá dobře. Koupě proběhla bleskově, což se ale nedá říct o rychlosti stahování. Už u Stalkera jsem byl kapánek podrážděný šnečí rychlostí stahování. Oproti tomu, co následovalo při stahování her z Complete Packu, to byla přímo nadzvuková rychlost. Když mi klient zahlásil, že stahování bude ukončeno na 320 dní, jaksi nežertoval. Zřejmě jsou servery tak vytížené, že se na víc nezmůžou, ale na druhou stranu - za ty prachy si i chvíli počkám.
Tak si pár hodin čekám než se stáhne Half-Life Deathmatch: Source a když s nadšením hru spustím, dostanu těžce za uši. Myš neskutečně lagguje a tak na nějaké smysluplné hraní lze rychle zapomenout. Zkouším ještě Counter-Strike: Condition Zero, ale výsledek je stejný. Opět projíždím stránky WINE a objevuji, že tento problém se vyskytoval mezi verzemi WINE 1.3.14 až 1.3.16 a že prý byl určitě opraven ve verzi 1.3.19. Což je možné, ale ve verzi 1.3.20 (který má v repozitářích Mageia) se to asi vrátilo. Tak jsem si mohl vybrat: počkat, až do repozitáře přijde nová verze, nebo si stáhnout archiv s nejnovější verzí (1.3.24) a poprat se s tím. Zkusit se má (skoro) všechno, tak jsem stáhl archiv, rozbalil, přečetl nejdůležitější soubor s názvem readme a řídil jsem se jím. (Malá odbočka - když jsem se na něj podíval teď znova, tak musím uznat, že jsem ho nijak podrobně nečetl. Spíš jsem ho proletěl a vzal si z něj to nejpodstatnější. To, že mi nějaké drobnosti unikly... Stane se i v lepších rodinách. Jinak řečeno, namísto jednoduššího postupu - ./tools/wineinstall - jsem jel ten trošku složitější. Výsledek je skoro ten samý. Naštěstí.) První jsem se mrkl na doporučené balíčky. Jak už jsem zvyklý z Mandrivy, když tam není návod k distribuci, kterou používám, používám návod/seznam určený pro Fedoru, který bývá většinou uveden. Několik -devel balíčků jsem v systému ještě neměl (ve slabé chvíli jsem byl ochoten natvrdo stáhnout všechny -devel balíčky nacházející se v repozitářích, ale asi 2500 balíčků bylo hodně i na mě), tak jsem je nainstaloval. Pak jsem pokračoval klasicky: ./configure, make, make install. To zabralo nějaký čas. Vše se (naštěstí) povedlo (jsem asi šikovný)a po spuštění winecfg jsem si ověřil, že se akce zdárně povedla. Zkusím spustit znovu Half-Life Deathmatch: Source a vida, s myší nejsou žádné potíže! Paráda. Takže Valve Complete 2011 Pack se k WINE 1.3.20 nehodí, k 1.3.24 už ano. Druhý den experimentů se mi stalo, že z ničeho nic vypadl zvuk. Stalo se to u CS: Condition Zero a pak i u Left 4 Dead. Zkusil jsem v ovládacím centru Mageii v sekci Nastavit zvuk zakázat PulseAudio a zatím se zdá, že to pomohlo.
Rozhodnutí jestli jít do Steamu, si musí každý rozhodnout sám. Tuto službu používám teprve pár dní a zatím jsem spokojený. Pro úplného začátečníka to zřejmě není - hodí se mít aspoň nějaké zkušenosti a člověk se nesmí štítit pátrati s pomocí google na věci, které nezná nebo jim nerozumí. Samozřejmě bych byl radši, kdyby hry, které jsem si koupil, fungovaly nativně pod linuxem, ale nefungují. No nic. Konec psaní, mám něco rozjednané s houfem zombíků...
úterý 14. června 2011
Mandriva Linux a S.T.A.L.K.E.R.: Call of Pripyat
S.T.A.L.K.E.R.: Call of Pripyat je třetím pokračování série her Stalker. První díl Shadow of Chernobyl šel pod linuxem rozchodit celkem jednoduše pomocí Wine, Call of Pripyat na tom byl o poznání hůře. Když jsem to zkoušel poprvé, nepovedlo se ho ani nainstalovat, natož zprovoznit. Podruhé už se povedlo hru nainstalovat, ale byl problém s myší: v menu se s kurzorem nedalo pohnout. Po pročtení návodů na winehq.org jsem zkusil několik postupů: opatchovat wine se mi nepovedlo, editování registrů taktéž nemělo kýžený výsledek a pomohlo až zadávání příkazu input_exclusive_mode s hodnotami 1 a 0. S jednou hodnotou se myš korektně hýbala ve hře, s druhým v menu a herních nabídkách. Dodávalo to jistý prvek realističnosti - před probírání kapes padlých nepřátel se musel v konzoli zadat příkaz a až teprve potom šlo přetahovat předměty. A když se tak stalker někomu hrabe v kapsách a třeba jako když na potvoru odněkud vyběhne stádo flaks, přeci jen chvíli trvá než popadne zpátky zbraň, narovná se (neboli než se v konzoli zadá příkaz s odpovídajícím parametrem). Realističnost nerealističnost, bylo to iritující a ani zajímavý nápad Rsa_Vipera bohužel neprošel kvůli ukrajinským vývojářům. Uplynul nějaký ten čas a slovutný Datastor vydal novou verzi svého modpacku pro Volání Pripjatě s názvem DMP Next 2.02, kvůli kterému jsem zkusil Call of Pripyat nainstalovat znovu. A voilá - hra v rámci možností fungovala! A tak jsem se mohl ponořit do tajů Call of Pripyat ponořit i v Mandrivě.
Tento postup instalace platí pro Mandriva Linux 2010.2 s KDE a s pravděpodobností hraničící s jistotou i pro Mageiu 1. Předpokládám taktéž přítomnost Wine (vyzkoušeno na verze 1.3.20 až 1.3.22) a vlastnictví instalačního média hry. Stačí vložit dvd do mechaniky a spustit soubor setup.exe. Po zadání registračních údajů se rozběhne samotná instalace (v mém případě příšerně dlouhá, nejsem si zcela jist, jak se na tom podepsalo extrahování .7z archivu s modpackem a dalších pět věcí), po jejímž ukončení proběhne i samotná aktivace hry a pokud budete chtít, můžete odeslat i informace o své pc sestavě kamsi na Ukrajinu. Pak instalátor nabídne možnost spustit hru, kterou když využijete, čeká vás nemilé překvapení. Díky ochraně proti kopírování StarForce nedojde ke spuštění hry a objeví se jen chybová hláška. Takže opravdu čistě si Call of Pripyat v linuxu nezahrajete. Řešení je jen jedno - použít upravený .exe soubor umožňující hrát bez vloženého DVD. Nechci rozvíjet polemiku o kreténismu ochrany StarForce či o házení klacků pod nohy legálním majitelům hry, ale Call of Pripyat je hra určená pro Windows a basta. Na druhou stranu: úroveň Call of Pripyat je tak mizerná a čeština od Cenegy tak ubohá, že pokud si někdo tu hru chce smysluplně zahrát, musí sáhnout po nějakém modpacku, který se snaží opravovat to, na co se vývojáři vykašlali.
Na to naštěstí máme Datastora a jeho DMP Next 2.02, které je zdarma ke stažení z jeho stránek zde. Když se budete pečlivě dívat, naleznete poblíž i podrobné informace ke zprovoznění modpacku. Po stažení archiv .7z rozbalte (v linuxu jednoduchým příkazem v konzoli 7z x jmeno_archivu) a dále postupujte podle instrukcí, které jste si nastudovali. Na závěr nezapomenout upravit soubor fsgame.ltx v adresáři hry a v souboru user.ltx (doporučím využít funkci hledat soubor, různé verze hry mi ho umístily na různá místa) si zkontrolovat, čím se ve hře aktivuje konsole a hurá do hry.
Známé potíže
1) hra se nespustí: pomocí Aktivity systému (používám zkratku ctrl+esc) zabijte proces xrEngine.exe a zkuste hru spustit znovu. Jednou se to povede.
2) jsem ve hře a nefunguje myš: aktivujte konsoli a zadejte příkaz input_exclusive_mode 0. Není to tak složité, hra sama nabízí příslušné možnosti. Takže stačí zadat inp, dát enter, zmáčknout nulu na numerické klávesnici a opět klepnout do entru. Tím je myš aktivována a již se nemusíte o nic starat. Druhá možnost je příkaz přidat do souboru user.ltx, ale mně se to z tohoto soubotu neustále maže/ztrácí.
3) namísto oblohy jsou grafické artefakty: přepněte v nastavení grafiky z dynamického osvětlení buď na vylepšené dynamické osvětlení nebo na statické (v něm nefunguje baterka)
4) po spouštění hra spadne s chybovou hláškou - smazat z adresáře gamedata všechny .db soubory.
5) při poslechu hudby z Amaroku při hře dojde k zamrznutí hry - vypnout OSD.
6) přepínání mezi okny během hry - u mě nefunguje, hra se musí "zabít" - ctrl+alt+ecs a klepnout do levého tlačítka myši.
7) po skončení hry (ať už korektním nebo nekorektním) je monitor přesvícený: v prostředí KDE stačí jít do nastavení vašeho pracovního prostředí, nabídka Obrazovka a monitor a klepnout na možnost gamma. V jiných prostředích postupujte stejným principem.
Tento postup instalace platí pro Mandriva Linux 2010.2 s KDE a s pravděpodobností hraničící s jistotou i pro Mageiu 1. Předpokládám taktéž přítomnost Wine (vyzkoušeno na verze 1.3.20 až 1.3.22) a vlastnictví instalačního média hry. Stačí vložit dvd do mechaniky a spustit soubor setup.exe. Po zadání registračních údajů se rozběhne samotná instalace (v mém případě příšerně dlouhá, nejsem si zcela jist, jak se na tom podepsalo extrahování .7z archivu s modpackem a dalších pět věcí), po jejímž ukončení proběhne i samotná aktivace hry a pokud budete chtít, můžete odeslat i informace o své pc sestavě kamsi na Ukrajinu. Pak instalátor nabídne možnost spustit hru, kterou když využijete, čeká vás nemilé překvapení. Díky ochraně proti kopírování StarForce nedojde ke spuštění hry a objeví se jen chybová hláška. Takže opravdu čistě si Call of Pripyat v linuxu nezahrajete. Řešení je jen jedno - použít upravený .exe soubor umožňující hrát bez vloženého DVD. Nechci rozvíjet polemiku o kreténismu ochrany StarForce či o házení klacků pod nohy legálním majitelům hry, ale Call of Pripyat je hra určená pro Windows a basta. Na druhou stranu: úroveň Call of Pripyat je tak mizerná a čeština od Cenegy tak ubohá, že pokud si někdo tu hru chce smysluplně zahrát, musí sáhnout po nějakém modpacku, který se snaží opravovat to, na co se vývojáři vykašlali.
Na to naštěstí máme Datastora a jeho DMP Next 2.02, které je zdarma ke stažení z jeho stránek zde. Když se budete pečlivě dívat, naleznete poblíž i podrobné informace ke zprovoznění modpacku. Po stažení archiv .7z rozbalte (v linuxu jednoduchým příkazem v konzoli 7z x jmeno_archivu) a dále postupujte podle instrukcí, které jste si nastudovali. Na závěr nezapomenout upravit soubor fsgame.ltx v adresáři hry a v souboru user.ltx (doporučím využít funkci hledat soubor, různé verze hry mi ho umístily na různá místa) si zkontrolovat, čím se ve hře aktivuje konsole a hurá do hry.
Známé potíže
1) hra se nespustí: pomocí Aktivity systému (používám zkratku ctrl+esc) zabijte proces xrEngine.exe a zkuste hru spustit znovu. Jednou se to povede.
2) jsem ve hře a nefunguje myš: aktivujte konsoli a zadejte příkaz input_exclusive_mode 0. Není to tak složité, hra sama nabízí příslušné možnosti. Takže stačí zadat inp, dát enter, zmáčknout nulu na numerické klávesnici a opět klepnout do entru. Tím je myš aktivována a již se nemusíte o nic starat. Druhá možnost je příkaz přidat do souboru user.ltx, ale mně se to z tohoto soubotu neustále maže/ztrácí.
3) namísto oblohy jsou grafické artefakty: přepněte v nastavení grafiky z dynamického osvětlení buď na vylepšené dynamické osvětlení nebo na statické (v něm nefunguje baterka)
4) po spouštění hra spadne s chybovou hláškou - smazat z adresáře gamedata všechny .db soubory.
5) při poslechu hudby z Amaroku při hře dojde k zamrznutí hry - vypnout OSD.
6) přepínání mezi okny během hry - u mě nefunguje, hra se musí "zabít" - ctrl+alt+ecs a klepnout do levého tlačítka myši.
7) po skončení hry (ať už korektním nebo nekorektním) je monitor přesvícený: v prostředí KDE stačí jít do nastavení vašeho pracovního prostředí, nabídka Obrazovka a monitor a klepnout na možnost gamma. V jiných prostředích postupujte stejným principem.
čtvrtek 28. dubna 2011
Rýžový pudink
Představte si situaci: čekáte milou návštěvu (nemyslím tím tetičku nebo tak něco) a chcete se vytáhnout vlastnoručním občerstvením na úrovni. Můžete udělat kompletní menu se vším všudy, nebo můžete zkusit připravit jen malou drobnost. Nejlepší je, když do přípravy zapojíte i milou návštěvu. K takové příležitosti se perfektně hodí rýžový pudink.
Je potřeba mít ve spíži a v lednici tyto suroviny:
75 g rozinek
75 ml suchého Sherry
90g krátkozrnné rýže
3-4 proužky citronové kůry
250 ml vody
475 ml mléka
225 g cukru
špetka soli
1 tyčinka skořice
2 žloutky
15 g másla
Tak, první hezky přivítejte příchozího - a hned ho zapojte do výrobního procesu. První krok může být zkouška, jestli se Sherry nezkazilo. Samozřejmě pravděpodobnost je značně malá, ale jistota je jistota. Pokud se chuť Sherry vynikající, vezměte rozinky, dejte je do malinkatého hrnce (nebo přiměřeně velkého hrnečku), zalijte Sherry a velmi opatrně zahřejte tak, aby směs byla teplá (v žádném případě neuveďte do varu). Nádobu odstavte a nechte pracovat (bobtnat). Protože je škoda nechat láhev zkazit, nezapomeňte neustále dolévat (ale opatrně, přeci jen je účelem uvařit dobrůtku, ne se zlít do němoty!). Teď vezměte hrnec se silným dnem, dejte do něj rýži, citronovou kůru a vodu. Smíchejte a uveďte do varu. Jak směs začne vřít, snižte teplotu a asi 20 minut vařte na mírném ohni. Až uplyne vyměřená doba, vytáhněte citronovou kůru. Pokud jste vypnuli oheň, tak ho znovu zapalte. Přidejte do hrnce mléko a skořici. Míchejte, dokud rýže nevstřebá mléko. Přisypte cukr, sůl, žloutky a máslo. Míchejte, až se máslo rozpustí. Rozinky, které snad aspoň trochu změkly, nechte okapat a zamíchejte do rýže. Povařte za neustálého míchání na silném ohni ještě tři minuty a je hotovo. Zbývá jen naservírovat. Pokud se Vám toho zdá pro dva až moc, tak nikdo netvrdí, že se musí vše sníst najednou. Nechte si něco i na ráno...
Je potřeba mít ve spíži a v lednici tyto suroviny:
75 g rozinek
75 ml suchého Sherry
90g krátkozrnné rýže
3-4 proužky citronové kůry
250 ml vody
475 ml mléka
225 g cukru
špetka soli
1 tyčinka skořice
2 žloutky
15 g másla
Tak, první hezky přivítejte příchozího - a hned ho zapojte do výrobního procesu. První krok může být zkouška, jestli se Sherry nezkazilo. Samozřejmě pravděpodobnost je značně malá, ale jistota je jistota. Pokud se chuť Sherry vynikající, vezměte rozinky, dejte je do malinkatého hrnce (nebo přiměřeně velkého hrnečku), zalijte Sherry a velmi opatrně zahřejte tak, aby směs byla teplá (v žádném případě neuveďte do varu). Nádobu odstavte a nechte pracovat (bobtnat). Protože je škoda nechat láhev zkazit, nezapomeňte neustále dolévat (ale opatrně, přeci jen je účelem uvařit dobrůtku, ne se zlít do němoty!). Teď vezměte hrnec se silným dnem, dejte do něj rýži, citronovou kůru a vodu. Smíchejte a uveďte do varu. Jak směs začne vřít, snižte teplotu a asi 20 minut vařte na mírném ohni. Až uplyne vyměřená doba, vytáhněte citronovou kůru. Pokud jste vypnuli oheň, tak ho znovu zapalte. Přidejte do hrnce mléko a skořici. Míchejte, dokud rýže nevstřebá mléko. Přisypte cukr, sůl, žloutky a máslo. Míchejte, až se máslo rozpustí. Rozinky, které snad aspoň trochu změkly, nechte okapat a zamíchejte do rýže. Povařte za neustálého míchání na silném ohni ještě tři minuty a je hotovo. Zbývá jen naservírovat. Pokud se Vám toho zdá pro dva až moc, tak nikdo netvrdí, že se musí vše sníst najednou. Nechte si něco i na ráno...
čtvrtek 14. dubna 2011
Občas je život zvláštní...
Občas je život zvláštní. Kope ze všech stran a ještě pod vás podsune tu nejtvrdší podložku, jaká existuje. Ale výjimečně se může stát, že vám připraví mimořádný den. Nepoznáte to hned - prostě vše tak nějak zapadá do sebe a člověk čeká, co se pokazí, protože přeci jen se nemůže stát, že by byl den bez pohromy. A čím víc se člověk diví - nebo bojí - tím víc se všechno vyvíjí tak překvapivě, že to ani nejde popsat. Věci se dějí tak příznivě, náhoda k náhodě, prostě občas se člověk nestačí ani tvářit překvapeně.
Děje se to málokdy, tedy aspoň mně. Jsem zvyklý na ty kopance možná už tak, že to beru jako samozřejmost. Nechci polemizovat, jestli si za to mohu sám nebo jestli se mi to děje tak nějak samo od sebe. Jistě, je mi známa ona poučka "Nic se neděje bez příčiny", a vím, že je pravdivá, ale... To je jedno. Prostě ten den bylo úterý, 6 července 2010. Ráno jsem vstal už před čtvrtou ráno, protože vlak do Pardubic vyjíždí z Otrokovic chvíli před půl šestou a tím, že nepojedu ze Zlína, ale z Otrokovic, ušetřím dobrou půlhodinku. Do Pardubic jsem jel za ženou, která tam pracovala. V batůžku brusle, neb jsme se dohodli, že půjdeme bruslit. Kolem Labe se dá celkem pěkně jet, je tam slušná cyklostezka, rovná, s příjemným povrchem. Cesta vlakem byla normální - žádná srážka s blbcem, v uších špunty. Co jsem poslouchal, už netuším. Pamatuji si, že cesta utekla rychle, možná jsem si dokonce na chvilku zdříml, ale peněženku jsem měl stále u sebe, takže potvrzené to nemám. Málem bych přeskočil první náhodu - ten den jsem málem ani nikam jet neměl, ta cesta byla domluvena narychlo.
V Pardubicích bylo pěkně, trošku pod mrakem, ale příjemně. Ani zima, ani vedro, i když co by člověk chtěl o půl osmé ráno. Na nádraží jsem se dozvěděl, že brusle ženu moc nelákají, ale že nám její bratr (u kterého v tu dobu bydlela) a jeho přítelkyně půjčí kola. Nechal jsem si u nich doma batoh, vzali jsme kola, dostali tip na zajímavé místo (nějaký ranč, kde prý dobře vaří) a vyjeli. Sice jsem už pár let na kole pořádně nejel (nepočítám takové ty menší projížďky do pár kilometrů), ale opravdu platí pořekadlo, že jízda na kole se nezapomíná. Vyrazili jsme směr Hradec Králové, kolem Kunětické hory a než jsme se stačili rozkoukat, tak i přes mírné bloudění jsme do mého rodného města dojeli. Po mírné projížďce městem jsme skončili u Hypernovy v Kuklenách a po mírném osvěžení jsme projeli Plačice (tam jsem vyrůstal). Žena i přes mojí nedůvěru vypadala, že kolo v pohodě zvládá. Sama navrhla, ať se vrátíme oklikou přes ten ranč. Já na kole ujedu téměř cokoliv, vyslovil jsem souhlas a jelo se. Na název onoho místa si nepamatuji a ta kuchyň tedy taky nijak extra nebyla, ale to, že se tam jelo, byla další z řady věcí, které jsem nečekal, že se stanou. Zpětně se nemohu zbavit dojmu, že vše do sebe zapadalo.
Cesta zpět do Pardubic byla veselá. Zvolili jsme ze dvou tras tu "kratší" a stejně jak skupinka cyklistů za námi jsme si nevšimli stupidně (zpětně si říkám, že to byla další náhoda) umístěné značky přikazující odbočení z klasické polní cesty přímo do pole. Najednou jsme byly na špici poloostrova. Kolem Labe, most či brod žádný. Dobře se bavíme, když přijede ta druhá skupinka cyklistů. Ti chvíli nechápavě koukají, studují mapy (stejně jako my) a zatímco se tam dohadují, kdo za to může, my se vracíme. Po pár stech metrech si všimnu dovedně ukryté značky a odbočujeme na pole. Naštěstí se po pár krtincích ukazuje aspoň trošku vyjetá stopa, ale i tak se šineme sotva měřitelnou rychlostí. Respektive já do zvládám, žena musí hodně bojovat. Hodin jak u hodináře, vracím kolo (za které děkuji), loučím se ze ženou, beru věci a utíkám na vlak. Na nádraží zjistím, že rychlík přímo do Otrokovic mi ujel asi o dvacet minut, ale že za chvíli (asi půlhodinku) pojede IC149 Jan Perner do Olomouce (a dále do Žiliny). Paráda. Chvíli bloumám nádražní halou, dívám se do výlohy knihkupectví a pomalu se šinu na nástupiště. Tam zrovna lidé nastupují na vlak do Brna. Dívám se dívám a tu mě napadne sáhnout si do kapsy. Zarazí mě, když necítím klíče. Vlastně ani nezarazí, ale vyděsí. Vzhledem k tomu, že na svazku mám velký trezorový klíč, tak nenahmatat klíče je dost nepravděpodobné (samozřejmě za předpokladu, že v ní jsou). Zítra mám v práci otevírat a to jde bez klíčů dost blbě. Relativně - co relativně, naprosto! - velký průšvih. Do odjezdu vlaku chybí už jen necelých dvacet minut. Ujet si ho zrovna nechci nechat - další vlak jede sice až do Zlína, ale příjezd má hodně pozdě. Vzhledem k tomu, že jsem už tak ve slušném spánkovém deficitu, doufal jsem, že se v klidu vyspím. Volám ženě a opravdu jsem klíče nechal u ní v baťůžku. Nabízí se, že mi je přiveze, ačkoliv je unavená a bolí ji nohy. Stepuji před nádražní halou a hypnotizuji hodiny, které i přes mou snahu neúprosně odtikávají minutu po minutě. Trolejbus se ženou a klíči přijíždí ani ne dvě minuty před odjezdem vlaku. Chvíli trvá, než zastaví, otevřou se dveře a žena se dostane ven. Trvá to jen pár desítek vteřin, ale v tu chvíli mi to připadá jak věčnost. Vezmu klíče, povím jen "Díky", dáme si rychlou pusu a já se rozbíhám. V běhu si všímám, že na světelné tabuli v nádražní hale už spoj bliká a čas jeho odjezdu se již naplnil. Probíjím se davem, který se hrnul z podchodu, polyká mě tmavý chřtán a nakonec se mi přeci jen povede dostat se na nástupiště. Vlak tam ještě stojí, dovnitř se tlačí posledních pár lidí a kolem se ozývá třískání s dveřmi. Nerozmýšlím se a vrhám se k nejbližším dveřím. Naskakuji jako poslední div ne do rozjíždějícího se vlaku a hned je mi jasné, proč mi ten vlak neujel.
IC Leoš Janáček je totiž nechutně narvaný. Na nástupní plošině stojí snad šest lidí, v prostoru mezi vagóny se krčí slečna s vozíkem plným občerstvení pro hladové cestující a všichni se tváří dost nespokojeně. Protáhnu se i s batohem (ve kterém jsou brusle, tak opravdu není zrovna extra skladný) k lítačkám do vagonu a vidím, že v uličce u kupé je to ještě horší. Spokojen s tím, že mám svých pár decimetrů prostoru, se přimáčknu na okno, batoh dám pod nohy, do uší dám špunty a pouštím si novinku ve své empétrojce. Je to nějaká Amy MacDonald s albem A Curious Thing. Poslouchám hudbu a pozoruji své spolucestující. Nejvíc mě baví ta slečna s bistrovozem. Je neskutečně flegmatická, smířená, ačkoliv (jak se později dovím), to ke svému kupé má "jen" kousek - na druhém konci stejného vagónu, ve kterém se tísníme. Většinu uličky (a vlastně i celou umývárnu) zabírá taková korpuletní slečna (pro představu má asi tolik kilo, jako já v době své největší širokosti), po pravé ruce mám mladou dívku, která si v poklidu čte knížku, vedle ní stojí asi třicetiletá žena, která trošku hořekuje nad přeplněným vagónem. Slečna s bistrovozem nemá odvahu pokračovat zavřená mezi vagóny a vtlačí se před toaletu, spolu s ní se tam vejdou ještě dva tři lidé. Po čase se ukáže i průvodčí, kterou to také vysloveně nebaví. Říká nám, že vzadu jsou vozy prázdnější, ale když vidíme, že to znamená projít přes partu přiopilých poláků v dalším voze, odvahu má jen ta třicetiletá paní. Chvíli po mě kouká, jestli nejdu také, ale já jsem vcelku spokojen. V tu chvíli nemám ani tušení, že jsem učinil další rozhodnutí, které je příčinou toho, že se stalo to, co se stalo.
Komedie pokračuje před Ústím nad Orlicí, když stojíme v polích. Nic nejede proti nám, nic nepouštíme před nás, jen tak stojíme a postupně se dáváme do řeči. Já nadhazuji, že máme výhodu, protože na rozdíl od zbytku vlaku nám nehrozí smrt hlady a žízní, chvíli se tam vcelku rozjíždí i zábava, vzniká takový ten pocit sounáležitosti, pospolitosti, leč vlak se po dlouhých minutách rozjíždí a hovor utichá. Sluchátka se vrací na svá místa. Ani to netrvá dlouho a dojíždíme do České Třebové. Bistrovozík úspěšně odrazuje kohokoliv, aby se snažil do "našeho" vagónu - či spíše uličky - nastoupit, když na poslední chvíli nakoukla dovnitř na pohled sympatická dívka. Chlap stojící u dveří sice měl nějaké řeči o tom, že se tam už nikdo nevleze, ale dívka na to nedbá, hezky se usměje, poví, že prostě jet musí a protáhne se dovnitř. Postaví se kousek ode mě. Popravdě jsem si ji ani moc nevšímal. Poslouchal jsem Amy a byl jsem v té chvíli zaujat písněmi, které jsem neznal, ale které mnou pronikaly. Po chvíli jsem si všiml, že se kolem rozproudila konverzace, respektive nově přistoupivší dívka se na něco ptala slečny s bistrovozem a ta jí odpovídala. Vytáhl jsem sluchátka z uší a chvíli jsem poslouchal. Pak jsem se do toho vložil tím, že jestli na tom vozíku nemá olej, že bychom ho vylily a iluze sardinek v krabičce by byla úplná. Pamatuji si, že i do té chvíle dívka, která si stále četla knížku, se odtrhla pohledem od stránek a usmála se na mě. Ještě chvíli jsem žertoval a mluvil se slečnou s bistrovozíkem, ale opět to šlo do ztracena a opět přišly na řadu špunty. Poslouchal jsem No Roots, díval se do ztracena (nebo jak se s oblibou říká do blba), když tu si všimnu, že ta nově přistoupivší dívka se mě na něco ptá. Vytáhnu špunty a omluvně se zeptám: "Co prosím?" a ona, že odkud a kam jedu. Odpovídám po pravdě, že z Pardubic do Olomouce a dále do Otrokovic a Zlína, a za ch, ona taky a cesta mi najednou pěkně utíká a ani mi nevadí, že je kolem nás spousta lidí,víli si už povídáme a asi nás to oba baví... Říkám jí něco o sobě protože momentálně jsem v malém soukromém kousku vesmíru, kde je jen ona. Způsobně si vykáme, k té situaci, ve které jsme, to parádně pasuje. Dozvídám se, odkud jede a kde byla, kam jede a co studuje a mi je najednou strašně dobře. Možná tak dobře, jak mi už dlouho, opravdu hodně dlouho nebylo.
Když vjíždíme do Zábřehu na Moravě, navrhne, jestli nezkusíme přeběhnout do zadních vagónů. Souhlasím a jak se vlak zastaví, vystoupíme a zrychleným krokem míříme někam k předposlednímu vagónu. Opravdu je prázdnější, minimálně v uličkách se netísní lidé. Nastoupí do vagónu jako první a dokonce si v jednom kupé všimne dvou prázdných míst. Jsou naproti sobě a na jedné má nějaká babka odložené tašky. Když zůstávám stát na chodbě (přiznám se, že do kupé se mi vůbec nechtělo), babka tašky sundá a doslova mě vtáhne do kupé, že přeci nebudu stát venku. Poděkuji (v duchu pronesu něco nepěkného) a sednu si. Dívám se chvíli z okna, chvíli na dívku přede mnou a občas se potkáme pohledy a ona se strašně pěkně usměje a oba krčíme občas rameny. Po čase se mě zeptala, jestli nechci řízek. Slušně jsem poděkoval, že nemám hlad. Podívala se na mě a řekla, že je to její první pokus o řízek a že se jí povedl. Tomu se nedá odolat a najednou je mi dán celý řízek s tím, že je malý a že jej určitě sním sám. Tomu se bráním. Zas tak malý není a nakonec se dohodneme na kompromisu, že ho dáme půl na půl. Ještě zbývá najít vhodný způsob, jak jej rozdělil (požádám jí, aby jej roztrhla vejpůl). V poklidu jíme a mezitím si zase začínáme povídat o vaření. Já slušně vychovaný vždy dojím sousto než odpovím a protože asi furt mluvím a málo jím, najednou vjíždíme na olomoucké nádraží a já v ruce držím ještě pořádný kus řízků. V mírném záchvěvu paniky do sebe cpu zbytek pochutiny a málem mě to stojí život. Ten mi zachrání několik loků vody. V nádražní hale se mě ptá, kdy mi to jede. Podívám se na tabuli a vidím, že za deset minut a pak za hodinu spoj přímo do Zlína. Otočí se ke mně a zeptá se, jestli nechci ukázat město. Překvapí mě. Což neví, ale překvapit mě v pozitivním slova smyslu se povedlo za můj život jen několika málo opravdu výjimečným lidem. Souhlasím a navrhnu tykání. Přeci jen jsem značně nesvůj, když se mi vyká, přijdu si ještě víc starý, než ne skutečnosti jsem. Konečně se dozvídám její jméno, ani nevím proč, ale sedí mi k ní. Kamila.
Jdeme a já se nechám vést. Povídáme si o všem - oba jsme k sobě dost otevření a upřímní. Oba jsme věděli, že si můžeme říct snad opravdu všechno. že se už ani nikdy nepotkáme, neuvidíme, že jsme jen dva cizí lidé, co se někde shodou tolika náhod potkali, že by tomu stejně nikdo nevěřil. Čas neplyne, čas přímo pádí, asi se mi nechce věřit, že už uběhla skoro celá hodina a my se už vracíme zpátky na vlakové nádraží. Jsem strašně unaven, hlava mě bolí, ale cítím se absolutně skvěle. Nejsmutnějších pro mě je posledních pět minut na lavičce před nádražím, kdy si ještě povídáme poslední věty... Nechci, aby to skončilo a zároveň vím, že to skončit musí. Zpětně mám pocit, že to věděla daleko lépe než já. Je mi smutnu, jsem šťastný, pocity se ve mně perou. V nádražní hale si povíme ahoj, jde si koupit jízdenku na tramvaj a já jak ve snách odcházím na nástupiště a nasedám do vlaku. Prvních pár minut ubíhá jak ve snu - šílená duševní kocovina. Myslím na spoustu věcí a zároveň na nic, vše je jakoby strašně zrychlené, myšlenky se míhají děsuplnou rychlostí, ale vše dává smysl - a to způsobuje největší bolest. Něco se stalo a zároveň se nestalo nic. Chvíli sám pochybuji, jestli to nebyl jen sen, jestli už na tom nejsem tak špatně, že bych si to celé jen představoval a nic z toho se nestalo. Musím se několikrát zhluboka nadechnout a na chvíli zavřít oči. Když je otevřu, tak vím, že nebyl sen. Že se to opravdu stalo. A že jsem prožil jeden z nejlepších dnů svého života.
Vlastně ani nevím, jestli jsem Kamile poděkoval. Je za hodně věcí - otevřela mi oči a ukázala úplně jiný svět. A já pochopil, že občas stačí jen málo k tomu, aby člověk získal hodně. A že je potřeba si vážit maličkostí, drobných náhod, které se staly, a nepídit se po tom proč a jak, ale prostě to přijmout a těšit se z toho, že se vše stalo tak, jak se stalo. Ten den se mohlo stát spousta věcí, které by zapříčinily, že bychom se vůbec nikdy nepotkali. A to, že vše do sebe zapadlo, je ta nejúžasnější věc, která se mi kdy stala.
Děkuji Kamilo. Za ten celý den - a taky za to, že jsem aspoň na chvíli mohl být tvoje vrba.
Děje se to málokdy, tedy aspoň mně. Jsem zvyklý na ty kopance možná už tak, že to beru jako samozřejmost. Nechci polemizovat, jestli si za to mohu sám nebo jestli se mi to děje tak nějak samo od sebe. Jistě, je mi známa ona poučka "Nic se neděje bez příčiny", a vím, že je pravdivá, ale... To je jedno. Prostě ten den bylo úterý, 6 července 2010. Ráno jsem vstal už před čtvrtou ráno, protože vlak do Pardubic vyjíždí z Otrokovic chvíli před půl šestou a tím, že nepojedu ze Zlína, ale z Otrokovic, ušetřím dobrou půlhodinku. Do Pardubic jsem jel za ženou, která tam pracovala. V batůžku brusle, neb jsme se dohodli, že půjdeme bruslit. Kolem Labe se dá celkem pěkně jet, je tam slušná cyklostezka, rovná, s příjemným povrchem. Cesta vlakem byla normální - žádná srážka s blbcem, v uších špunty. Co jsem poslouchal, už netuším. Pamatuji si, že cesta utekla rychle, možná jsem si dokonce na chvilku zdříml, ale peněženku jsem měl stále u sebe, takže potvrzené to nemám. Málem bych přeskočil první náhodu - ten den jsem málem ani nikam jet neměl, ta cesta byla domluvena narychlo.
V Pardubicích bylo pěkně, trošku pod mrakem, ale příjemně. Ani zima, ani vedro, i když co by člověk chtěl o půl osmé ráno. Na nádraží jsem se dozvěděl, že brusle ženu moc nelákají, ale že nám její bratr (u kterého v tu dobu bydlela) a jeho přítelkyně půjčí kola. Nechal jsem si u nich doma batoh, vzali jsme kola, dostali tip na zajímavé místo (nějaký ranč, kde prý dobře vaří) a vyjeli. Sice jsem už pár let na kole pořádně nejel (nepočítám takové ty menší projížďky do pár kilometrů), ale opravdu platí pořekadlo, že jízda na kole se nezapomíná. Vyrazili jsme směr Hradec Králové, kolem Kunětické hory a než jsme se stačili rozkoukat, tak i přes mírné bloudění jsme do mého rodného města dojeli. Po mírné projížďce městem jsme skončili u Hypernovy v Kuklenách a po mírném osvěžení jsme projeli Plačice (tam jsem vyrůstal). Žena i přes mojí nedůvěru vypadala, že kolo v pohodě zvládá. Sama navrhla, ať se vrátíme oklikou přes ten ranč. Já na kole ujedu téměř cokoliv, vyslovil jsem souhlas a jelo se. Na název onoho místa si nepamatuji a ta kuchyň tedy taky nijak extra nebyla, ale to, že se tam jelo, byla další z řady věcí, které jsem nečekal, že se stanou. Zpětně se nemohu zbavit dojmu, že vše do sebe zapadalo.
Cesta zpět do Pardubic byla veselá. Zvolili jsme ze dvou tras tu "kratší" a stejně jak skupinka cyklistů za námi jsme si nevšimli stupidně (zpětně si říkám, že to byla další náhoda) umístěné značky přikazující odbočení z klasické polní cesty přímo do pole. Najednou jsme byly na špici poloostrova. Kolem Labe, most či brod žádný. Dobře se bavíme, když přijede ta druhá skupinka cyklistů. Ti chvíli nechápavě koukají, studují mapy (stejně jako my) a zatímco se tam dohadují, kdo za to může, my se vracíme. Po pár stech metrech si všimnu dovedně ukryté značky a odbočujeme na pole. Naštěstí se po pár krtincích ukazuje aspoň trošku vyjetá stopa, ale i tak se šineme sotva měřitelnou rychlostí. Respektive já do zvládám, žena musí hodně bojovat. Hodin jak u hodináře, vracím kolo (za které děkuji), loučím se ze ženou, beru věci a utíkám na vlak. Na nádraží zjistím, že rychlík přímo do Otrokovic mi ujel asi o dvacet minut, ale že za chvíli (asi půlhodinku) pojede IC149 Jan Perner do Olomouce (a dále do Žiliny). Paráda. Chvíli bloumám nádražní halou, dívám se do výlohy knihkupectví a pomalu se šinu na nástupiště. Tam zrovna lidé nastupují na vlak do Brna. Dívám se dívám a tu mě napadne sáhnout si do kapsy. Zarazí mě, když necítím klíče. Vlastně ani nezarazí, ale vyděsí. Vzhledem k tomu, že na svazku mám velký trezorový klíč, tak nenahmatat klíče je dost nepravděpodobné (samozřejmě za předpokladu, že v ní jsou). Zítra mám v práci otevírat a to jde bez klíčů dost blbě. Relativně - co relativně, naprosto! - velký průšvih. Do odjezdu vlaku chybí už jen necelých dvacet minut. Ujet si ho zrovna nechci nechat - další vlak jede sice až do Zlína, ale příjezd má hodně pozdě. Vzhledem k tomu, že jsem už tak ve slušném spánkovém deficitu, doufal jsem, že se v klidu vyspím. Volám ženě a opravdu jsem klíče nechal u ní v baťůžku. Nabízí se, že mi je přiveze, ačkoliv je unavená a bolí ji nohy. Stepuji před nádražní halou a hypnotizuji hodiny, které i přes mou snahu neúprosně odtikávají minutu po minutě. Trolejbus se ženou a klíči přijíždí ani ne dvě minuty před odjezdem vlaku. Chvíli trvá, než zastaví, otevřou se dveře a žena se dostane ven. Trvá to jen pár desítek vteřin, ale v tu chvíli mi to připadá jak věčnost. Vezmu klíče, povím jen "Díky", dáme si rychlou pusu a já se rozbíhám. V běhu si všímám, že na světelné tabuli v nádražní hale už spoj bliká a čas jeho odjezdu se již naplnil. Probíjím se davem, který se hrnul z podchodu, polyká mě tmavý chřtán a nakonec se mi přeci jen povede dostat se na nástupiště. Vlak tam ještě stojí, dovnitř se tlačí posledních pár lidí a kolem se ozývá třískání s dveřmi. Nerozmýšlím se a vrhám se k nejbližším dveřím. Naskakuji jako poslední div ne do rozjíždějícího se vlaku a hned je mi jasné, proč mi ten vlak neujel.
IC Leoš Janáček je totiž nechutně narvaný. Na nástupní plošině stojí snad šest lidí, v prostoru mezi vagóny se krčí slečna s vozíkem plným občerstvení pro hladové cestující a všichni se tváří dost nespokojeně. Protáhnu se i s batohem (ve kterém jsou brusle, tak opravdu není zrovna extra skladný) k lítačkám do vagonu a vidím, že v uličce u kupé je to ještě horší. Spokojen s tím, že mám svých pár decimetrů prostoru, se přimáčknu na okno, batoh dám pod nohy, do uší dám špunty a pouštím si novinku ve své empétrojce. Je to nějaká Amy MacDonald s albem A Curious Thing. Poslouchám hudbu a pozoruji své spolucestující. Nejvíc mě baví ta slečna s bistrovozem. Je neskutečně flegmatická, smířená, ačkoliv (jak se později dovím), to ke svému kupé má "jen" kousek - na druhém konci stejného vagónu, ve kterém se tísníme. Většinu uličky (a vlastně i celou umývárnu) zabírá taková korpuletní slečna (pro představu má asi tolik kilo, jako já v době své největší širokosti), po pravé ruce mám mladou dívku, která si v poklidu čte knížku, vedle ní stojí asi třicetiletá žena, která trošku hořekuje nad přeplněným vagónem. Slečna s bistrovozem nemá odvahu pokračovat zavřená mezi vagóny a vtlačí se před toaletu, spolu s ní se tam vejdou ještě dva tři lidé. Po čase se ukáže i průvodčí, kterou to také vysloveně nebaví. Říká nám, že vzadu jsou vozy prázdnější, ale když vidíme, že to znamená projít přes partu přiopilých poláků v dalším voze, odvahu má jen ta třicetiletá paní. Chvíli po mě kouká, jestli nejdu také, ale já jsem vcelku spokojen. V tu chvíli nemám ani tušení, že jsem učinil další rozhodnutí, které je příčinou toho, že se stalo to, co se stalo.
Komedie pokračuje před Ústím nad Orlicí, když stojíme v polích. Nic nejede proti nám, nic nepouštíme před nás, jen tak stojíme a postupně se dáváme do řeči. Já nadhazuji, že máme výhodu, protože na rozdíl od zbytku vlaku nám nehrozí smrt hlady a žízní, chvíli se tam vcelku rozjíždí i zábava, vzniká takový ten pocit sounáležitosti, pospolitosti, leč vlak se po dlouhých minutách rozjíždí a hovor utichá. Sluchátka se vrací na svá místa. Ani to netrvá dlouho a dojíždíme do České Třebové. Bistrovozík úspěšně odrazuje kohokoliv, aby se snažil do "našeho" vagónu - či spíše uličky - nastoupit, když na poslední chvíli nakoukla dovnitř na pohled sympatická dívka. Chlap stojící u dveří sice měl nějaké řeči o tom, že se tam už nikdo nevleze, ale dívka na to nedbá, hezky se usměje, poví, že prostě jet musí a protáhne se dovnitř. Postaví se kousek ode mě. Popravdě jsem si ji ani moc nevšímal. Poslouchal jsem Amy a byl jsem v té chvíli zaujat písněmi, které jsem neznal, ale které mnou pronikaly. Po chvíli jsem si všiml, že se kolem rozproudila konverzace, respektive nově přistoupivší dívka se na něco ptala slečny s bistrovozem a ta jí odpovídala. Vytáhl jsem sluchátka z uší a chvíli jsem poslouchal. Pak jsem se do toho vložil tím, že jestli na tom vozíku nemá olej, že bychom ho vylily a iluze sardinek v krabičce by byla úplná. Pamatuji si, že i do té chvíle dívka, která si stále četla knížku, se odtrhla pohledem od stránek a usmála se na mě. Ještě chvíli jsem žertoval a mluvil se slečnou s bistrovozíkem, ale opět to šlo do ztracena a opět přišly na řadu špunty. Poslouchal jsem No Roots, díval se do ztracena (nebo jak se s oblibou říká do blba), když tu si všimnu, že ta nově přistoupivší dívka se mě na něco ptá. Vytáhnu špunty a omluvně se zeptám: "Co prosím?" a ona, že odkud a kam jedu. Odpovídám po pravdě, že z Pardubic do Olomouce a dále do Otrokovic a Zlína, a za ch, ona taky a cesta mi najednou pěkně utíká a ani mi nevadí, že je kolem nás spousta lidí,víli si už povídáme a asi nás to oba baví... Říkám jí něco o sobě protože momentálně jsem v malém soukromém kousku vesmíru, kde je jen ona. Způsobně si vykáme, k té situaci, ve které jsme, to parádně pasuje. Dozvídám se, odkud jede a kde byla, kam jede a co studuje a mi je najednou strašně dobře. Možná tak dobře, jak mi už dlouho, opravdu hodně dlouho nebylo.
Když vjíždíme do Zábřehu na Moravě, navrhne, jestli nezkusíme přeběhnout do zadních vagónů. Souhlasím a jak se vlak zastaví, vystoupíme a zrychleným krokem míříme někam k předposlednímu vagónu. Opravdu je prázdnější, minimálně v uličkách se netísní lidé. Nastoupí do vagónu jako první a dokonce si v jednom kupé všimne dvou prázdných míst. Jsou naproti sobě a na jedné má nějaká babka odložené tašky. Když zůstávám stát na chodbě (přiznám se, že do kupé se mi vůbec nechtělo), babka tašky sundá a doslova mě vtáhne do kupé, že přeci nebudu stát venku. Poděkuji (v duchu pronesu něco nepěkného) a sednu si. Dívám se chvíli z okna, chvíli na dívku přede mnou a občas se potkáme pohledy a ona se strašně pěkně usměje a oba krčíme občas rameny. Po čase se mě zeptala, jestli nechci řízek. Slušně jsem poděkoval, že nemám hlad. Podívala se na mě a řekla, že je to její první pokus o řízek a že se jí povedl. Tomu se nedá odolat a najednou je mi dán celý řízek s tím, že je malý a že jej určitě sním sám. Tomu se bráním. Zas tak malý není a nakonec se dohodneme na kompromisu, že ho dáme půl na půl. Ještě zbývá najít vhodný způsob, jak jej rozdělil (požádám jí, aby jej roztrhla vejpůl). V poklidu jíme a mezitím si zase začínáme povídat o vaření. Já slušně vychovaný vždy dojím sousto než odpovím a protože asi furt mluvím a málo jím, najednou vjíždíme na olomoucké nádraží a já v ruce držím ještě pořádný kus řízků. V mírném záchvěvu paniky do sebe cpu zbytek pochutiny a málem mě to stojí život. Ten mi zachrání několik loků vody. V nádražní hale se mě ptá, kdy mi to jede. Podívám se na tabuli a vidím, že za deset minut a pak za hodinu spoj přímo do Zlína. Otočí se ke mně a zeptá se, jestli nechci ukázat město. Překvapí mě. Což neví, ale překvapit mě v pozitivním slova smyslu se povedlo za můj život jen několika málo opravdu výjimečným lidem. Souhlasím a navrhnu tykání. Přeci jen jsem značně nesvůj, když se mi vyká, přijdu si ještě víc starý, než ne skutečnosti jsem. Konečně se dozvídám její jméno, ani nevím proč, ale sedí mi k ní. Kamila.
Jdeme a já se nechám vést. Povídáme si o všem - oba jsme k sobě dost otevření a upřímní. Oba jsme věděli, že si můžeme říct snad opravdu všechno. že se už ani nikdy nepotkáme, neuvidíme, že jsme jen dva cizí lidé, co se někde shodou tolika náhod potkali, že by tomu stejně nikdo nevěřil. Čas neplyne, čas přímo pádí, asi se mi nechce věřit, že už uběhla skoro celá hodina a my se už vracíme zpátky na vlakové nádraží. Jsem strašně unaven, hlava mě bolí, ale cítím se absolutně skvěle. Nejsmutnějších pro mě je posledních pět minut na lavičce před nádražím, kdy si ještě povídáme poslední věty... Nechci, aby to skončilo a zároveň vím, že to skončit musí. Zpětně mám pocit, že to věděla daleko lépe než já. Je mi smutnu, jsem šťastný, pocity se ve mně perou. V nádražní hale si povíme ahoj, jde si koupit jízdenku na tramvaj a já jak ve snách odcházím na nástupiště a nasedám do vlaku. Prvních pár minut ubíhá jak ve snu - šílená duševní kocovina. Myslím na spoustu věcí a zároveň na nic, vše je jakoby strašně zrychlené, myšlenky se míhají děsuplnou rychlostí, ale vše dává smysl - a to způsobuje největší bolest. Něco se stalo a zároveň se nestalo nic. Chvíli sám pochybuji, jestli to nebyl jen sen, jestli už na tom nejsem tak špatně, že bych si to celé jen představoval a nic z toho se nestalo. Musím se několikrát zhluboka nadechnout a na chvíli zavřít oči. Když je otevřu, tak vím, že nebyl sen. Že se to opravdu stalo. A že jsem prožil jeden z nejlepších dnů svého života.
Vlastně ani nevím, jestli jsem Kamile poděkoval. Je za hodně věcí - otevřela mi oči a ukázala úplně jiný svět. A já pochopil, že občas stačí jen málo k tomu, aby člověk získal hodně. A že je potřeba si vážit maličkostí, drobných náhod, které se staly, a nepídit se po tom proč a jak, ale prostě to přijmout a těšit se z toho, že se vše stalo tak, jak se stalo. Ten den se mohlo stát spousta věcí, které by zapříčinily, že bychom se vůbec nikdy nepotkali. A to, že vše do sebe zapadlo, je ta nejúžasnější věc, která se mi kdy stala.
Děkuji Kamilo. Za ten celý den - a taky za to, že jsem aspoň na chvíli mohl být tvoje vrba.
sobota 19. března 2011
Moje nové kolo (Superior RX 630)
Už od dětství jsem rád jezdil na kole. Pamatuji si ještě na své první - bylo stříbrné. A když jsem z něho vyrostl, nevím jak a ani proč, ale moji rodiče mi koupili velké kolo. Byl to silniční favorit (poctivá ocelová konstrukce) - já byl sice na něj malý, ale prodavač říkal, že do něj dorostu. Měl pravdu. Kromě toho, že kolo bylo těžké, tak když se rozjelo, bylo i vcelku rychlé. Ještě teď si vzpomínám na sveřepé výrazy nakrknutých důchodců jedoucích na babetě, které jsem bez milosti předjel a následně ujel. No, a taky si vzpomínám na ožralého autobusáka, který se to se svým busem šinul po silnici šnečí rychlostí a když jsem si ho dovolil předjet, vytlačil mě do příkopu. Díky tomuto kreténovi (doufám, že už ho spravedlnost nebo cirhóza dohnala) mám na pravém ukazováčku pochroumaný první kloub. Trochu si za to mohu i já, ještě jsem hodinu se zlomeným prstem hrál stolní tenis... V té době (začátek devadesátých let) byl provoz relativně slabý, neměl jsem problém jezdit jak po samotném Hradci Králové, tak i po hlavní spojnici na Prahu. Teď bych si troufl jen na to první, představa, že bych si to dnes jen tak střelil do Kratonoh po silnici číslo 611 mě děsí. Tehdy to šlo. Z Plačic hezky na "Bláhovku", pak plnou rychlostí ke Kratonohám, pak odbočit na Dobřenice a přes Syrovátku, Osičky, Hubenice, Sedlice, Praskačku a Vlčkovice hezky domů. A všem, co říkají, že tehdy byly silnice v lepším stavu: já si to nemyslím. Mě to přijde stejné - respektive na to, že teď jezdí aut neporovnatelně víc, jsme na tom možná i lépe.
Když jsem se ženou rozhodl (nebo dohodl), že si koupíme nová kola, určili jsme si přibližnou cenovou hladinu a podívali se, kde že v okolí jsou nějaké prodejny. První cesta vedla do prodejny Favoritu v Loukách. Prodavač sice nemá žádnou nabídku, ale hezky se s ním povídá. Dá poměrně dost dobrých rad, ale na nákup to nevypadá. Pokračujeme do Malenovic, do prodejny Cyklogat. Chvíli jsme ji hledali, mapa na internetu kapánek lhala. Prodejna se krčí na dvorku v přístavbě, mi se tam moc nechtělo. Ale nakonec jsem se nechal přesvědčit. Když nás uvítala starší paní (která kvůli nám přerušila rozhovor s nějakou sousedkou a odemkla prodejnu) s tím, že tomu nerozumí, ale že syn přijde za chvíli, chtěl jsem jít pryč. Žena chtěla zůstat a tak jsem se přizpůsobil. Nakonec se ze syna vyklubal celkem fundovaný cyklista/prodejce (vlastnící dokonce nějaký certifikát, visí na trámu v prodejně), který se ptal celkem rozumně - na co kolo chceme a kolik si představujeme zainvestovat. Nakonec se zeptal i na barvu a když se mu dostalo odpovědi, že barva je ta poslední věc, která nás zajímá, evidentně jsme se dostali ze škatulky "rádobycyklisti". Zahrnul nás hodně technickými údaji (které pro mě byly španělskou vesnicí) a ukázal nám, co by tak odpovídalo. Nakonec jsem měl velmi dobrý pocit. Přejeli jsme k poliklinice, kde v areálu Svitu je další prodejna. Prodavači nechutně smrdí z úst a první dotaz je, jakou barvu. Technickými detaily se nenamáhá, spíš neustále řeší tu barvu. Bereme si prospekt a mizíme dál. Na Vodní v Authoru je to podobné, chlapa ve špinavých montérkách se zajímá jen o to, jakou chceme barvu a nakonec si to pohnojí tím, když říká, že by nám doporučil model, který by musel objednat a přitom se o něj opírá. Pokračujeme na Vysokou mez, kde v sympatické prodejně docela sympatický pán říká relativní pravdu - kola ve stejné cenové relaci jsou si dost podobná, občas opravdu jde jen o barvu. Na rozdíl od těch dvou předcházejících vysvětlí co v které cenové relaci je. Odcházíme docela spokojení a míříme do poslední prodejny pod Jižními svahy. Tam se nás snaží chlap přesvědčit o výhodách kol kategorie "dualsport". Mluví v rámci možností k věci a dojem zanechává také dobrý.
Uchozený a trochu i unavený po tolika obchodech (opravdu nechápu, jak někdo může trávit čas chozením z obchodu do obchodu a považovat to za odpočinkovou činnost...) sedám k počítači a s pomocí strýčka googla a tetičky altavisty si zjišťuji podrobnosti o kolech. Během hodiny jsem relativě našprtaný a po krátké poradě je určen vítěz - Cyklogat v Malenovicích. Za několik dní se tam vracíme a necháme si říct podrobnosti, na které už teď reaguji. Opravdu se vyplatí nepodcenit přípravu. Když jsme se tam byly poprvé, majitel nám řekl, kdy má příjem zboží a že tam bude mít ještě nějaké loňské modely za zvýhodněnou cenu. A taky že má - ukazuje mi Superior RX 630 , moje budoucí kolo. První dojmy jsou dobré, zkouším se projet a mám dobrý pocit. I cena se mi jeví relativně velmi příznivá a tak slovo dává slovo a odpoledne už na něm odjíždím. Žena to má horší - odpovídající velikost rámu momentálně není ihned k odběru, ale profesionální prodejce se nezapře a do dvou dnů má vhodnou alternativu i pro ní.
Suma sumárum celkem do obou kol (i s příslušenstvím a pořádnou helmou pro ženu) nás to vyjde na necelých třicet tisíc. Jestli to byla dobrá investice nebo jen vyhozené peníze, ukáže až čas.
Když jsem se ženou rozhodl (nebo dohodl), že si koupíme nová kola, určili jsme si přibližnou cenovou hladinu a podívali se, kde že v okolí jsou nějaké prodejny. První cesta vedla do prodejny Favoritu v Loukách. Prodavač sice nemá žádnou nabídku, ale hezky se s ním povídá. Dá poměrně dost dobrých rad, ale na nákup to nevypadá. Pokračujeme do Malenovic, do prodejny Cyklogat. Chvíli jsme ji hledali, mapa na internetu kapánek lhala. Prodejna se krčí na dvorku v přístavbě, mi se tam moc nechtělo. Ale nakonec jsem se nechal přesvědčit. Když nás uvítala starší paní (která kvůli nám přerušila rozhovor s nějakou sousedkou a odemkla prodejnu) s tím, že tomu nerozumí, ale že syn přijde za chvíli, chtěl jsem jít pryč. Žena chtěla zůstat a tak jsem se přizpůsobil. Nakonec se ze syna vyklubal celkem fundovaný cyklista/prodejce (vlastnící dokonce nějaký certifikát, visí na trámu v prodejně), který se ptal celkem rozumně - na co kolo chceme a kolik si představujeme zainvestovat. Nakonec se zeptal i na barvu a když se mu dostalo odpovědi, že barva je ta poslední věc, která nás zajímá, evidentně jsme se dostali ze škatulky "rádobycyklisti". Zahrnul nás hodně technickými údaji (které pro mě byly španělskou vesnicí) a ukázal nám, co by tak odpovídalo. Nakonec jsem měl velmi dobrý pocit. Přejeli jsme k poliklinice, kde v areálu Svitu je další prodejna. Prodavači nechutně smrdí z úst a první dotaz je, jakou barvu. Technickými detaily se nenamáhá, spíš neustále řeší tu barvu. Bereme si prospekt a mizíme dál. Na Vodní v Authoru je to podobné, chlapa ve špinavých montérkách se zajímá jen o to, jakou chceme barvu a nakonec si to pohnojí tím, když říká, že by nám doporučil model, který by musel objednat a přitom se o něj opírá. Pokračujeme na Vysokou mez, kde v sympatické prodejně docela sympatický pán říká relativní pravdu - kola ve stejné cenové relaci jsou si dost podobná, občas opravdu jde jen o barvu. Na rozdíl od těch dvou předcházejících vysvětlí co v které cenové relaci je. Odcházíme docela spokojení a míříme do poslední prodejny pod Jižními svahy. Tam se nás snaží chlap přesvědčit o výhodách kol kategorie "dualsport". Mluví v rámci možností k věci a dojem zanechává také dobrý.
Uchozený a trochu i unavený po tolika obchodech (opravdu nechápu, jak někdo může trávit čas chozením z obchodu do obchodu a považovat to za odpočinkovou činnost...) sedám k počítači a s pomocí strýčka googla a tetičky altavisty si zjišťuji podrobnosti o kolech. Během hodiny jsem relativě našprtaný a po krátké poradě je určen vítěz - Cyklogat v Malenovicích. Za několik dní se tam vracíme a necháme si říct podrobnosti, na které už teď reaguji. Opravdu se vyplatí nepodcenit přípravu. Když jsme se tam byly poprvé, majitel nám řekl, kdy má příjem zboží a že tam bude mít ještě nějaké loňské modely za zvýhodněnou cenu. A taky že má - ukazuje mi Superior RX 630 , moje budoucí kolo. První dojmy jsou dobré, zkouším se projet a mám dobrý pocit. I cena se mi jeví relativně velmi příznivá a tak slovo dává slovo a odpoledne už na něm odjíždím. Žena to má horší - odpovídající velikost rámu momentálně není ihned k odběru, ale profesionální prodejce se nezapře a do dvou dnů má vhodnou alternativu i pro ní.
Suma sumárum celkem do obou kol (i s příslušenstvím a pořádnou helmou pro ženu) nás to vyjde na necelých třicet tisíc. Jestli to byla dobrá investice nebo jen vyhozené peníze, ukáže až čas.
sobota 29. ledna 2011
Stalker: Call of Pripyat
Poslední dobou jsem měl volného času pomálu. A tu trochu volna mezi prací a povinnostmi, jsem rozdělil mezi dvě věci - hru Stalker: Call of Pripyat a knihu Metro 2033. Už na začátku prozradím pointu - ani jedno mě vysloveně nenadchlo, ale ani o jednom se nedá říci, že by to byl propadák (i když u Call of Pripyat na tom má podstatný vliv Datastor. Bez jeho práce nevím nevím).
Na Call of Pripyat jsem hleděl už předem s despektem. Už Stalker: Shadow of Chernobyl ukázal, co vše lze naslibovat a nesplnit. Výsledný produkt byl (je) kočkopes, hra s vynikající atmosférou a mnoha nápady, který sráží dolů nepropracovanost, ba až lenost či neschopnost tvůrců. Bez DMP (Datastor Modpack) je to mdlá vodová břečka, po dochucení DMPčkem je to aspoň ochucená a okořeněná vodová břečka. Je to smutné, ale je to tak.
Když jsem se ptal na názory na další "díly" série Stalker - Clear Sky a Call of Pripyat, vyšlo z toho jednoznačné - CS nebrat, CoP se ještě jakž takž dá. Zařídil jsem se přesně podle doporučení - rozhodl jsem se zkusit CoP (samozřejmě s DMP). Prvním zklamáním bylo, že se mi nepovedlo hru nainstalovat v Mandrivě. Po bezproblémovém rozchození Stínu Černobylu to zamrzelo. V databázi na winehq se zdálo, že by instalace nemusela být těžkým oříškem, na poprvé jsem ale neuspěl. V budoucnu to zkusím znovu (když jsem před lety zkoušel SoCh, taky jsem napoprvé nepochodil a panečku jak to šlape teď!) a když se povede, určitě vytvořím návod na českých wikistránkách k Mandrivě.Teď nezbývalo nic jiného, než nabootovat windows (nečekal jsem, že vůbec najedou, ale překvapily).
Instalace byla bezproblémová (ještě aby ne), zkopírování modpacku a úprava fsgame.ltx (false na true) netrvala také nijak dlouho a spuštění hry nic nestálo v cestě. Po pravdě první okamžiky byly velmi rozpačité. Všechno mi přišlo natlačené na malém prostoru. Skupinka tábořících stalkerů, o dvacet metrů dál dva pobíhající pseudopsi (avšak útočící až po zkrácení vzdálenosti na deset metrů od herní postavy), na jedné straně anomálie, na druhé straně anomálie a podle mapy to má být každé na jiném konci... Tento fakt považuji za největší mínus. Vše se odehrává na malinké ploše. Prvních pět minut zažívám pocit známý z SoCh - obava z neznámého a minimální výbava sestávajícího se z jedné slabé pistolky a kusu hadru s honosným názvem vesta. Ovšem stačí se přimotat k přestřelce banditů se stalkery (nic výjimečného), stát šikovně tak, aby nemohla na žebrech zalechtat zatoulaná kulka a pak jen obrat mrtvoly. Voilá - hned jsem měl zachovalou mp5 a brokovnici TOZ. A když jsem omylem zabloudil na vypálený statek, skolil jednoho zombíka, sebral mu zrezlou AK-74, byl jsem král. Po celou dobu v Zatonu jsem neměl potřebu shánět kvalitnější vestu, kvér nebo artefakty. Jasně, s lepší výbavou bych nemusel tak chlastat vodku (jaj, padlo asi tak dvacet flašek během jednoho herního dne!), ale rozhodně jsem nikdy neměl pocit, že musím šetřit náboji nebo obracet každý halíř v dlani. Samozřejmě jsem škudlil (zvyk ze Stínu), ale zpětně popravdě - chyběl mi ten pocit obavy z toho, že mám posledních pět nábojů a musím se protáhnout kolem skupiny pseudopsů (kterým se mohu vyhnout oklikou kolem tří kanců). Na druhou stranu musím uznat, že se mi líbily úkoly, hlavně od vědců v Jupiteru (až na ten úkol s doprovodem stalerů k anomáliím. Respawn příšer - padajících z nebes - bavil chvíli, po pěti minutách to bylo otravné. To už zombíci u Popela byli zábavnější a hlavně z nich šlo získat spousta munice). Bavil jsem se a to se počítá. V Jupiteru jsem také pochopil, že každý kroužek na mapě znamená dříve nebo později nějakou akci. Trošku průhledné, ale budiž. Nejlepší částí je ale bezesporu cesta podzemním tunelem. Vzpomínky na staré dobré střílečky (projdi bodem A, spustíš script A1 atd.) obživly - a vztek na stupidní AI také. Když mě Váňa smázl brokovnicí jak malýho Alíka, od srdce jsem se zasmál. Zklamáním byla Pripyat - vše ještě víc na sobě, občas až nelogicky. Nejlepším zážitkem z Pripyatě byl strom s pohybující se anomálií - povedlo se mi dostat nahoru k artefaktu napoprvé a dokonce jsem se i pochválil. Na konec velmi příjemné překvapení - závěrečná animace, která má hlavu a patu!
Dohráno a na rozdíl od SoCh nemám ani chuť rozjet hru znovu a pátrat po tom, co jsem minul. Nechám si to až na novou verzi DMP (zde platí ona známá poučka o vínu, které zraje věkem - věřím tomu, že vydržet ještě o tři čtyři verze DMP déle, možná by hodnocení bylo trošku pozitivnější, než jaké nakonec bude. Stejně mě stále nepřestává udivovat, kde na to Datastor bere čas a energii. Tu si jeden stěžuje na ono, druhému se zase nelíbí něco jiného a až na něj natrefím já, také budu mít několik postřehů a dotazů...). Celkový dojem je nemastný neslaný. Líbila se mi nutnost používání detektorů (tedy zase až taková nutnost tedy ne, ale přišlo mi to stylový pobíhat s detektorem v jedné ruce a pistolí v druhé) a potěšila možnost upgradování zbraní. Ale verdikt je prostý - na SoCh Call of Pripyat nemá.
Na Call of Pripyat jsem hleděl už předem s despektem. Už Stalker: Shadow of Chernobyl ukázal, co vše lze naslibovat a nesplnit. Výsledný produkt byl (je) kočkopes, hra s vynikající atmosférou a mnoha nápady, který sráží dolů nepropracovanost, ba až lenost či neschopnost tvůrců. Bez DMP (Datastor Modpack) je to mdlá vodová břečka, po dochucení DMPčkem je to aspoň ochucená a okořeněná vodová břečka. Je to smutné, ale je to tak.
Když jsem se ptal na názory na další "díly" série Stalker - Clear Sky a Call of Pripyat, vyšlo z toho jednoznačné - CS nebrat, CoP se ještě jakž takž dá. Zařídil jsem se přesně podle doporučení - rozhodl jsem se zkusit CoP (samozřejmě s DMP). Prvním zklamáním bylo, že se mi nepovedlo hru nainstalovat v Mandrivě. Po bezproblémovém rozchození Stínu Černobylu to zamrzelo. V databázi na winehq se zdálo, že by instalace nemusela být těžkým oříškem, na poprvé jsem ale neuspěl. V budoucnu to zkusím znovu (když jsem před lety zkoušel SoCh, taky jsem napoprvé nepochodil a panečku jak to šlape teď!) a když se povede, určitě vytvořím návod na českých wikistránkách k Mandrivě.Teď nezbývalo nic jiného, než nabootovat windows (nečekal jsem, že vůbec najedou, ale překvapily).
Instalace byla bezproblémová (ještě aby ne), zkopírování modpacku a úprava fsgame.ltx (false na true) netrvala také nijak dlouho a spuštění hry nic nestálo v cestě. Po pravdě první okamžiky byly velmi rozpačité. Všechno mi přišlo natlačené na malém prostoru. Skupinka tábořících stalkerů, o dvacet metrů dál dva pobíhající pseudopsi (avšak útočící až po zkrácení vzdálenosti na deset metrů od herní postavy), na jedné straně anomálie, na druhé straně anomálie a podle mapy to má být každé na jiném konci... Tento fakt považuji za největší mínus. Vše se odehrává na malinké ploše. Prvních pět minut zažívám pocit známý z SoCh - obava z neznámého a minimální výbava sestávajícího se z jedné slabé pistolky a kusu hadru s honosným názvem vesta. Ovšem stačí se přimotat k přestřelce banditů se stalkery (nic výjimečného), stát šikovně tak, aby nemohla na žebrech zalechtat zatoulaná kulka a pak jen obrat mrtvoly. Voilá - hned jsem měl zachovalou mp5 a brokovnici TOZ. A když jsem omylem zabloudil na vypálený statek, skolil jednoho zombíka, sebral mu zrezlou AK-74, byl jsem král. Po celou dobu v Zatonu jsem neměl potřebu shánět kvalitnější vestu, kvér nebo artefakty. Jasně, s lepší výbavou bych nemusel tak chlastat vodku (jaj, padlo asi tak dvacet flašek během jednoho herního dne!), ale rozhodně jsem nikdy neměl pocit, že musím šetřit náboji nebo obracet každý halíř v dlani. Samozřejmě jsem škudlil (zvyk ze Stínu), ale zpětně popravdě - chyběl mi ten pocit obavy z toho, že mám posledních pět nábojů a musím se protáhnout kolem skupiny pseudopsů (kterým se mohu vyhnout oklikou kolem tří kanců). Na druhou stranu musím uznat, že se mi líbily úkoly, hlavně od vědců v Jupiteru (až na ten úkol s doprovodem stalerů k anomáliím. Respawn příšer - padajících z nebes - bavil chvíli, po pěti minutách to bylo otravné. To už zombíci u Popela byli zábavnější a hlavně z nich šlo získat spousta munice). Bavil jsem se a to se počítá. V Jupiteru jsem také pochopil, že každý kroužek na mapě znamená dříve nebo později nějakou akci. Trošku průhledné, ale budiž. Nejlepší částí je ale bezesporu cesta podzemním tunelem. Vzpomínky na staré dobré střílečky (projdi bodem A, spustíš script A1 atd.) obživly - a vztek na stupidní AI také. Když mě Váňa smázl brokovnicí jak malýho Alíka, od srdce jsem se zasmál. Zklamáním byla Pripyat - vše ještě víc na sobě, občas až nelogicky. Nejlepším zážitkem z Pripyatě byl strom s pohybující se anomálií - povedlo se mi dostat nahoru k artefaktu napoprvé a dokonce jsem se i pochválil. Na konec velmi příjemné překvapení - závěrečná animace, která má hlavu a patu!
Dohráno a na rozdíl od SoCh nemám ani chuť rozjet hru znovu a pátrat po tom, co jsem minul. Nechám si to až na novou verzi DMP (zde platí ona známá poučka o vínu, které zraje věkem - věřím tomu, že vydržet ještě o tři čtyři verze DMP déle, možná by hodnocení bylo trošku pozitivnější, než jaké nakonec bude. Stejně mě stále nepřestává udivovat, kde na to Datastor bere čas a energii. Tu si jeden stěžuje na ono, druhému se zase nelíbí něco jiného a až na něj natrefím já, také budu mít několik postřehů a dotazů...). Celkový dojem je nemastný neslaný. Líbila se mi nutnost používání detektorů (tedy zase až taková nutnost tedy ne, ale přišlo mi to stylový pobíhat s detektorem v jedné ruce a pistolí v druhé) a potěšila možnost upgradování zbraní. Ale verdikt je prostý - na SoCh Call of Pripyat nemá.
neděle 9. ledna 2011
Ježkovi oči...
Vždy, když jsem slyšel toto zvolání, reagoval jsem automaticky: "Co má můj strýc s očima?". Bral jsem to jako takový zvyk. Můj strýc se opravdu jmenoval Ježek. A protože jsem použil minulý čas, asi je to jasné.
Zemřel dnes ráno v nemocnici. Včera jej odvezla sanitka, tak to šlo rychle. Co ho zabilo? Asi život. Neměl ho lehký. Dozvěděl jsem se, že mu odešla játra, ledviny, srdce... Víc, než bylo třeba.
Z příbuzných patřil k těm, které jsem měl rád. Už od dětství. Naučil mě šachy a udělal mi snad tu nejlepší svačinu, kterou jsem kdy měl. Stále jsem si myslel, že mám dost času mu vše vrátit. To jsem podcenil. Hodně podcenil.
Milý strejdo, měl jsem tě rád a doufám, že jsi to věděl.
Zemřel dnes ráno v nemocnici. Včera jej odvezla sanitka, tak to šlo rychle. Co ho zabilo? Asi život. Neměl ho lehký. Dozvěděl jsem se, že mu odešla játra, ledviny, srdce... Víc, než bylo třeba.
Z příbuzných patřil k těm, které jsem měl rád. Už od dětství. Naučil mě šachy a udělal mi snad tu nejlepší svačinu, kterou jsem kdy měl. Stále jsem si myslel, že mám dost času mu vše vrátit. To jsem podcenil. Hodně podcenil.
Milý strejdo, měl jsem tě rád a doufám, že jsi to věděl.
sobota 1. ledna 2011
Jak na Nový rok...
Když si vybavím včerejší večer a noc, o brzkém ránu nemluvě, tak dost lidí dnes bude bolet (nejen) hlava. Sice si skoro všichni stěžují, jak nemají peníze a jak třou div ne bídu s nouzí, ale evidentně na chlast je, i kdyby se hlady mělo zdechnout (což se nezdechne, uvidíte sami až budete vyhazovat odpadky. Tolik jídla, co se bude válet v či u kontejnerů a popelnic, udělá radost mnoha bezdomovcům a toulavým zvířatům...). Petard a rachejtlí sice létalo a vybuchovalo možná o něco méně než loni, ale na druhou stranu byly vidění v rukách amatérů kousky patřící do vyškolených rukou. O cvoky odpalující velkoprůměrové kulové pumy z uříznuté pet flašky opět nebyla nouze. Když mi to nevletí do okna, je mi to celkem jedno a ty urvané prsty taky nejsou moje. Tak všem, co se probudili do nového dne (potažmo nového roku) o několik prstů či končetin lehčí, přeji brzké uzdravení. Jen doufám, že jste svojí debilitou zmrzačili jen sebe...
Předchozí rok byl zvláštní. Nebyl přelomový, nebyl výjimečný, byl takový ne moc povedený, ale naprosté fiasko také ne. Nedokázal jsem najít sílu udělat velký krok v před, ale ani jsem nezůstal stát na místě. Povedla se mi spousta věcí, plus mínus stejný počet se nepovedl. Byly okamžiky, které se mi navždy vryjí do paměti, u některých budu doufat, že na ně rychle zapomenu. Ale tak to asi má většina. Nic není černobílé a možná opravdu vše zlé je k něčemu dobré.
Za co sám sebe za minulý rok pochválím? V první řadě za to, že jsem na začátku roku dokázal shodit třicet kilo. Je fajn patřit do menšiny s normální (neboli zdravou) váhou. Trvalo mi to tři měsíce a od té doby si víceméně držím svých osmdesát kilogramů. Jasně, teď přes svátky jsem trochu zhřešil (no trochu víc, právě jsem se zvážil a mám na čas o zábavu postaráno), ale není to nic, co bych nedokázal napravit. A hned v únoru, když už jsem vypadal o dost méně prostorově orientovaný, jsem měl tu čest potkat se osobně s Datastorem. Málo lidí na mě zapůsobí tak pozitivně, jak to dokázal Ondřej. Prostě a jednoduše stalker za plný počet bodů. Pak to šlo ráz na ráz - při druhém setkání s Datastorem mě nějaké podezřele vypadající individuum požádalo o dvacku a málem dostalo po tlamě. Vyklubal se z toho Shifty - další velice zajímavý človíček. Napoprvé mi nesedl, ale to bylo oboustranné. Od larpu si toho kluka vážím a mám ho v rámci možností rád. Proč v rámci možností? Přeci jen je to Shifty... O prázdninách se za mnou stavil Beesty a já jel za bráchou. Taky jsem potkal čistě náhodou úžasnou dívku jménem Kamila. I po čase mě nepřestává fascinovat, co vše se během toho dne muselo stát, abych já jel zrovna tím vlakem, kterým jsem jel (a kterým jsem ani jet nechtěl), naskočil do správného vagónu, aby tam stála slečna s vozíkem prodávající občerstvení a aby v České Třebové zrovna do stejného vagónu nastoupila ona... Někdy, až získám trošku odstup, všechny ty náhody a věci, které ovlivnili konečný výsledek, sepíšu a podělím se. Včetně naprosto neskutečné procházky Olomoucí. Pak následoval rozporuplný larp, který byl jak mimořádně úspěšný, tak i mimořádný propadák. Zjistil jsem na něm, že se vyplatí věřit svým instinktům. Přes všechno negativní už jen to, že jsem poznal Adama a zažil dívání na hvězdy, stálo za všechny věci, které pak následovaly. A určitě do výčtu pochval patří to, že jsem začal běhat. Opravdu jsem nečekal, že někdy uběhnu deset kilometrů, aniž bych se cítil unavený nebo snad udýchaný. No, a dokázal jsem vydržet v práci aniž bych se zbláznil. To je velké plus.
Negativ je taky relativně hodně. V osobním životě jsem nedokázal najít správné řešení, no, aspoň se budu moci bavit i tento rok. Nejvíc mě ale mrzí, že jsem si nedokázal splnit svůj cíl - zaběhnout půlmaraton. Ale když to zdraví neumožnilo, tak aspoň o to větší motivaci mám letos, a třeba hned na jaře. V únoru mám svátek, tak si nadělím pořádné boty a bude to. A určitě je nebudu nakupovat v A3Sport. To, že jsem se nakonec vykašlal dovést reklamaci až do konce (s kladným vyjádřením od ČOI by to nebylo zřejmě až tak obtížené, ale mám pocit, že by to skončilo občanskoprávní žalobou), mě netěší. Ale ať si to strčí někam, za tu srandu to stálo. Na larpu jsem přišel na to, že když si o někom myslím, že je namyšlený alkoholik-egoista, tak je namyšlený alkoholik-egoista. Výhodou je, že bez toho člověka mohu v klidu žít. Když se na příští ročník larpu nepodívám, taky se nic nestane. S lidmi, se kterými se chci vidět, se uvidím i tak.
Nejsem příznivcem novoročních předsevzetí, neb člověk to kolikrát dělá s velkým bolehlavem a stejně už za dva dny o ničem neví. Já toho určitě budu chtít hodně ve svém životě změnit a o spoustu věcí naopak nebudu chtít přijít. Ale nechám to náhodě. Ona si občas umí zalaškovat (jak mi to předvedla v loni) a možná si pro mě něco nachystala i letos. Třeba se jen budu muset pečlivěji dívat kolem sebe, ona občas opravdu stačí jen maličkost, aby se vše změnilo. Vždyť víte. Občas stačí...
Předchozí rok byl zvláštní. Nebyl přelomový, nebyl výjimečný, byl takový ne moc povedený, ale naprosté fiasko také ne. Nedokázal jsem najít sílu udělat velký krok v před, ale ani jsem nezůstal stát na místě. Povedla se mi spousta věcí, plus mínus stejný počet se nepovedl. Byly okamžiky, které se mi navždy vryjí do paměti, u některých budu doufat, že na ně rychle zapomenu. Ale tak to asi má většina. Nic není černobílé a možná opravdu vše zlé je k něčemu dobré.
Za co sám sebe za minulý rok pochválím? V první řadě za to, že jsem na začátku roku dokázal shodit třicet kilo. Je fajn patřit do menšiny s normální (neboli zdravou) váhou. Trvalo mi to tři měsíce a od té doby si víceméně držím svých osmdesát kilogramů. Jasně, teď přes svátky jsem trochu zhřešil (no trochu víc, právě jsem se zvážil a mám na čas o zábavu postaráno), ale není to nic, co bych nedokázal napravit. A hned v únoru, když už jsem vypadal o dost méně prostorově orientovaný, jsem měl tu čest potkat se osobně s Datastorem. Málo lidí na mě zapůsobí tak pozitivně, jak to dokázal Ondřej. Prostě a jednoduše stalker za plný počet bodů. Pak to šlo ráz na ráz - při druhém setkání s Datastorem mě nějaké podezřele vypadající individuum požádalo o dvacku a málem dostalo po tlamě. Vyklubal se z toho Shifty - další velice zajímavý človíček. Napoprvé mi nesedl, ale to bylo oboustranné. Od larpu si toho kluka vážím a mám ho v rámci možností rád. Proč v rámci možností? Přeci jen je to Shifty... O prázdninách se za mnou stavil Beesty a já jel za bráchou. Taky jsem potkal čistě náhodou úžasnou dívku jménem Kamila. I po čase mě nepřestává fascinovat, co vše se během toho dne muselo stát, abych já jel zrovna tím vlakem, kterým jsem jel (a kterým jsem ani jet nechtěl), naskočil do správného vagónu, aby tam stála slečna s vozíkem prodávající občerstvení a aby v České Třebové zrovna do stejného vagónu nastoupila ona... Někdy, až získám trošku odstup, všechny ty náhody a věci, které ovlivnili konečný výsledek, sepíšu a podělím se. Včetně naprosto neskutečné procházky Olomoucí. Pak následoval rozporuplný larp, který byl jak mimořádně úspěšný, tak i mimořádný propadák. Zjistil jsem na něm, že se vyplatí věřit svým instinktům. Přes všechno negativní už jen to, že jsem poznal Adama a zažil dívání na hvězdy, stálo za všechny věci, které pak následovaly. A určitě do výčtu pochval patří to, že jsem začal běhat. Opravdu jsem nečekal, že někdy uběhnu deset kilometrů, aniž bych se cítil unavený nebo snad udýchaný. No, a dokázal jsem vydržet v práci aniž bych se zbláznil. To je velké plus.
Negativ je taky relativně hodně. V osobním životě jsem nedokázal najít správné řešení, no, aspoň se budu moci bavit i tento rok. Nejvíc mě ale mrzí, že jsem si nedokázal splnit svůj cíl - zaběhnout půlmaraton. Ale když to zdraví neumožnilo, tak aspoň o to větší motivaci mám letos, a třeba hned na jaře. V únoru mám svátek, tak si nadělím pořádné boty a bude to. A určitě je nebudu nakupovat v A3Sport. To, že jsem se nakonec vykašlal dovést reklamaci až do konce (s kladným vyjádřením od ČOI by to nebylo zřejmě až tak obtížené, ale mám pocit, že by to skončilo občanskoprávní žalobou), mě netěší. Ale ať si to strčí někam, za tu srandu to stálo. Na larpu jsem přišel na to, že když si o někom myslím, že je namyšlený alkoholik-egoista, tak je namyšlený alkoholik-egoista. Výhodou je, že bez toho člověka mohu v klidu žít. Když se na příští ročník larpu nepodívám, taky se nic nestane. S lidmi, se kterými se chci vidět, se uvidím i tak.
Nejsem příznivcem novoročních předsevzetí, neb člověk to kolikrát dělá s velkým bolehlavem a stejně už za dva dny o ničem neví. Já toho určitě budu chtít hodně ve svém životě změnit a o spoustu věcí naopak nebudu chtít přijít. Ale nechám to náhodě. Ona si občas umí zalaškovat (jak mi to předvedla v loni) a možná si pro mě něco nachystala i letos. Třeba se jen budu muset pečlivěji dívat kolem sebe, ona občas opravdu stačí jen maličkost, aby se vše změnilo. Vždyť víte. Občas stačí...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
