Jeden večer v Baru 100 Radů

„Kdo to je tam s tím šmejdem v černým?“ zeptal se tiše Pjotr barmana.
Tomu se nepohnula ve tváři ani brva. Leštil sklenice mírně špinavou utěrkou a přitom dál pozoroval dění v baru. Ve vzduchu bylo napětí a atmosféra by se dala krájet.
„Nevím. A zajímalo by mě to.“ podrážděně odpověděl Barman. Nestávalo se často, aby musel přiznat, že neví. „Kde je sakra Ljoňa?“ rozhlédl se kolem sebe.
„Nevím, naposledy jsem ji viděl, když vešel ten čumáckej oficír.“ pohrdlivě hodil Pjotr pohledem ke stolu, kde probíhal hovor mezi Henry Thornem a tajemným cizincem.
„Tak koukej pohnout zadkem a najdi jí. Ať sem nakluše. Až ti dva vypadnou, bude potřeba nalejt spoustu panáků.“ sykl barman a dál usilovně leštil sklenice.
„Jo, hlavně pro tebe, co?“ šepnul Pjotr barmanovi do ucha a na oplátku obdržel plácnutí utěrkou po zádech.

Po pár minutách se vynořil ze zázemí a jen pokrčil rameny.
„Nikde není. Čert ví, kam šla.“ pověděl Pjotr barmanovi, kterému se ve tváři mihla známka nevole. „Ale neboj, až se ukáže, tak ti zase poví nějakou pohádku na dobrou noc...“ pokračoval již značně ironicky.
„Nech toho.“ odsekl barman podrážděně. „Už mě to nebaví. Nech tu holku na pokoji.“
Pjotr nesouhlasně zavrtěl hlavou, ale odpověď si nechal pro sebe. Hodil pohledem ke stolu, kde ještě stále hovořil Thorn s neznámým mužem. Pjotr si ho zkusil důkladně prohlédnout, ale cizinec si všiml zvídavého pohledu a krátký záblesk v jeho očích donutil Pjotra odvrátit zrak radši někam jinam. Zježily se mu vlasy na zátylku a v ústech měl najednou sucho. Ty oči, pomyslel si Pjotr, ty oči bych nechtěl vidět z větší blízkosti.
„Mladej, jdi se radši projít před bar...“ zašeptal za ním barman.
„Máš pravdu, bude to tak lepší.“ pokýval souhlasně hlavou Pjotr. Natáhl se pro vestu, oblékl si jí a trochu vrávoravým krokem se vydal směrem k východu. Byl duchem trochu mimo sebe, a tak když narazil do nějaké postavy, překvapeně zvedl oči a chystal se říct něco značně peprného. Před ním stál neznámý a upřeně se na něho díval. Z očí čišel mrtvolný chlad a Pjotr jasně cítil, že mezi životem a smrtí je momentálně značně tenká hranice. Přesto vydržel udržet pohled po dlouhých několik vteřin. Barman za barem ustrnul a hlavou mu prolétla myšlenka, že si asi bude muset sehnat novou pravou ruku. Před tím se všichni v baru snažili chovat nenápadně, teď se ale ticho dalo krájet a pohledy všech byly upřeny na prostředek místnosti. Čas se zastavil a okolní svět přestal existovat. Dva pohledy zapřené do sebe, tichý souboj. První nevydržel a mrkl Pjotr. Cizinec se povýšeně pousmál, obešel strnulého Pjotra a vyšel ven. Barman přehodil utěrku přes rameno a svižným krokem přešel k Pjotrovi. Jemně ho vzal za ramena a odvedl k baru, kde ho usadil na stoličku. Sáhl pod bar a vytáhl láhev své nejlepší vodky, kterou si syslil pro sebe a pil výhradně po kapkách. Teď vzal hrnek a nalil opravdu velkého panáka. Pak se podíval na Pjotra a hodil vodku do sebe.
„Co to bylo, ty hrdino?“ zaskřehotal barman vypáleným hlasem.
Pjotr jen pokrčil rameny. Ještě stále nebyl schopen slova a žádostivě se díval na láhev. Barman zachytil jeho pohled a vzal flašku do ruky a nalil do hrnku ještě většího panáka. Opět ho do sebe i přes nesouhlasný Pjotrův pohled hodil a do tváře se mu vrátila barva.
„Víš, kdo to byl?“ podíval se barman přísně na Pjotra.
Pjotr zavrtěl hlavou a zvědavě zvedl oči.
Barman se k němu sklonil a zašeptal mu do ucha jméno. Pjotr jen vytřeštil oči a na sucho polkl. Barman se pyšně napřímil. Jeho ego bylo navýsost spokojené, že to dokázal tak rychle zjistit.
„ Sakra....“ zašeptal Pjotr a hmátl bleskově po lahvi, kterou barman lehkomyslně nechal na pultu. Dva loky a čtvrtina obsahu byla pryč.
V Barmanově zraku se objevilo nefalšované zděšení.

Jak jsem si byl vyřizovat voličský průkaz

(Na začátek malé upozornění. Tento příběh se možná stal, ale pokud se v něm kdokoliv pozná, jedná se čistě o náhodu a všechny postavy, včetně mé, jsou fiktivní.)

Vcházím do budovy a trošku zmateně se rozhlížím. Přiznám se, že jsem zde asi tak posedmé v životě a vždy, když jsem tam byl, tak to bylo kvůli volbám, takže do volební místnosti už trefím. Ano, jsem uvědomělý občan. Na prvních dveřích je několik cedulek. Na první čtu starosta. Tam se mi moc nechce a tak se radši otáčím ke druhým dveřím. Na nich je neméně cedulek. Na horní čtu hospodářka a hned pod ní je taková menší cedulka s nápisem podatelna. Zhluboka se nadýchnu, dodám si odvahy a zaklepám na dveře.


"Dále!" ozve se hlas úřednice.
Beru za kliku a otvírám dveře. Jsem slušně vychovaný (tedy aspoň si to myslím) a tak pozdravím.
"Co chcete?" zní stroze, ale mile.
"Voličský průkaz." povím.
V ten okamžik zmizí z tváře úřednice úsměv, barva i chuť do života.
"Voličský průkaz..." opakuje kysele a usedá ztěžka na židli.
"Jsem vás asi moc nepotěšil, že?" ptám se opatrně a nenápadně couvám ke dveřím.
"Nepotěšil!" zavrčí úřednice. "Já to ještě nedělala."
Při pohledu na úřednici chvíli tápu o čem to vlastně mluví, ale pak pochopím. Já budu první žadatel o voličský průkaz v jejím životě. Paráda.
"Není na to už pozdě?" ptá se mě.
"Řekl bych, že ne." odpovím, neb jsem si skoro všechno potřebné zjistil na internetu.
"A není moc brzo?" zkusí to z opačné strany.
"Řekl bych, že taky ne..." a povím správné datum 13. 5. 2010.
"Aha." rezignovaně si povzdechne.
"Tuším, že to bude trvat dlouho a tak si bez vyzvání sedám na židli.
"Zkusím někomu zavolat..." poví po chvíli přemýšlení a s novou nadějí v očích se vrhne na telefon. Chvíli ho drží u ucha a snaží se vzpomenout na číslo. Neúspěšně. Telefonní sluchátko putuje zpět na své místo a následuje několikaminutové prohrabávání různými lejstry. Div ne s vítězným výkřikem zamává s jedním papírem nad hlavou a s vervou začne mačkat čísla na aparátu.
"Dobrý den," poví do sluchátka a představí se. "Mohl byste mě, prosím, přepojit k někomu, kdo má na starosti volby? Díky."
Připadám si jak ve skryté kameře, protože úřednice po přechodném nabrání zdravé barvy opět začíná nebezpečně blednout.
"On to tam nikdo nebere..." špitne po pár sekundách.
Jen se uculuji.
"Počkejte, ještě něco zkusím." opět přehrabe pár lejster, než najde to, které hledala. Vyťuká jiné číslo a následuje radostné zvolání: "Dobrý den, potřebuju poradit, občan chce...."
Stále se uculuji a snažím se nic nekomentovat. Naštěstí je školení po telefonu úspěšné a zbytek je už víceméně triviální. Zabere to jen několik minut a já držím v ruce konečně voličský průkaz. Sice ještě požádám o pár úprav, ale to bych si proškrtal doma i sám.
Když se chystám k odchodu, ozve se zaklepání na dveře a dovnitř nakoukne nějaký starší muž. Já se rozloučím a pádím pryč. Když zavírám dveře, jen slyším úřednici, jak se ptá, co pán potřebuje. Pán poví, že voličský průkaz. Z kanceláře se ozve trochu hysterický smích...

Cestou na zastávku jen vrtím hlavou. Ale co, jsem hrdým majitelem voličského průkazu číslo 1. Teď jen doufat, že je platný.

Jak jsem poznal Stalkery

Na začátek trocha teorie. Stalker: Shadow of Chernobyl měla být naprosto úžasná hra. Nebyla. Tolik k teorii. A nakonec je to možná dobře. Díky tomu se stalo něco, co by se možná nestalo. Tak tedy možná trochu absurdně - děkuji GSC za mizerně odvedenou práci. Bez ní bych zřejmě neměl nikdy důvod vyhledat si na internetu stránku s radami k této hře. A tím bych přišel o možnost poznat několik výjimečných lidí.

Prvním byl nerudný dědek s přezdívkou slauch. On tedy ani tak není dědek a nerudný je jen když nespí, ale jinak je to člověk, se kterým si skvěle notuji. Poznal jsem v něm bratra, kterého jsem vždycky chtěl. Jeho hlavní plus je v tom, že podporuje mou neúctu ke starším spoluobčanům. Co ode mě občas dostává za kapky... Ještě štěstí, že není zas až tak moc vztahovačný. Ale občas bych ho chtěl i já utlouct Mochovskou zmraženou směsí. Tak díky slauchu, že máš se mnou trpělivost. Když nám nevyšlo pořádně pokecat v Budějičkách, tak nám to vyjde letos ve Dvorech.

Jako druhý následoval slovutný Datastor. Zde budu značně stručný, protože vím, že to ho potěší nejvíce. Díky ti za spoustu neskutečně zajímavých debat a díky za to, že jsi sebral důvěru a měl jsi chuť a odvahu se setkat osobně. Doufám, že v tom budeme pokračovat. Pokaždé jsem si parádně odpočinul a pokaždé jsem odjížděl o dost později, než jsem měl v plánu. A vždy jsem chtěl zůstat ještě déle.

Dalším v řadě je Beestar. Kluk, který se vymyká všem pokusům o popsání. Kdo nezažil, nepochopí. Sám nevím, kde začít. Živel, to mě napadá jako prví. Vtrhl mi do života a kompletně mi ho překopal. Za to jsem mu neskutečně vděčný. Za měsíc a pár dnů po tom, co jsem mu napsal blahopřání k narozeninám, už jsem seděl v autobuse a jel do cizího slovenského města za naprosto cizím člověkem. U mě něco naprosto nevídaného. Stále vidím před sebou ten okamžik, když vjíždíme na nádraží a já ho tam vidím sedět. Jako na potvoru vystupuji jen já a jedna dívka. Hodně nervózně vycházím ven a jdu směrem k němu. Ten padouch mě přehlíží a dívá se, jestli nevystoupí ještě někdo jiný. V tu chvíli můj tep, krevní tlak a sebedůvěra padla na bod nula. Pak se mu roztáhl na tváři úsměv a než jsem se stihl nadechnout, potřásl mě rukou, poplácal mě po zádech. V ten den jsem zažil jednu z nejlepších nedělí ve svém životě. Bylo hnusně teplo, snad nejteplejší den v roce, sluníčko pralo jak šílené, ale nikdy nezapomenu na tu pohodu a klid ve stínu na zahradě. Ten den jsem se změnil.

Na začátku byla jedna ukrajinská hra. Popravdě spíš špatná než dobrá. Ale díky ní jsem poznal tři lidi, kteří jsou pro mě důležitější, než většina vlastní rodiny. Jak se to vlastně stalo? Nevím, směs náhody, štěstí, osudu... Ať to bylo jak to bylo, jsem tomu vděčný. Díky tomu žiji o dost lepší život.

PS.: ještě je slušná naděje, že díky Stalkerovi poznám lépe další úžasné lidi. Potenciál tam je. Třeba jednoho si velmi vážím, i když vypadá, že ke snídani žere malé děti...