Že je život složitý a těžký a hrozně komplikovaný a nikdy v něm nefunguje nic tak jak má, jsem pochopil už dávno. Dřív jsem to řešil tak, že jsem se vším bojoval sám. Jde to, stojí to sice hodně sil, neustále hrozí duševní zhroucení a pohybujete se na hraně sebezničení, ale má to svoje kouzlo. Třeba ve chvíli, kdy už jsem byl na úplném dně a pustil si Mozartův Requiem a zavřel se před světem. Ideálně v temné místnosti, mimo hudby žádný jiný zvuk a já věděl, že ten dech, který slyším, je můj a strašně mě děsil, protože zněl tak cize.
Ale jsou i světlejší chvilky. Bohatě stačí, když se obloha zatáhne těžkými šedými mraky a začne mírně poprchávat. V tu chvíli se rád vydávám ven. Procházet se prázdnými ulicemi, pomalu nikoho nepotkat, ale zato si užívat svobody, to mám rád.
Někdy to ale nejde tak lehce uniknout. Občas jsou věci tak komplikované, že ať děláte co děláte, není úniku. Je to jak v písničce od IMT Smile (človek, povedz načo sú ti nohy, keď nemôžeš újsť pred svetom, ktorý ťa núti vopchať si prsty do úst), a nejhorší je to pred sebou samým niet kam, niet kam...
Když na mě podobná nálada přišla před nedávnem, napadly mě jen dva způsoby, co s tím: buď se chytit flašky a hrát si na Charlese Bukowskeho nebo běžet jak Forrest Gump. Flašky se štítím, protože vím, jak bych skončil. Možná by mi to pomohlo v tom, že bych konečně začal pořádně psát, ale spíš bych skončil válející se někde na špinavé zemi s krabicovým vínem v ruce, s vychlastaným mozkem a stupidním úsměvem na tváři. Na to jsem asi ještě málo zoufalý nebo odvážný. A tak jsem zkusil běhat. Ráno si přivstat, protáhnout se, obout si běžecké boty a jednoduše utíkat. Prví metry sice byly plné rozpaků, ale pak najednou to šlo. Já, který v životě uběhl asi tak dvacet metrů se dvěma přestávkami, jsem najednou proběhl celou stezku z Prštného do Louk tam a zpátky. Není to nějak moc, zhruba necelé tři kilometry, ale mně to po ránu stačí. Pro mě je nejdůležitější to, že já a moje plíce dobíháme společně. Postupně - když to půjde - si budu kousek po kousku přidávat. Proč? Protože mě to baví.
A taky mě napadla naprosto bláznivá a šílená myšlenka: chtěl bych si příští rok zaběhnout půlmaraton. Jen tak, pro sebe, pro svojí duši, pro své ego. Nevím, jestli se to provede, vždyť ani nevím, jestli za rok budu ještě živ a zdráv, ale pro začátek stačí i to, že chci. A chtít občas znamená hodně.
Tak až jednou na vás padne nějaký splín, zkuste to rozběhat. Kdo ví...
pondělí 26. července 2010
čtvrtek 22. července 2010
Mandriva 2010 Spring
Včera jsem se konečně dostal k tomu, abych nainstaloval novou verzi Mandrivy (což na vysvětlenou pro ty, kteří ani netuší o čem je řeč, je linuxová distribuce). Předcházely tomu dva dny příprav, kde ta nečekaně snadnější fáze byla záloha dokumentů a mnoha různých souborů a archivů a spousty věcí, které už pomalu ani netuším, na co je vlastně mám. Ještě že je místa na disku relativně dost a nic mě nenutí vrhnout se na třídění a mazání. Daleko větším problémem bylo vypálit stažený obraz (zde pro 32bit. architekturu + kontrolní součet a zde pro 64bit. architekturu + kontrolní součet). Zřejmě jsem měl "štěstí" na dobré balení DVD+R Verbatim, protože korektně vypálit obraz se mi nepovedlo jak v K3B, tak ani v Braseru a stejný výsledek byl i v Neru - nesouhlasil kontrolní součet (získaný přes terminál příkazem "md5sum /dev/sr0" nebo "sr1" pro druhou mechaniku). Po šesti neúspěšných pokusech jsem zašel koupit jedno DVD-R médium a v K3B se konečně vypálil obraz správně.
Počítač poslušně nabootoval z vloženého dvd a po chvíli se ukázala úvodní obrazovka. Pár kliků a byl jsem u jediné složitější věci - práce s diskovými oddíly. Ta "složitější věc" znamená neuklepnout se, který disk chce člověk upravovat, a rozumně rozmístit diskové oddíly. Zde malé zastavení - nebojte se, jde to udělat hezky jednoduše automaticky. Já jen hledám optimální rozdělení, tak si s tím při každé nové instalaci trochu hraji. Instalace proběhla svižně, za pár minut se vysunulo dvd, následoval restart počítače a pak už hurá do nastavování nového systému.
Zadal jsem heslo, zkontroloval si účet u Mandrivy a dal jsem se do úpravy pracovního prostředí. Vyhodit z plochy všechny ikonky, dát svojí oblíbenou tapetu, přidat svoje oblíbené widgety a upravit vzhled nabídky spouštěče aplikací (pro woknaře tlačítko start...). Následovalo zadání repozitářů (mám na to takový šikovný scriptík) a aktualizace systému. Pak už zbývalo jen doinstalovat chybějící balíčky (povětšinou kodeky a různé pomocné programy jako je třeba gkrellm pro sledování systému), spustit a nastavit Kopete (icq), ze zálohy nahrát historii rozhovorů a umístit na oblíbené místo vlevo nahoře. Pod něj krásně padne okno s programem gkrellm, o kousek níž několik rámečků s fotkami lidí, co mi jsou velmi blízcí a nakonec yaWP, což je widget s předpovědí počasí. Posledním krokem bylo spustit Firefox, doinstalovat doplňky Adblock plus, Flagfox a MediaPlayerConnectivity a základní úprava vzhledu a funkčnosti systému byla hotova. Práce na pár desítek minut a s jedním jediným restartem. Kdyby to tak jednoduše šlo i v jiných OS...
Po tak krátké chvíli je brzo na nějaké hodnocení, ale zatím vše drží a funguje tak, jak jsem byl zvyklý. Teď přemýšlím, jestli jít do mírného rizika a zkusit KDE 4.5 RC2 (přímo od KDE.org), Rozhodnutí si nechám po víkendu, který budu opět trávit ve svém zaměstnání. Mé nadšení nezná mezí...
Počítač poslušně nabootoval z vloženého dvd a po chvíli se ukázala úvodní obrazovka. Pár kliků a byl jsem u jediné složitější věci - práce s diskovými oddíly. Ta "složitější věc" znamená neuklepnout se, který disk chce člověk upravovat, a rozumně rozmístit diskové oddíly. Zde malé zastavení - nebojte se, jde to udělat hezky jednoduše automaticky. Já jen hledám optimální rozdělení, tak si s tím při každé nové instalaci trochu hraji. Instalace proběhla svižně, za pár minut se vysunulo dvd, následoval restart počítače a pak už hurá do nastavování nového systému.
Zadal jsem heslo, zkontroloval si účet u Mandrivy a dal jsem se do úpravy pracovního prostředí. Vyhodit z plochy všechny ikonky, dát svojí oblíbenou tapetu, přidat svoje oblíbené widgety a upravit vzhled nabídky spouštěče aplikací (pro woknaře tlačítko start...). Následovalo zadání repozitářů (mám na to takový šikovný scriptík) a aktualizace systému. Pak už zbývalo jen doinstalovat chybějící balíčky (povětšinou kodeky a různé pomocné programy jako je třeba gkrellm pro sledování systému), spustit a nastavit Kopete (icq), ze zálohy nahrát historii rozhovorů a umístit na oblíbené místo vlevo nahoře. Pod něj krásně padne okno s programem gkrellm, o kousek níž několik rámečků s fotkami lidí, co mi jsou velmi blízcí a nakonec yaWP, což je widget s předpovědí počasí. Posledním krokem bylo spustit Firefox, doinstalovat doplňky Adblock plus, Flagfox a MediaPlayerConnectivity a základní úprava vzhledu a funkčnosti systému byla hotova. Práce na pár desítek minut a s jedním jediným restartem. Kdyby to tak jednoduše šlo i v jiných OS...
Po tak krátké chvíli je brzo na nějaké hodnocení, ale zatím vše drží a funguje tak, jak jsem byl zvyklý. Teď přemýšlím, jestli jít do mírného rizika a zkusit KDE 4.5 RC2 (přímo od KDE.org), Rozhodnutí si nechám po víkendu, který budu opět trávit ve svém zaměstnání. Mé nadšení nezná mezí...
neděle 18. července 2010
V teplíčku u Vody
Nevím, jak to dělám, ale když se někam vypravím na výlet čí návštěvu, je z toho snad nejteplejší den či víkend v daném regionu.
Před rokem jsem jel poprvé za Beestarem do jednoho slovenského maloměsta a ta neděle prý byla nejteplejším dnem v roce. Fest horko teda bylo, o tom žádná. Ale hezky se sedělo ve stínu jak na zahradě, tak i na zahrádce, čepovaná kofola byla krásně vychlazená a bylo stále o čem povídat. Tak to uběhlo snad až hodně rychle.
Letos Bee (přesněji minulý víkend) přijel na prodloužený víkend za mnou a revanšoval jsem se taky jedním fest žhavým počasím (zde je příležitost zmínit se o jednom mezistátním amatérském zápase ve stolním tenise, který skončil zdrcující porážkou borce slovenské reprezentace 4:0 na sety. Odveta se chystá a nadějný slovenský reprezentant slíbil důkladnou přípravu. Vzhledem k jeho tréninkovým metodám však hrozí, že nebude vědět, který z těch několika míčků má vlastně hrát...) Stihli jsme probrat dost věcí, jen škoda, že okolnosti nebyly příznivější. A příště Braňko, si to ošéfuji o dost lépe. Slibuji.
A tento víkend vyšla návštěva u bráchy poblíž Českého Krumlova. Samozřejmě bylo teplo, že pukaly dálnice a kroutily se kolejnice, a já si vyrazím na cestování. Vstal jsem poctivě o půl čtvrté ráno a v pět deset jsem seděl v Otrokovicích ve vlaku. Kupodivu celkem svěží (zřejmě pomáhal doping ve formě modrého hrozna, které jsem do sebe ládoval a které bylo těsně po době použitelnosti) a v dobré náladě. Lidí cestovalo pomálu, tak jsem v klidu seděl sám v kupé, v uších sluchátka a díval se z okna. V Pardubicích jsem vystoupil a zašel pro notebook, protože návštěva měla být víceméně pracovní a pak už hurá do Prahy. Chvíli volného času jsem využil ke krátké procházce. Přežil jsem, peněženka taky stále na svém místě, rychlík do Budějic byl přistaven na sedmém nástupišti a už při příchodu jsem začal tušit další zážitek. O co šlo, jsem se dozvěděl až příští den. V Táboře začínal festival Mighty Sounds a tak jsem cestu trávil zabarikádovaný v kupé spolu s několika dalšími spolucestujícími, zatímco na chodbě tekl alkohol proudem a vzduch byl i při otevřených oknech šedý od cigaretového dýmu. Mládež se s tím nepárala, co všechno mixovali, klobouk dolů.
V Budějicích jsem chvíli musel čekat než mě brácha vyzvedne, šichta je šichta. Pobavilo mě, že co se opravovalo před rokem a půl, se zvesela opravovalo znovu. Chvíli jsem se na ty chudáky smažící se v pekelném žáru díval. Tedy žádná závist. Otočil jsem se zpátky k nádraží a na dohodnutém místě (klobouk dolů, brašule vybral stinné místo s lavičkou) jsem vyhlížel svůj odvoz. Sedím, dívám se a po čase se ukáže odpovídající auto i s odpovídajícím člověkem za volantem. Přece se nebudu zvedat, počkám, až zastaví, pak ležérně vstanu a znuděně nasednu. Chyba, kterou už neudělám. Když jsem bráchovi do telefonu říkal, že na něho budu mávat zlínskou přílohou Mladé fronty, dělal jsem si srandu a on to tak tady bral. S čím jsem nepočítal, bylo to, že bez brýlí a nadváhy mě prostě a jednoduše nepozná. V poslední chvíli jsem vyskočil, začal mávat rukama, ozval se skřípot brzd a já naskočil na zadní sedadlo a způsobně pozdravil. Brácha ještě cestou vysadil kolegyni z práce, načež jsem se přemístil na přední sedadlo, kde se mi brácha kajícně přiznal, že mě opravdu nepoznal. Odpustil jsem mu. Co jiného mi zbývalo.
Cestou jsme se ještě stavili v několika obchodech včetně jednoho armyshopu v Českém Krumlově. Brácha si chtěl koupit jedny lidově demokratické šle a když už jsme tam byli, zeptal jsem se já na nějaké maskáče. Sice to nebylo to, co jsem si představoval, ale krásné bundeswehrové maskáče s páskem, blůza a naprosto úžasný kabát za celkem šest stovek, moje spokojenost byla téměř dokonalá. Vše sice použité, ale v více než ucházejícím stavu (ba až perfektním). S autem plným proviantu jsme dojeli až k bráchovi domů.
Přivítala mě jeho žena a tak trochu i jeho pseudopes, který v tom hicu trpěl snad nejvíc ze všech. Ubytoval jsem se a brácha mě vzal na procházkou osadou. Pes, věren své tradici (ač přemlouván, ať zůstane doma) šel s námi. Byly mě ukázány všechny pamětihodnosti, načež jsme se posadili po jeden obrázek z křížové cesty a hezky dlouho jsme kecali. No, od poloviny jsem už jen poslouchal. Ač v posledních dnech mě trápila moje hloupost (není to ten správný výraz, ale vhodnější mě momentálně nenapadá), teď všechny starosti odpluly a já naslouchal vyprávění o všem možném. Po čase jsme se zvedli, dokončili kolečko a vrátili se k domu. Tam jsme pokračovali v povídaní i s jeho ženou a čas tak krásně plynul... Povečeřelo se a o trochu později jsme se pustili do práce. Že by nám to šlo, to tedy ne, ale nějaký obraz jsme si udělali. Když brácha regulérně usnul a začal chrápat, došlo mi, že co šlo, se udělalo. Blížila se půlnoc, ukončili jsme pracovní část dne a odebrali se na kutě.
Připravené jsem měl široké dvojlůžko, naprostý luxus. Ovšem na co zvyklý nejsem, je to, aby mně v jednu hodinu ráno vlezla do postele kočka. Blonďatá kočička přející si přízeň a něhu. Zprvu mňoukající, posléze vrnící. Nadšením, že jí hladím, nevěděla jak se natočit. Tu sebou plácla na zem, tu mi zase skočila do postele. Mimochodem, ta samá kočka za světla přede mnou prchala. Potvora nevděčná. Po čase jí to přestalo bavit nebo jsem možná u toho prostě a jednoduše usnul a ona zmizela po schodech zase dolů. To ale ještě nebylo všechno. Brácha asi tak o půl čtvrté sešel do přízemí (asi něco zkontrolovat...) a když vyšel zpátky do ložnice, kočky spustily koncert. Po chvíli se ozvalo zasakrování a naštvaný dědek cedící skrz zuby něco jako "mrchy mňoukavý" je jednoduše vyhodil ven. Když se nasupene drápal nazpět, neudržel jsem se a začal se hihňat. Podíval se na mě jak vrah a jen sykl: "Ty se moc nesměj!", načež jsem se přestal hihňat a začal se smát.
Venku začalo být světlo a protože se znám, věděl jsem, že když budu ležet dál, usnu a probudím se někdy před dvanáctou. Tak jsem vstal a přemýšlel, co chvíli po půl páté budu dělat. Kapku jsem se spoléhal na to, že bráchova žena je podle jeho slov ranní ptáče. Obul jsem se, zabouchl za sebou dveře s tím, že se projdu a až se vrátím, bude už někdo vzhůru. Ráno bylo krásně chladno pod mrakem, foukal mírný vítr a mě napadla naprosto šílená věc: půjdu si zaběhat. V životě jsem dobrovolně nešel běhat (tedy jednou jsem to zkusil a po dvaceti metrech pochopil, že to není zábava pro mě), ale prostě mě to přepadlo a nešlo s tím nic dělat. Říkám si, dáš si to kolem rybníka, po třiceti metrech ti dojde, že to není dobrý nápad, počkáš až tě doběhnou tvoje plíce a společně se odplazíte hezky pod pergolu na židličku, kde se budeš modlit, aby to ten infarkt vzdal. Chyba hlávky. Absolutně bez tréninku, bez kondičky, jen tak ze srandy jsem si dal dva kilásky, aniž bych se nějak výrazněji zadýchal. Sice nešlo o žádný sprint, hezky v klidu svým tempem, ale dobrá půlka trasy vedla do mírného kopce. Kdybych si býval s sebou vzal i nějakou vodu, běžel bych dál a déle, ale bez možnosti doplnit tekutiny jsem se rozhodl radši neblbnout, otočit se a v poklidu doběhnout zpátky. Což jsem taky provedl a čekání na pergole jsem si krátil protahováním a klikováním.
O sedmé vylezl ven soused chatař a když za chvíli začal stříhat živý plot elektrickými nůžkami, bylo vyhráno. Posnídalo se, odnesly se pytle s biologickým odpadem na místo tomu určenému na návsi a zatímco bráchova žena vytáhla sekačku a jala se upravovat trávník, my s bráchou jsme si šli zastřílet. Já svým desertem, brácha svou G-36. Než jsem si gerdu mohl vyzkoušet, stala se nemilá věc - chcípla baterka. Snad příště. Ale ověřil jsem si, že eagle se při akci neztratí a jako sekundárka ke spasince není vůbec špatná volba. A dal jsem bráchovi za pravdu, že v klidu snese 0.28 a silnější plyn. Každopádně při tréninkové střelbě dál budu používat plyn Predátor a TM 0.25, silnější green gas budu čepovat jen do ostré akce. Když jsme si dostatečně vyhráli, zabalili jsme výzbroj a brácha se chystal na zlatý hřeb - prokázat své kulinářské umění ve velmi krátkém čase.
Zvolil svojí oblíbenou rychlovku - zeleninu na listovém těstu. Trošku jsem se šeredně díval, když použil hotové těsto na prodávané na pečícím papíru, ale sám něco podobného čas od času taky používám, tak jsem to snad ani nekomentoval. Nebudu kolem toho dlouho chodit, bylo to velmi dobré. První "zeleninová pizza" byla snad jen kapku méně kořeněná, druhá byla v naprostém pořádku. Velmi chválím práci ze solí, nic jako přesolené se nekonalo. V poslední době věc nevídaná. Takže zbývá rozhodnout, jestli a na kolik mišelínských hvězdiček byl bráchův výkon. Po velmi dlouhém rozhodování (kdy jsem se snažil brát v potaz pokud možno všechny faktory) jsem rozhodl následovně. Vzhledem k tomu, že na relativně snadné věci se toho dá zkazit hodně a bráchovi se to nestalo (dokonale přesně trefený čas pečení, kdy cibulka i česnek byly přesně tak, jak mají být), dostane jednu hvězdičku s podmínkou. Ta spočívá v tom, že příště budu chtít vidět a ochutnat nějaký naprosto úžasný kulinářský zážitek, který nejenom že tu jednu hvězdičku potvrdí, ale přidá aspoň jednu další.
Po obědě mě brácha odvezl do Budějic. Původně jsem sice hezky poprosil, jestli by to šlo s dvacetiminutovým předstihem, ale byl jsem rád, když jsem vyskočil z auta čtyři minuty před odjezdem rychlíku do Prahy. Akčně jsem prolítl halou k okénku, koupil jízdenku a mazal na čtvrté nástupiště. Skočil jsem do prvních dveří a prošel tři vagony, než jsem našel volnější kupé. Ani jsem se nestihl posadit a vlak se rozjel. Tomu říkám mít to spočítané na minutu přesně. Přede mnou bylo 469 kilometrů cesty domů. Naštěstí uběhly v klidu a míru bez jakýchkoliv podstatných či důležitých problémů. Do Prahy se přijelo na čas a Expres 523 byl taky nezvykle prázdný. Cestu jsem si krátil díváním se na Létající cirkus, poslechem Amy MacDonald či pozorováním krajiny za oknem jedoucího vlaku.
Skvěle jsem si návštěvu užil. Cítil jsem se příjemně, byl jsem rozmazlován (až jsem se místy musel červenat) a bylo mi nádherně. Děkuji bráchovi, jeho ženě, mladýmu, psovi i kočkám. A v neposlední řadě i komárům a ovádům, kteří mě žrali v mezích slušnosti.
Před rokem jsem jel poprvé za Beestarem do jednoho slovenského maloměsta a ta neděle prý byla nejteplejším dnem v roce. Fest horko teda bylo, o tom žádná. Ale hezky se sedělo ve stínu jak na zahradě, tak i na zahrádce, čepovaná kofola byla krásně vychlazená a bylo stále o čem povídat. Tak to uběhlo snad až hodně rychle.
Letos Bee (přesněji minulý víkend) přijel na prodloužený víkend za mnou a revanšoval jsem se taky jedním fest žhavým počasím (zde je příležitost zmínit se o jednom mezistátním amatérském zápase ve stolním tenise, který skončil zdrcující porážkou borce slovenské reprezentace 4:0 na sety. Odveta se chystá a nadějný slovenský reprezentant slíbil důkladnou přípravu. Vzhledem k jeho tréninkovým metodám však hrozí, že nebude vědět, který z těch několika míčků má vlastně hrát...) Stihli jsme probrat dost věcí, jen škoda, že okolnosti nebyly příznivější. A příště Braňko, si to ošéfuji o dost lépe. Slibuji.
A tento víkend vyšla návštěva u bráchy poblíž Českého Krumlova. Samozřejmě bylo teplo, že pukaly dálnice a kroutily se kolejnice, a já si vyrazím na cestování. Vstal jsem poctivě o půl čtvrté ráno a v pět deset jsem seděl v Otrokovicích ve vlaku. Kupodivu celkem svěží (zřejmě pomáhal doping ve formě modrého hrozna, které jsem do sebe ládoval a které bylo těsně po době použitelnosti) a v dobré náladě. Lidí cestovalo pomálu, tak jsem v klidu seděl sám v kupé, v uších sluchátka a díval se z okna. V Pardubicích jsem vystoupil a zašel pro notebook, protože návštěva měla být víceméně pracovní a pak už hurá do Prahy. Chvíli volného času jsem využil ke krátké procházce. Přežil jsem, peněženka taky stále na svém místě, rychlík do Budějic byl přistaven na sedmém nástupišti a už při příchodu jsem začal tušit další zážitek. O co šlo, jsem se dozvěděl až příští den. V Táboře začínal festival Mighty Sounds a tak jsem cestu trávil zabarikádovaný v kupé spolu s několika dalšími spolucestujícími, zatímco na chodbě tekl alkohol proudem a vzduch byl i při otevřených oknech šedý od cigaretového dýmu. Mládež se s tím nepárala, co všechno mixovali, klobouk dolů.
V Budějicích jsem chvíli musel čekat než mě brácha vyzvedne, šichta je šichta. Pobavilo mě, že co se opravovalo před rokem a půl, se zvesela opravovalo znovu. Chvíli jsem se na ty chudáky smažící se v pekelném žáru díval. Tedy žádná závist. Otočil jsem se zpátky k nádraží a na dohodnutém místě (klobouk dolů, brašule vybral stinné místo s lavičkou) jsem vyhlížel svůj odvoz. Sedím, dívám se a po čase se ukáže odpovídající auto i s odpovídajícím člověkem za volantem. Přece se nebudu zvedat, počkám, až zastaví, pak ležérně vstanu a znuděně nasednu. Chyba, kterou už neudělám. Když jsem bráchovi do telefonu říkal, že na něho budu mávat zlínskou přílohou Mladé fronty, dělal jsem si srandu a on to tak tady bral. S čím jsem nepočítal, bylo to, že bez brýlí a nadváhy mě prostě a jednoduše nepozná. V poslední chvíli jsem vyskočil, začal mávat rukama, ozval se skřípot brzd a já naskočil na zadní sedadlo a způsobně pozdravil. Brácha ještě cestou vysadil kolegyni z práce, načež jsem se přemístil na přední sedadlo, kde se mi brácha kajícně přiznal, že mě opravdu nepoznal. Odpustil jsem mu. Co jiného mi zbývalo.
Cestou jsme se ještě stavili v několika obchodech včetně jednoho armyshopu v Českém Krumlově. Brácha si chtěl koupit jedny lidově demokratické šle a když už jsme tam byli, zeptal jsem se já na nějaké maskáče. Sice to nebylo to, co jsem si představoval, ale krásné bundeswehrové maskáče s páskem, blůza a naprosto úžasný kabát za celkem šest stovek, moje spokojenost byla téměř dokonalá. Vše sice použité, ale v více než ucházejícím stavu (ba až perfektním). S autem plným proviantu jsme dojeli až k bráchovi domů.
Přivítala mě jeho žena a tak trochu i jeho pseudopes, který v tom hicu trpěl snad nejvíc ze všech. Ubytoval jsem se a brácha mě vzal na procházkou osadou. Pes, věren své tradici (ač přemlouván, ať zůstane doma) šel s námi. Byly mě ukázány všechny pamětihodnosti, načež jsme se posadili po jeden obrázek z křížové cesty a hezky dlouho jsme kecali. No, od poloviny jsem už jen poslouchal. Ač v posledních dnech mě trápila moje hloupost (není to ten správný výraz, ale vhodnější mě momentálně nenapadá), teď všechny starosti odpluly a já naslouchal vyprávění o všem možném. Po čase jsme se zvedli, dokončili kolečko a vrátili se k domu. Tam jsme pokračovali v povídaní i s jeho ženou a čas tak krásně plynul... Povečeřelo se a o trochu později jsme se pustili do práce. Že by nám to šlo, to tedy ne, ale nějaký obraz jsme si udělali. Když brácha regulérně usnul a začal chrápat, došlo mi, že co šlo, se udělalo. Blížila se půlnoc, ukončili jsme pracovní část dne a odebrali se na kutě.
Připravené jsem měl široké dvojlůžko, naprostý luxus. Ovšem na co zvyklý nejsem, je to, aby mně v jednu hodinu ráno vlezla do postele kočka. Blonďatá kočička přející si přízeň a něhu. Zprvu mňoukající, posléze vrnící. Nadšením, že jí hladím, nevěděla jak se natočit. Tu sebou plácla na zem, tu mi zase skočila do postele. Mimochodem, ta samá kočka za světla přede mnou prchala. Potvora nevděčná. Po čase jí to přestalo bavit nebo jsem možná u toho prostě a jednoduše usnul a ona zmizela po schodech zase dolů. To ale ještě nebylo všechno. Brácha asi tak o půl čtvrté sešel do přízemí (asi něco zkontrolovat...) a když vyšel zpátky do ložnice, kočky spustily koncert. Po chvíli se ozvalo zasakrování a naštvaný dědek cedící skrz zuby něco jako "mrchy mňoukavý" je jednoduše vyhodil ven. Když se nasupene drápal nazpět, neudržel jsem se a začal se hihňat. Podíval se na mě jak vrah a jen sykl: "Ty se moc nesměj!", načež jsem se přestal hihňat a začal se smát.
Venku začalo být světlo a protože se znám, věděl jsem, že když budu ležet dál, usnu a probudím se někdy před dvanáctou. Tak jsem vstal a přemýšlel, co chvíli po půl páté budu dělat. Kapku jsem se spoléhal na to, že bráchova žena je podle jeho slov ranní ptáče. Obul jsem se, zabouchl za sebou dveře s tím, že se projdu a až se vrátím, bude už někdo vzhůru. Ráno bylo krásně chladno pod mrakem, foukal mírný vítr a mě napadla naprosto šílená věc: půjdu si zaběhat. V životě jsem dobrovolně nešel běhat (tedy jednou jsem to zkusil a po dvaceti metrech pochopil, že to není zábava pro mě), ale prostě mě to přepadlo a nešlo s tím nic dělat. Říkám si, dáš si to kolem rybníka, po třiceti metrech ti dojde, že to není dobrý nápad, počkáš až tě doběhnou tvoje plíce a společně se odplazíte hezky pod pergolu na židličku, kde se budeš modlit, aby to ten infarkt vzdal. Chyba hlávky. Absolutně bez tréninku, bez kondičky, jen tak ze srandy jsem si dal dva kilásky, aniž bych se nějak výrazněji zadýchal. Sice nešlo o žádný sprint, hezky v klidu svým tempem, ale dobrá půlka trasy vedla do mírného kopce. Kdybych si býval s sebou vzal i nějakou vodu, běžel bych dál a déle, ale bez možnosti doplnit tekutiny jsem se rozhodl radši neblbnout, otočit se a v poklidu doběhnout zpátky. Což jsem taky provedl a čekání na pergole jsem si krátil protahováním a klikováním.
O sedmé vylezl ven soused chatař a když za chvíli začal stříhat živý plot elektrickými nůžkami, bylo vyhráno. Posnídalo se, odnesly se pytle s biologickým odpadem na místo tomu určenému na návsi a zatímco bráchova žena vytáhla sekačku a jala se upravovat trávník, my s bráchou jsme si šli zastřílet. Já svým desertem, brácha svou G-36. Než jsem si gerdu mohl vyzkoušet, stala se nemilá věc - chcípla baterka. Snad příště. Ale ověřil jsem si, že eagle se při akci neztratí a jako sekundárka ke spasince není vůbec špatná volba. A dal jsem bráchovi za pravdu, že v klidu snese 0.28 a silnější plyn. Každopádně při tréninkové střelbě dál budu používat plyn Predátor a TM 0.25, silnější green gas budu čepovat jen do ostré akce. Když jsme si dostatečně vyhráli, zabalili jsme výzbroj a brácha se chystal na zlatý hřeb - prokázat své kulinářské umění ve velmi krátkém čase.
Zvolil svojí oblíbenou rychlovku - zeleninu na listovém těstu. Trošku jsem se šeredně díval, když použil hotové těsto na prodávané na pečícím papíru, ale sám něco podobného čas od času taky používám, tak jsem to snad ani nekomentoval. Nebudu kolem toho dlouho chodit, bylo to velmi dobré. První "zeleninová pizza" byla snad jen kapku méně kořeněná, druhá byla v naprostém pořádku. Velmi chválím práci ze solí, nic jako přesolené se nekonalo. V poslední době věc nevídaná. Takže zbývá rozhodnout, jestli a na kolik mišelínských hvězdiček byl bráchův výkon. Po velmi dlouhém rozhodování (kdy jsem se snažil brát v potaz pokud možno všechny faktory) jsem rozhodl následovně. Vzhledem k tomu, že na relativně snadné věci se toho dá zkazit hodně a bráchovi se to nestalo (dokonale přesně trefený čas pečení, kdy cibulka i česnek byly přesně tak, jak mají být), dostane jednu hvězdičku s podmínkou. Ta spočívá v tom, že příště budu chtít vidět a ochutnat nějaký naprosto úžasný kulinářský zážitek, který nejenom že tu jednu hvězdičku potvrdí, ale přidá aspoň jednu další.
Po obědě mě brácha odvezl do Budějic. Původně jsem sice hezky poprosil, jestli by to šlo s dvacetiminutovým předstihem, ale byl jsem rád, když jsem vyskočil z auta čtyři minuty před odjezdem rychlíku do Prahy. Akčně jsem prolítl halou k okénku, koupil jízdenku a mazal na čtvrté nástupiště. Skočil jsem do prvních dveří a prošel tři vagony, než jsem našel volnější kupé. Ani jsem se nestihl posadit a vlak se rozjel. Tomu říkám mít to spočítané na minutu přesně. Přede mnou bylo 469 kilometrů cesty domů. Naštěstí uběhly v klidu a míru bez jakýchkoliv podstatných či důležitých problémů. Do Prahy se přijelo na čas a Expres 523 byl taky nezvykle prázdný. Cestu jsem si krátil díváním se na Létající cirkus, poslechem Amy MacDonald či pozorováním krajiny za oknem jedoucího vlaku.
Skvěle jsem si návštěvu užil. Cítil jsem se příjemně, byl jsem rozmazlován (až jsem se místy musel červenat) a bylo mi nádherně. Děkuji bráchovi, jeho ženě, mladýmu, psovi i kočkám. A v neposlední řadě i komárům a ovádům, kteří mě žrali v mezích slušnosti.
středa 14. července 2010
Co člověka nenapadne, když musí nakupovat
Občas si člověk nevybere dny, kdy má volno. A nejhorší je, když se sejde na tu trochu volna hned několik nepříjemných a nemilých povinností. Nečekaně se mi to stalo. Venku vedro jak na poušti a protože moje jediné kraťasy se rozhodly dosloužit, musel jsem na nákupy. Nenávidím nákupy. Nenávidím prolézání obchodů, vybírání správných střihů, barev, zkoušení jestli je to velké, malé... Prostě to, co miluje většina žen a sexuálních minorit (bez urážky, je to myšlen jako naprostý fakt. Samozřejmě existují výjimky...)
A proč nespojit velmi nepříjemné s nepříjemným? Rozhodl jsem se nechat se zrovna i ostříhat. Tak jsem jako první zamířil do svého oblíbeného holičství honosně nařvaného kadeřnický salón. Na klasickou otázku "Jak to chcete?" jsem se podíval na korpulentní slečnu s výrazem masového vraha a radši se ani nesnažil zavtipkovat na téma "mluvíme ještě o stříhání?". Možná i díky tomu jsem odešel jakž takž oškubán a na zemi se neválelo žádné ucho.
Do města už nějaký čas chodím zásadně pěšky (nezáleží na počasí), tak jsem si odvykl specifické vůni městské hromadné dopravy. V obchodních centrech ve středu města jsem nic vhodného nenašel a tak jsem se z těžkým srdcem odhodlal jet podívati se do Malenovic. Uf, ještě štěstí, že jsem nesnídal. Chápu, že doba je zlá, vody málo a musí se šetřit, ale čeho je moc, toho je příliš. A nejhorší je to, že se bohužel jistá tělesná nekulturnost nevyskytovala ojediněle, nýbrž u většiny osazenstva trolejbusu kam jsem se vetřel. Pro úplnost dodám, že kolem desáté hodiny snad toho nechci zas tak moc.
Pomohla klasika - sluchátka do uší, pustit si dokola svojí momentálně nejoblíbenější skladbu a ignorovat, nevšímat, nevidět a pokud možno nedýchat. Když se člověk zamyslí nebo začne vzpomínat na něco, co mu v poslední době zlepšilo náladu, není tak jemnocitný. Myšlenky odplují někam mimo realitu a najednou mi dokonce přestalo vadit být v tom dopravním prostředku, který naštěstí nebyl tak narvaný, jak občas bývá.
Pokud vás napadlo proč jsem nešel pěšky, nebylo to kvůli lenosti. Sice je to kapku delší procházka (přes stezku zdraví po modré k Boudě, od ní k pramenu Svaté vody a tak už jen sejít k rozcestníku Malenovice ZPS. Časový harmonogram to bohužel nedovolil. Jinak tuto trasu všem doporučuji. Je to zajímavá procházka.
V obchodním centru bylo lidí jako mravenců. Nečekaně. Vlezl jsem do prvního obchodu a za pár minut jsem vylezl. Odhodlaně jsem vlezl ještě do jednoho a slavil jsem úspěch. Dvoje jakž takž slušné kraťasy a jedny tříčtvrteční kalhoty za ještě více slušnou cenu. Jupí. Deru se do kabinky a začnu zkoušet jednotlivé kusy oblečení. V nejlepším, zrovna když se kroutím (abych viděl, jak mi kraťasy sedí ehm na zadku), vleze si za mnou suverénně korpulentní důchodkyně s nějakým spodním prádlem v rukách. Reaguji rychle. "Pěkný den, jdete se připojit?" Naštěstí důchodkyně s omluvou vycouvá. Jinak bych musel utéct já. Zbývalo zaplatit a utéct domů. Naštěstí se mi to povedlo. Přežil jsem.
Za chvíli si dám svoje milované rizoto, upeču perníčky (brácha, ty v pátek povezu tam k vám) a budu se těšit na třetí hodinu. To mám domluvenou schůzku s kamarádkou, kterou jsem už drahnou chvíli neviděl. Tak nakonec to snad tak zlý den nebude.
Na závěr jen malé vysvětlení proč mám tak omezený šatník:
Ty zelené kalhoty jsem měl vloni v Milovicích na Mrtvém hrdinovi a nemusel jsem mít ani pásek. Ty druhé jsem si dnes koupil. Naštěstí drží taky bez pásku.
A proč nespojit velmi nepříjemné s nepříjemným? Rozhodl jsem se nechat se zrovna i ostříhat. Tak jsem jako první zamířil do svého oblíbeného holičství honosně nařvaného kadeřnický salón. Na klasickou otázku "Jak to chcete?" jsem se podíval na korpulentní slečnu s výrazem masového vraha a radši se ani nesnažil zavtipkovat na téma "mluvíme ještě o stříhání?". Možná i díky tomu jsem odešel jakž takž oškubán a na zemi se neválelo žádné ucho.
Do města už nějaký čas chodím zásadně pěšky (nezáleží na počasí), tak jsem si odvykl specifické vůni městské hromadné dopravy. V obchodních centrech ve středu města jsem nic vhodného nenašel a tak jsem se z těžkým srdcem odhodlal jet podívati se do Malenovic. Uf, ještě štěstí, že jsem nesnídal. Chápu, že doba je zlá, vody málo a musí se šetřit, ale čeho je moc, toho je příliš. A nejhorší je to, že se bohužel jistá tělesná nekulturnost nevyskytovala ojediněle, nýbrž u většiny osazenstva trolejbusu kam jsem se vetřel. Pro úplnost dodám, že kolem desáté hodiny snad toho nechci zas tak moc.
Pomohla klasika - sluchátka do uší, pustit si dokola svojí momentálně nejoblíbenější skladbu a ignorovat, nevšímat, nevidět a pokud možno nedýchat. Když se člověk zamyslí nebo začne vzpomínat na něco, co mu v poslední době zlepšilo náladu, není tak jemnocitný. Myšlenky odplují někam mimo realitu a najednou mi dokonce přestalo vadit být v tom dopravním prostředku, který naštěstí nebyl tak narvaný, jak občas bývá.
Pokud vás napadlo proč jsem nešel pěšky, nebylo to kvůli lenosti. Sice je to kapku delší procházka (přes stezku zdraví po modré k Boudě, od ní k pramenu Svaté vody a tak už jen sejít k rozcestníku Malenovice ZPS. Časový harmonogram to bohužel nedovolil. Jinak tuto trasu všem doporučuji. Je to zajímavá procházka.
V obchodním centru bylo lidí jako mravenců. Nečekaně. Vlezl jsem do prvního obchodu a za pár minut jsem vylezl. Odhodlaně jsem vlezl ještě do jednoho a slavil jsem úspěch. Dvoje jakž takž slušné kraťasy a jedny tříčtvrteční kalhoty za ještě více slušnou cenu. Jupí. Deru se do kabinky a začnu zkoušet jednotlivé kusy oblečení. V nejlepším, zrovna když se kroutím (abych viděl, jak mi kraťasy sedí ehm na zadku), vleze si za mnou suverénně korpulentní důchodkyně s nějakým spodním prádlem v rukách. Reaguji rychle. "Pěkný den, jdete se připojit?" Naštěstí důchodkyně s omluvou vycouvá. Jinak bych musel utéct já. Zbývalo zaplatit a utéct domů. Naštěstí se mi to povedlo. Přežil jsem.
Za chvíli si dám svoje milované rizoto, upeču perníčky (brácha, ty v pátek povezu tam k vám) a budu se těšit na třetí hodinu. To mám domluvenou schůzku s kamarádkou, kterou jsem už drahnou chvíli neviděl. Tak nakonec to snad tak zlý den nebude.
Na závěr jen malé vysvětlení proč mám tak omezený šatník:
Ty zelené kalhoty jsem měl vloni v Milovicích na Mrtvém hrdinovi a nemusel jsem mít ani pásek. Ty druhé jsem si dnes koupil. Naštěstí drží taky bez pásku.
čtvrtek 8. července 2010
Mandriva Linux 2010 Spring je venku!
Po dlouhém čekání je to tady - novou Mandrivu stahujte třeba z ftp serveru free.fr. Podle prvních ohlasů se máme na co těšit. Paráda.
120 250gramových kostek másla
120 kostek másla po 250 gramech dá třicet kilo. Tak o tolik jsem dokázal snížit svou váhu. A protože mě nebaví stále dokola opakovat jak jsem to udělal, tak se podělím o pár mých postřehů.
Začátek je jednoduchý. Je potřeba mít vyšší výdej energie než příjem. Snížit příjem se rovná rozumně jíst. Pod touto jednoduchou definicí se skrývá 75% vší námahy. Opravdu funguje jíst menší dávky jídla v pravidelných intervalech a jíst jen to, co opravdu potřebuje vaše tělo. Velmi vhodná je drastická redukce příjmu tuků (oleje, sádlo, máslo..), cukrů (všechny sladkosti) a soli (tyčinky, brambůrky, solené oříšky...) . Naopak se zeleninou a ovocem se nemusí šetřit, ale samozřejmě ani přehánět. K pití je vynikající čaj nebo voda. Čaj nesladit. A zlaté rady - u televize a po šesté hodině večerní se nejí, snídaně se nezanedbává, ale vychutnává (moje snídaně občas vypadala třeba takto: kus nějaké zeleniny, nejčastěji papriky, dva plátky zrníčkového chleba velkého jak toustový s tuňákem a hezky si to sousto po soustu vychutnával. Sice jsem musel vstávat dříve, ale za to jsem do sebe nenacházel jídlo za pochodu, ale v klidu a pohodě), svačiny jsou nutností a oběd pokud možno vždy teplý. Zpět k té televizi - mrkněte se naschvál kolik dodá vašemu tělu energie a soli takový malý sáček bramborových lupínků. To je krásný příklad zbytečného energetického příjmu. Takže žádné slané tyčinky, čokolády, litry slazených limonád, ba i alkohol je na černé listině.
Při úpravě jídla preferovat vaření před smažením. Vařené brambory ano, hranolky ne. Vařená zelenina ano, smažená paprika ne. Dál to netřeba rozebírat. Nesmíte zapomenout, že skončil čas kvantity, ale začal čas kvality. Takže radši než dvě kila špekáčků s kopcem hořčice či kečupu, zkuste třeba plátek kvalitní šunky. A nezapomeňte si vychutnávat pravou chuť.
Teď se dostáváme ke kolonce výdej energie. Pokud jste do teď aktivně nesportovali, zapomeňte na to, že zápisem na aerobik či podobné zhůvěřilosti něčeho dosáhnete. Po pěti minutách budete na pokraji infarktu a to se začíná jen rozcvičením. Takže ušetřete za nákup cvičebního oblečení XXL a začněte chodit. Hezky svižná chůze aspoň hodinku v kuse tak, aby byla mírně zvýšená tepová frekvence a museli jste zrychleně dýchat, z kopečka do kopečka nebo aspoň ze schodů do schodů. Nepřepínat se, ale ani se neflákat. Každé ráno si vzpomeňte na školní tělocvik a na protivnou rozcvičku. Nová každoranní povinnost. Pořádně protáhnout všechny svaly a šlachy aspoň dvacetiminutovým cvičením a hned vám bude chutnat i ta snídaně víc. Pokud máte možnost, nejezděte autem či hromadnou dopravou, ale přemísťujte se hezky po svých. Odpírejte si vymoženosti civilizace jakou jsou výtahy, eskalátory a podobně. A pořiďte si gymnastický míč. Až se budete dívat na televizi, neseďte v křesle, ale hezky hopsejte na balonu.
Ale to nejdůležitější si nechám na konec. Když chcete hubnout, musíte to opravdu chtít. Když to opravdu chcete, stačí pak dodržovat pravidla hry. Já začal někdy na začátku prosince a přiznám se, že Vánoce byly muka. Na druhou stranu většina kolem mě se cpala a přibírala, zatímco mně šla kila dolů. Striktní dietu jsem držel do února, kdy se mi váha ustálila na osmdesáti kilogramech. Celé to mělo jen jednu obrovskou nepříjemnost - nutná výměna celého šatníku. Namísto triček L/XL/XXL kupuji trička S/M a u kalhot jsem spadl z velikosti 38 na velikost 30.
Začátek je jednoduchý. Je potřeba mít vyšší výdej energie než příjem. Snížit příjem se rovná rozumně jíst. Pod touto jednoduchou definicí se skrývá 75% vší námahy. Opravdu funguje jíst menší dávky jídla v pravidelných intervalech a jíst jen to, co opravdu potřebuje vaše tělo. Velmi vhodná je drastická redukce příjmu tuků (oleje, sádlo, máslo..), cukrů (všechny sladkosti) a soli (tyčinky, brambůrky, solené oříšky...) . Naopak se zeleninou a ovocem se nemusí šetřit, ale samozřejmě ani přehánět. K pití je vynikající čaj nebo voda. Čaj nesladit. A zlaté rady - u televize a po šesté hodině večerní se nejí, snídaně se nezanedbává, ale vychutnává (moje snídaně občas vypadala třeba takto: kus nějaké zeleniny, nejčastěji papriky, dva plátky zrníčkového chleba velkého jak toustový s tuňákem a hezky si to sousto po soustu vychutnával. Sice jsem musel vstávat dříve, ale za to jsem do sebe nenacházel jídlo za pochodu, ale v klidu a pohodě), svačiny jsou nutností a oběd pokud možno vždy teplý. Zpět k té televizi - mrkněte se naschvál kolik dodá vašemu tělu energie a soli takový malý sáček bramborových lupínků. To je krásný příklad zbytečného energetického příjmu. Takže žádné slané tyčinky, čokolády, litry slazených limonád, ba i alkohol je na černé listině.
Při úpravě jídla preferovat vaření před smažením. Vařené brambory ano, hranolky ne. Vařená zelenina ano, smažená paprika ne. Dál to netřeba rozebírat. Nesmíte zapomenout, že skončil čas kvantity, ale začal čas kvality. Takže radši než dvě kila špekáčků s kopcem hořčice či kečupu, zkuste třeba plátek kvalitní šunky. A nezapomeňte si vychutnávat pravou chuť.
Teď se dostáváme ke kolonce výdej energie. Pokud jste do teď aktivně nesportovali, zapomeňte na to, že zápisem na aerobik či podobné zhůvěřilosti něčeho dosáhnete. Po pěti minutách budete na pokraji infarktu a to se začíná jen rozcvičením. Takže ušetřete za nákup cvičebního oblečení XXL a začněte chodit. Hezky svižná chůze aspoň hodinku v kuse tak, aby byla mírně zvýšená tepová frekvence a museli jste zrychleně dýchat, z kopečka do kopečka nebo aspoň ze schodů do schodů. Nepřepínat se, ale ani se neflákat. Každé ráno si vzpomeňte na školní tělocvik a na protivnou rozcvičku. Nová každoranní povinnost. Pořádně protáhnout všechny svaly a šlachy aspoň dvacetiminutovým cvičením a hned vám bude chutnat i ta snídaně víc. Pokud máte možnost, nejezděte autem či hromadnou dopravou, ale přemísťujte se hezky po svých. Odpírejte si vymoženosti civilizace jakou jsou výtahy, eskalátory a podobně. A pořiďte si gymnastický míč. Až se budete dívat na televizi, neseďte v křesle, ale hezky hopsejte na balonu.
Ale to nejdůležitější si nechám na konec. Když chcete hubnout, musíte to opravdu chtít. Když to opravdu chcete, stačí pak dodržovat pravidla hry. Já začal někdy na začátku prosince a přiznám se, že Vánoce byly muka. Na druhou stranu většina kolem mě se cpala a přibírala, zatímco mně šla kila dolů. Striktní dietu jsem držel do února, kdy se mi váha ustálila na osmdesáti kilogramech. Celé to mělo jen jednu obrovskou nepříjemnost - nutná výměna celého šatníku. Namísto triček L/XL/XXL kupuji trička S/M a u kalhot jsem spadl z velikosti 38 na velikost 30.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
