V teplíčku u Vody

Nevím, jak to dělám, ale když se někam vypravím na výlet čí návštěvu, je z toho snad nejteplejší den či víkend v daném regionu.

Před rokem jsem jel poprvé za Beestarem do jednoho slovenského maloměsta a ta neděle prý byla nejteplejším dnem v roce. Fest horko teda bylo, o tom žádná. Ale hezky se sedělo ve stínu jak na zahradě, tak i na zahrádce, čepovaná kofola byla krásně vychlazená a bylo stále o čem povídat. Tak to uběhlo snad až hodně rychle.

Letos Bee (přesněji minulý víkend) přijel na prodloužený víkend za mnou a revanšoval jsem se taky jedním fest žhavým počasím (zde je příležitost zmínit se o jednom mezistátním amatérském zápase ve stolním tenise, který skončil zdrcující porážkou borce slovenské reprezentace 4:0 na sety. Odveta se chystá a nadějný slovenský reprezentant slíbil důkladnou přípravu. Vzhledem k jeho tréninkovým metodám však hrozí, že nebude vědět, který z těch několika míčků má vlastně hrát...) Stihli jsme probrat dost věcí, jen škoda, že okolnosti nebyly příznivější. A příště Braňko, si to ošéfuji o dost lépe. Slibuji.

A tento víkend vyšla návštěva u bráchy poblíž Českého Krumlova. Samozřejmě bylo teplo, že pukaly dálnice a kroutily se kolejnice, a já si vyrazím na cestování. Vstal jsem poctivě o půl čtvrté ráno a v pět deset jsem seděl v Otrokovicích ve vlaku. Kupodivu celkem svěží (zřejmě pomáhal doping ve formě modrého hrozna, které jsem do sebe ládoval a které bylo těsně po době použitelnosti) a v dobré náladě. Lidí cestovalo pomálu, tak jsem v klidu seděl sám v kupé, v uších sluchátka a díval se z okna. V Pardubicích jsem vystoupil a zašel pro notebook, protože návštěva měla být víceméně pracovní a pak už hurá do Prahy. Chvíli volného času jsem využil ke krátké procházce. Přežil jsem, peněženka taky stále na svém místě, rychlík do Budějic byl přistaven na sedmém nástupišti a už při příchodu jsem začal tušit další zážitek. O co šlo, jsem se dozvěděl až příští den. V Táboře začínal festival Mighty Sounds a tak jsem cestu trávil zabarikádovaný v kupé spolu s několika dalšími spolucestujícími, zatímco na chodbě tekl alkohol proudem a vzduch byl i při otevřených oknech šedý od cigaretového dýmu. Mládež se s tím nepárala, co všechno mixovali, klobouk dolů.

V Budějicích jsem chvíli musel čekat než mě brácha vyzvedne, šichta je šichta. Pobavilo mě, že co se opravovalo před rokem a půl, se zvesela opravovalo znovu. Chvíli jsem se na ty chudáky smažící se v pekelném žáru díval. Tedy žádná závist. Otočil jsem se zpátky k nádraží a na dohodnutém místě (klobouk dolů, brašule vybral stinné místo s lavičkou) jsem vyhlížel svůj odvoz. Sedím, dívám se a po čase se ukáže odpovídající auto i s odpovídajícím člověkem za volantem. Přece se nebudu zvedat, počkám, až zastaví, pak ležérně vstanu a znuděně nasednu. Chyba, kterou už neudělám. Když jsem bráchovi do telefonu říkal, že na něho budu mávat zlínskou přílohou Mladé fronty, dělal jsem si srandu a on to tak tady bral. S čím jsem nepočítal, bylo to, že bez brýlí a nadváhy mě prostě a jednoduše nepozná. V poslední chvíli jsem vyskočil, začal mávat rukama, ozval se skřípot brzd a já naskočil na zadní sedadlo a způsobně pozdravil. Brácha ještě cestou vysadil kolegyni z práce, načež jsem se přemístil na přední sedadlo, kde se mi brácha kajícně přiznal, že mě opravdu nepoznal. Odpustil jsem mu. Co jiného mi zbývalo.

Cestou jsme se ještě stavili v několika obchodech včetně jednoho armyshopu v Českém Krumlově. Brácha si chtěl koupit jedny lidově demokratické šle a když už jsme tam byli, zeptal jsem se já na nějaké maskáče. Sice to nebylo to, co jsem si představoval, ale krásné bundeswehrové maskáče s páskem, blůza a naprosto úžasný kabát za celkem šest stovek, moje spokojenost byla téměř dokonalá. Vše sice použité, ale v více než ucházejícím stavu (ba až perfektním). S autem plným proviantu jsme dojeli až k bráchovi domů.

Přivítala mě jeho žena a tak trochu i jeho pseudopes, který v tom hicu trpěl snad nejvíc ze všech. Ubytoval jsem se a brácha mě vzal na procházkou osadou. Pes, věren své tradici (ač přemlouván, ať zůstane doma) šel s námi. Byly mě ukázány všechny pamětihodnosti, načež jsme se posadili po jeden obrázek z křížové cesty a hezky dlouho jsme kecali. No, od poloviny jsem už jen poslouchal. Ač v posledních dnech mě trápila moje hloupost (není to ten správný výraz, ale vhodnější mě momentálně nenapadá), teď všechny starosti odpluly a já naslouchal vyprávění o všem možném. Po čase jsme se zvedli, dokončili kolečko a vrátili se k domu. Tam jsme pokračovali v povídaní i s jeho ženou a čas tak krásně plynul... Povečeřelo se a o trochu později jsme se pustili do práce. Že by nám to šlo, to tedy ne, ale nějaký obraz jsme si udělali. Když brácha regulérně usnul a začal chrápat, došlo mi, že co šlo, se udělalo. Blížila se půlnoc, ukončili jsme pracovní část dne a odebrali se na kutě.

Připravené jsem měl široké dvojlůžko, naprostý luxus. Ovšem na co zvyklý nejsem, je to, aby mně v jednu hodinu ráno vlezla do postele kočka. Blonďatá kočička přející si přízeň a něhu. Zprvu mňoukající, posléze vrnící. Nadšením, že jí hladím, nevěděla jak se natočit. Tu sebou plácla na zem, tu mi zase skočila do postele. Mimochodem, ta samá kočka za světla přede mnou prchala. Potvora nevděčná. Po čase jí to přestalo bavit nebo jsem možná u toho prostě a jednoduše usnul a ona zmizela po schodech zase dolů. To ale ještě nebylo všechno. Brácha asi tak o půl čtvrté sešel do přízemí (asi něco zkontrolovat...) a když vyšel zpátky do ložnice, kočky spustily koncert. Po chvíli se ozvalo zasakrování a naštvaný dědek cedící skrz zuby něco jako "mrchy mňoukavý" je jednoduše vyhodil ven. Když se nasupene drápal nazpět, neudržel jsem se a začal se hihňat. Podíval se na mě jak vrah a jen sykl: "Ty se moc nesměj!", načež jsem se přestal hihňat a začal se smát.

Venku začalo být světlo a protože se znám, věděl jsem, že když budu ležet dál, usnu a probudím se někdy před dvanáctou. Tak jsem vstal a přemýšlel, co chvíli po půl páté budu dělat. Kapku jsem se spoléhal na to, že bráchova žena je podle jeho slov ranní ptáče. Obul jsem se, zabouchl za sebou dveře s tím, že se projdu a až se vrátím, bude už někdo vzhůru. Ráno bylo krásně chladno pod mrakem, foukal mírný vítr a mě napadla naprosto šílená věc: půjdu si zaběhat. V životě jsem dobrovolně nešel běhat (tedy jednou jsem to zkusil a po dvaceti metrech pochopil, že to není zábava pro mě), ale prostě mě to přepadlo a nešlo s tím nic dělat. Říkám si, dáš si to kolem rybníka, po třiceti metrech ti dojde, že to není dobrý nápad, počkáš až tě doběhnou tvoje plíce a společně se odplazíte hezky pod pergolu na židličku, kde se budeš modlit, aby to ten infarkt vzdal. Chyba hlávky. Absolutně bez tréninku, bez kondičky, jen tak ze srandy jsem si dal dva kilásky, aniž bych se nějak výrazněji zadýchal. Sice nešlo o žádný sprint, hezky v klidu svým tempem, ale dobrá půlka trasy vedla do mírného kopce. Kdybych si býval s sebou vzal i nějakou vodu, běžel bych dál a déle, ale bez možnosti doplnit tekutiny jsem se rozhodl radši neblbnout, otočit se a v poklidu doběhnout zpátky. Což jsem taky provedl a čekání na pergole jsem si krátil protahováním a klikováním.

O sedmé vylezl ven soused chatař a když za chvíli začal stříhat živý plot elektrickými nůžkami, bylo vyhráno. Posnídalo se, odnesly se pytle s biologickým odpadem na místo tomu určenému na návsi a zatímco bráchova žena vytáhla sekačku a jala se upravovat trávník, my s bráchou jsme si šli zastřílet. Já svým desertem, brácha svou G-36. Než jsem si gerdu mohl vyzkoušet, stala se nemilá věc - chcípla baterka. Snad příště. Ale ověřil jsem si, že eagle se při akci neztratí a jako sekundárka ke spasince není vůbec špatná volba. A dal jsem bráchovi za pravdu, že v klidu snese 0.28 a silnější plyn. Každopádně při tréninkové střelbě dál budu používat plyn Predátor a TM 0.25, silnější green gas budu čepovat jen do ostré akce. Když jsme si dostatečně vyhráli, zabalili jsme výzbroj a brácha se chystal na zlatý hřeb - prokázat své kulinářské umění ve velmi krátkém čase.

Zvolil svojí oblíbenou rychlovku - zeleninu na listovém těstu. Trošku jsem se šeredně díval, když použil hotové těsto na prodávané na pečícím papíru, ale sám něco podobného čas od času taky používám, tak jsem to snad ani nekomentoval. Nebudu kolem toho dlouho chodit, bylo to velmi dobré. První "zeleninová pizza" byla snad jen kapku méně kořeněná, druhá byla v naprostém pořádku. Velmi chválím práci ze solí, nic jako přesolené se nekonalo. V poslední době věc nevídaná. Takže zbývá rozhodnout, jestli a na kolik mišelínských hvězdiček byl bráchův výkon. Po velmi dlouhém rozhodování (kdy jsem se snažil brát v potaz pokud možno všechny faktory) jsem rozhodl následovně. Vzhledem k tomu, že na relativně snadné věci se toho dá zkazit hodně a bráchovi se to nestalo (dokonale přesně trefený čas pečení, kdy cibulka i česnek byly přesně tak, jak mají být), dostane jednu hvězdičku s podmínkou. Ta spočívá v tom, že příště budu chtít vidět a ochutnat nějaký naprosto úžasný kulinářský zážitek, který nejenom že tu jednu hvězdičku potvrdí, ale přidá aspoň jednu další.

Po obědě mě brácha odvezl do Budějic. Původně jsem sice hezky poprosil, jestli by to šlo s dvacetiminutovým předstihem, ale byl jsem rád, když jsem vyskočil z auta čtyři minuty před odjezdem rychlíku do Prahy. Akčně jsem prolítl halou k okénku, koupil jízdenku a mazal na čtvrté nástupiště. Skočil jsem do prvních dveří a prošel tři vagony, než jsem našel volnější kupé. Ani jsem se nestihl posadit a vlak se rozjel. Tomu říkám mít to spočítané na minutu přesně. Přede mnou bylo 469 kilometrů cesty domů. Naštěstí uběhly v klidu a míru bez jakýchkoliv podstatných či důležitých problémů. Do Prahy se přijelo na čas a Expres 523 byl taky nezvykle prázdný. Cestu jsem si krátil díváním se na Létající cirkus, poslechem Amy MacDonald či pozorováním krajiny za oknem jedoucího vlaku.

Skvěle jsem si návštěvu užil. Cítil jsem se příjemně, byl jsem rozmazlován (až jsem se místy musel červenat) a bylo mi nádherně. Děkuji bráchovi, jeho ženě, mladýmu, psovi i kočkám. A v neposlední řadě i komárům a ovádům, kteří mě žrali v mezích slušnosti.