Le Far Breton

Nejsem příznivcem francouzské kuchyně (v překladu to znamená, že se mi jí nechce vařit) a tak, když jsem dostal tip na tento koláč, tvářil jsem se dost skepticky. Když jsem uviděl ingredience, skepse přešla v úsměšek. A když jsem si nastudoval postup, rozesmálo mě to.

Pak jsem ho ale jednou měl možnost ochutnat. Neříkám, že bych byl z něj na větvi nebo snad něco takového, ale nebyl špatný. Příští den jsem se rozhodl, že si ho zkusím udělat sám. První krok byl, že jsem si chtěl zjistit maximum informací. Tento koláč mi byl představen pod názvem "Faar", tak jsem chvíli tápal, než jsem našel správnou cestu.

Le Far Breton, prý tradiční bretaňský recept, se vyznačuje naprostou jednoduchostí a hlavně velkou rozmanitostí postupů. Základní suroviny, které používám já, jsou tyto:

250 g hladké mouky
200 g cukru
vanilkový cukr
6 vajec
1 litr mléka
kousek másla
rum (1 sklenička)/čaj
30 sušených švestek (asi 300 g)

Teď si můžete najít na internetu spoustu různých postupů - od jednoduchých typu "všechno do jedné mísy a míchat jak divý" až po postupy rozpočítané na vteřinu přesně. Věřte nebo ne, znám "šílence", který to opravdu poctivě dělá. Míchat to přesně tři minuty, pět minut odpočinout, osm minut vyšlehávat... Proti gustu žádný dišputát, já to dělám v rámci možností jednoduše.

První krok je nejsložitější (bráno individuálně, mně žádný problém nedělá) - musejí se dát namočit sušené švestky. Pro někoho může být dost problém odolat lít rum na švestky a ne do sebe... Pokud nejste příznivcem rumového aroma, stejně dobře poslouží kvalitní horký černý čaj. Tak, a to nejtěžší právě máte za sebou. Pak už jen stačí vzít vhodnou mísu (dostatečně velkou) a prosít do ní mouku, přidat k ní polovinu cukru, vanilkový cukr a špetku soli. V hrnci dejte ohřát mléko s máslem (stačí jemně, tak, aby se máslo rozpustilo). Jste li opravdu velcí gurmáni, nesypte do mouky nějaký vanilkový cukr, ale dejte do mléka povařit pravou vanilku. Zbývá rozšlehat vajíčka se zbylou polovinou cukru. Když to všechno máte připravené, nezbývá nic jiného, než to všechno postupně dát k sobě. První se k sypké směsi přilévá mléko za stálého šlehání (ručního nebo elektrického, záleží na vaší kondičce). Když se hmota pěkně prošlehá, přiléváme rozšlehaná vajíčka. Až se všechno hezky propojí, nalijte těsto do pekáče vystlaného pečícím papírem. Hezky pravidelně rozmístíme nasáklé švestky. Pekáček opatrně přeneste do vyhřáté trouby (když píšu opatrně, tak myslím opravdu opatrně, protože těsto je velice řídké a není žádný problém vylít ho na sebe). Prvních dvacet minut pečeme na téměř plný výkon, pak teplotu postupně snižujeme a dopékáme při nízké teplotě. Pečení je tak trošku alchymie - musí se opatrně tak, aby se nepřipeklo a zároveň tak, aby se těsto propeklo. Řiďte se barvou - když to začně zlátnout, snížit teplotu, když to začne hnědnout, snižte teplotu ještě víc a průběžně kontrolujte pomocí špejle. Peče se zhruba necelou hodinku.

Když je koláč hotový, můžete si ho hned za tepla ukrojit. Nebo ho můžete nechat vychladnou a posypat moučkovým cukrem. Třeba vám zachutná, nebo taky ne. Každopádně tento jednoduchý recept stojí za to vyzkoušet. Už kvůli těm švestkám...

Milá Lucinko a Vlastíku

Včera jste mi "vynadali", že jsem dlouho nic nenapsal. Vzhledem k tomu, že jsme se naposled potkali ještě před delší dobou než jsem zde napsal poslední příspěvek, mohl bych to obrátit a říci, že taky byste se mohli stavit kapku častěji. Na druhou stranu vás plně chápu - kdybych nemusel, taky tam nechodím.

Poslední dobou jsem ve stavu "ničeho neschopný". Ne, že by nebylo co dělat, třeba si konečně vyměnit svůj řidičák by nebyl vůbec špatný nápad a nemám to ani daleko, ale nechce se. Kolikrát je horší, když se nechce, než když se nemůže. To u mě platí měrou vrchovatou. A i proto jsi, milá Lucko, mohla se svým nezaměnitelným úsměvem provést jemný útok na mojí postavu. Ano, trošku jsem se spravil. Mimochodem, byla jsi až druhá v pořadí. Předběhla tě o dva dny moje kamarádka Peťa. Tu jsem tehdy div nezačal škrtit... Na druhou stranu mě připravila na tebe. Tak na otázku, jestli běhám, odpovídám, že neběhám, ještě nemám ke svému kolenu důvěru a po posledních zkušenostech to nehodlám přehánět. Dobrou zprávou je, že když jsem před časem musel dobíhat na trolejbus, ani jsem se ani kapku nezadýchal a koleno drželo. Tak jak budu mít za necelý týden dovolenou, zkusím to. Můžete se oba připojit.

Do Hradce jsem původně chtěl jet s jednou dívkou, kterou na společný výlet přemlouvám už hodný čas. Bohužel (nebo snad bohudík? Kdo ví...) nám nevychází společné volno. Možná právě moje mírné otrávení pramení z toho, že ač se už několikrát zdálo, že nám něco vyjde, tak se nic nepovedlo. Vždy do toho něco přišlo. Škoda, možná právě její společnost by mě trochu probrala. Potřeboval bych to jako sůl.

Blbostmi, jako že jsem dohrál Stalkera s DMP, že mě neustále baví dobře vařit a tak podobně, vás nebudu zatěžovat. Užívejte si život, podzim je nádherný a vždyť víte.

Peťa