sobota 29. ledna 2011

Stalker: Call of Pripyat

Poslední dobou jsem měl volného času pomálu. A tu trochu volna mezi prací a povinnostmi, jsem rozdělil mezi dvě věci - hru Stalker: Call of Pripyat a knihu Metro 2033. Už na začátku prozradím pointu - ani jedno mě vysloveně nenadchlo, ale ani o jednom se nedá říci, že by to byl propadák (i když u Call of Pripyat na tom má podstatný vliv Datastor. Bez jeho práce nevím nevím).

Na Call of Pripyat jsem hleděl už předem s despektem. Už Stalker: Shadow of Chernobyl ukázal, co vše lze naslibovat a nesplnit. Výsledný produkt byl (je) kočkopes, hra s vynikající atmosférou a mnoha nápady, který sráží dolů nepropracovanost, ba až lenost či neschopnost tvůrců. Bez DMP (Datastor Modpack) je to mdlá vodová břečka, po dochucení DMPčkem je to aspoň ochucená a okořeněná vodová břečka. Je to smutné, ale je to tak.

Když jsem se ptal na názory na další "díly" série Stalker - Clear Sky a Call of Pripyat, vyšlo z toho jednoznačné - CS nebrat, CoP se ještě jakž takž dá. Zařídil jsem se přesně podle doporučení - rozhodl jsem se zkusit CoP (samozřejmě s DMP). Prvním zklamáním bylo, že se mi nepovedlo hru nainstalovat v Mandrivě. Po bezproblémovém rozchození Stínu Černobylu to zamrzelo. V databázi na winehq se zdálo, že by instalace nemusela být těžkým oříškem, na poprvé jsem ale neuspěl. V budoucnu to zkusím znovu (když jsem před lety zkoušel SoCh, taky jsem napoprvé nepochodil a panečku jak to šlape teď!) a když se povede, určitě vytvořím návod na českých wikistránkách k Mandrivě.Teď nezbývalo nic jiného, než nabootovat windows (nečekal jsem, že vůbec najedou, ale překvapily).

Instalace byla bezproblémová (ještě aby ne), zkopírování modpacku a úprava fsgame.ltx (false na true) netrvala také nijak dlouho a spuštění hry nic nestálo v cestě. Po pravdě první okamžiky byly velmi rozpačité. Všechno mi přišlo natlačené na malém prostoru. Skupinka tábořících stalkerů, o dvacet metrů dál dva pobíhající pseudopsi (avšak útočící až po zkrácení vzdálenosti na deset metrů od herní postavy), na jedné straně anomálie, na druhé straně anomálie a podle mapy to má být každé na jiném konci... Tento fakt považuji za největší mínus. Vše se odehrává na malinké ploše. Prvních pět minut zažívám pocit známý z SoCh - obava z neznámého a minimální výbava sestávajícího se z jedné slabé pistolky a kusu hadru s honosným názvem vesta. Ovšem stačí se přimotat k přestřelce banditů se stalkery (nic výjimečného), stát šikovně tak, aby nemohla na žebrech zalechtat zatoulaná kulka a pak jen obrat mrtvoly. Voilá - hned jsem měl zachovalou mp5 a brokovnici TOZ. A když jsem omylem zabloudil na vypálený statek, skolil jednoho zombíka, sebral mu zrezlou AK-74, byl jsem král. Po celou dobu v Zatonu jsem neměl potřebu shánět kvalitnější vestu, kvér nebo artefakty. Jasně, s lepší výbavou bych nemusel tak chlastat vodku (jaj, padlo asi tak dvacet flašek během jednoho herního dne!), ale rozhodně jsem nikdy neměl pocit, že musím šetřit náboji nebo obracet každý halíř v dlani. Samozřejmě jsem škudlil (zvyk ze Stínu), ale zpětně popravdě - chyběl mi ten pocit obavy z toho, že mám posledních pět nábojů a musím se protáhnout kolem skupiny pseudopsů (kterým se mohu vyhnout oklikou kolem tří kanců). Na druhou stranu musím uznat, že se mi líbily úkoly, hlavně od vědců v Jupiteru (až na ten úkol s doprovodem stalerů k anomáliím. Respawn příšer - padajících z nebes - bavil chvíli, po pěti minutách to bylo otravné. To už zombíci u Popela byli zábavnější a hlavně z nich šlo získat spousta munice). Bavil jsem se a to se počítá. V Jupiteru jsem také pochopil, že každý kroužek na mapě znamená dříve nebo později nějakou akci. Trošku průhledné, ale budiž. Nejlepší částí je ale bezesporu cesta podzemním tunelem. Vzpomínky na staré dobré střílečky (projdi bodem A, spustíš script A1 atd.) obživly - a vztek na stupidní AI také. Když mě Váňa smázl brokovnicí jak malýho Alíka, od srdce jsem se zasmál. Zklamáním byla Pripyat - vše ještě víc na sobě, občas až nelogicky. Nejlepším zážitkem z Pripyatě byl strom s pohybující se anomálií - povedlo se mi dostat nahoru k artefaktu napoprvé a dokonce jsem se i pochválil. Na konec velmi příjemné překvapení - závěrečná animace, která má hlavu a patu!

Dohráno a na rozdíl od SoCh nemám ani chuť rozjet hru znovu a pátrat po tom, co jsem minul. Nechám si to až na novou verzi DMP (zde platí ona známá poučka o vínu, které zraje věkem - věřím tomu, že vydržet ještě o tři čtyři verze DMP déle, možná by hodnocení bylo trošku pozitivnější, než jaké nakonec bude. Stejně mě stále nepřestává udivovat, kde na to Datastor bere čas a energii. Tu si jeden stěžuje na ono, druhému se zase nelíbí něco jiného a až na něj natrefím já, také budu mít několik postřehů a dotazů...). Celkový dojem je nemastný neslaný. Líbila se mi nutnost používání detektorů (tedy zase až taková nutnost tedy ne, ale přišlo mi to stylový pobíhat s detektorem v jedné ruce a pistolí v druhé) a potěšila možnost upgradování zbraní. Ale verdikt je prostý - na SoCh Call of Pripyat nemá.

neděle 9. ledna 2011

Ježkovi oči...

Vždy, když jsem slyšel toto zvolání, reagoval jsem automaticky: "Co má můj strýc s očima?". Bral jsem to jako takový zvyk. Můj strýc se opravdu jmenoval Ježek. A protože jsem použil minulý čas, asi je to jasné.

Zemřel dnes ráno v nemocnici. Včera jej odvezla sanitka, tak to šlo rychle. Co ho zabilo? Asi život. Neměl ho lehký. Dozvěděl jsem se, že mu odešla játra, ledviny, srdce... Víc, než bylo třeba.

Z příbuzných patřil k těm, které jsem měl rád. Už od dětství. Naučil mě šachy a udělal mi snad tu nejlepší svačinu, kterou jsem kdy měl. Stále jsem si myslel, že mám dost času mu vše vrátit. To jsem podcenil. Hodně podcenil.

Milý strejdo, měl jsem tě rád a doufám, že jsi to věděl.

sobota 1. ledna 2011

Jak na Nový rok...

Když si vybavím včerejší večer a noc, o brzkém ránu nemluvě, tak dost lidí dnes bude bolet (nejen) hlava. Sice si skoro všichni stěžují, jak nemají peníze a jak třou div ne bídu s nouzí, ale evidentně na chlast je, i kdyby se hlady mělo zdechnout (což se nezdechne, uvidíte sami až budete vyhazovat odpadky. Tolik jídla, co se bude válet v či u kontejnerů a popelnic, udělá radost mnoha bezdomovcům a toulavým zvířatům...). Petard a rachejtlí sice létalo a vybuchovalo možná o něco méně než loni, ale na druhou stranu byly vidění v rukách amatérů kousky patřící do vyškolených rukou. O cvoky odpalující velkoprůměrové kulové pumy z uříznuté pet flašky opět nebyla nouze. Když mi to nevletí do okna, je mi to celkem jedno a ty urvané prsty taky nejsou moje. Tak všem, co se probudili do nového dne (potažmo nového roku) o několik prstů či končetin lehčí, přeji brzké uzdravení. Jen doufám, že jste svojí debilitou zmrzačili jen sebe...

Předchozí rok byl zvláštní. Nebyl přelomový, nebyl výjimečný, byl takový ne moc povedený, ale naprosté fiasko také ne. Nedokázal jsem najít sílu udělat velký krok v před, ale ani jsem nezůstal stát na místě. Povedla se mi spousta věcí, plus mínus stejný počet se nepovedl. Byly okamžiky, které se mi navždy vryjí do paměti, u některých budu doufat, že na ně rychle zapomenu. Ale tak to asi má většina. Nic není černobílé a možná opravdu vše zlé je k něčemu dobré.

Za co sám sebe za minulý rok pochválím? V první řadě za to, že jsem na začátku roku dokázal shodit třicet kilo. Je fajn patřit do menšiny s normální (neboli zdravou) váhou. Trvalo mi to tři měsíce a od té doby si víceméně držím svých osmdesát kilogramů. Jasně, teď přes svátky jsem trochu zhřešil (no trochu víc, právě jsem se zvážil a mám na čas o zábavu postaráno), ale není to nic, co bych nedokázal napravit. A hned v únoru, když už jsem vypadal o dost méně prostorově orientovaný, jsem měl tu čest potkat se osobně s Datastorem. Málo lidí na mě zapůsobí tak pozitivně, jak to dokázal Ondřej. Prostě a jednoduše stalker za plný počet bodů. Pak to šlo ráz na ráz - při druhém setkání s Datastorem mě nějaké podezřele vypadající individuum požádalo o dvacku a málem dostalo po tlamě. Vyklubal se z toho Shifty - další velice zajímavý človíček. Napoprvé mi nesedl, ale to bylo oboustranné. Od larpu si toho kluka vážím a mám ho v rámci možností rád. Proč v rámci možností? Přeci jen je to Shifty... O prázdninách se za mnou stavil Beesty a já jel za bráchou. Taky jsem potkal čistě náhodou úžasnou dívku jménem Kamila. I po čase mě nepřestává fascinovat, co vše se během toho dne muselo stát, abych já jel zrovna tím vlakem, kterým jsem jel (a kterým jsem ani jet nechtěl), naskočil do správného vagónu, aby tam stála slečna s vozíkem prodávající občerstvení a aby v České Třebové zrovna do stejného vagónu nastoupila ona... Někdy, až získám trošku odstup, všechny ty náhody a věci, které ovlivnili konečný výsledek, sepíšu a podělím se. Včetně naprosto neskutečné procházky Olomoucí. Pak následoval rozporuplný larp, který byl jak mimořádně úspěšný, tak i mimořádný propadák. Zjistil jsem na něm, že se vyplatí věřit svým instinktům. Přes všechno negativní už jen to, že jsem poznal Adama a zažil dívání na hvězdy, stálo za všechny věci, které pak následovaly. A určitě do výčtu pochval patří to, že jsem začal běhat. Opravdu jsem nečekal, že někdy uběhnu deset kilometrů, aniž bych se cítil unavený nebo snad udýchaný. No, a dokázal jsem vydržet v práci aniž bych se zbláznil. To je velké plus.

Negativ je taky relativně hodně. V osobním životě jsem nedokázal najít správné řešení, no, aspoň se budu moci bavit i tento rok. Nejvíc mě ale mrzí, že jsem si nedokázal splnit svůj cíl - zaběhnout půlmaraton. Ale když to zdraví neumožnilo, tak aspoň o to větší motivaci mám letos, a třeba hned na jaře. V únoru mám svátek, tak si nadělím pořádné boty a bude to. A určitě je nebudu nakupovat v A3Sport. To, že jsem se nakonec vykašlal dovést reklamaci až do konce (s kladným vyjádřením od ČOI by to nebylo zřejmě až tak obtížené, ale mám pocit, že by to skončilo občanskoprávní žalobou), mě netěší. Ale ať si to strčí někam, za tu srandu to stálo. Na larpu jsem přišel na to, že když si o někom myslím, že je namyšlený alkoholik-egoista, tak je namyšlený alkoholik-egoista. Výhodou je, že bez toho člověka mohu v klidu žít. Když se na příští ročník larpu nepodívám, taky se nic nestane. S lidmi, se kterými se chci vidět, se uvidím i tak.

Nejsem příznivcem novoročních předsevzetí, neb člověk to kolikrát dělá s velkým bolehlavem a stejně už za dva dny o ničem neví. Já toho určitě budu chtít hodně ve svém životě změnit a o spoustu věcí naopak nebudu chtít přijít. Ale nechám to náhodě. Ona si občas umí zalaškovat (jak mi to předvedla v loni) a možná si pro mě něco nachystala i letos. Třeba se jen budu muset pečlivěji dívat kolem sebe, ona občas opravdu stačí jen maličkost, aby se vše změnilo. Vždyť víte. Občas stačí...