Aby nedošlo k omylu, hned vše vysvětlím. V pátek mě napadla taková myšlenka - po třech dnech v práci si jen tak pro radost zaběhnu půlmaraton. Buď to uběhnu nebo zemřu. V sobotu jsem nad tím přemýšlel a večer si řekl, proč ne, jdu do toho.
Ráno vstanu, rozcvičím se a protáhnu se. Cítím se dobře a kolena, která jsem si poslední týden šetřil (pobolívaly, potvory jedny), vypadala použitelně, nevrzala a nebolela. Počasí bylo vynikající, chladnější počasí a mírný větřík mi vyhovuje. Výběr hudby byl taky připraven a tak nic nebránilo začít svůj pokus.
Prvních deset metrů je parádních. Všechno funguje tak jak má, nohy fungují, dech taky a v boku mě nepíchá. Jedenáctý metr je krizový. Ozve se pravé koleno a to tak, že běh se mění v kulhání. Bolest je velká, ale snesitelná. Trošku upravuji tempo a po dalších deseti metrech se rozhoduji, že to zkusím. Buď koleno vydrží nebo ne. První kolo (2.84 km) mám pár vteřin pod 14 minut, což mě překvapí, čekal jsem o minutu pomalejší čas. Koleno úspěšně ignoruji, bolest ustupuje. Druhé kolo a na stopkách se ukazuje čas pár vteřin přes 28 minut. Pochvaluji si svůj playlist, Amy MacDonald mi na běhání opravdu vyhovuje. Když potřetí běžím kolem rybářů sedících u Dřevnice, dívají se na mě jako na regulérního blázna. Vzhledem k tomu, že koleno se začne ozývat čím dál tím víc, cítím se stejně. Začínám mít obavu, že namísto sebevraždy právě konám sebezmrzačení. Třetí kolo končím pod 43 minut. Dýchání zvládám v pohodě, tep je taky v normě a potím se přiměřeně námaze. Jen mě čím dál tím víc omezuje to prokleté koleno. Přemlouvám se aspoň k desítce, poslední jeden a půl kilometru je čistě o utrpení. Kondičně jsem opravdu nad očekávání, to, čemu jsem ze začátku ani nevěřil, teď vidím jako reálný cíl. Samozřejmě v závislosti na tom, jak mi bude fungovat zdraví. Posledních pár set metrů ani nezrychluji tempo, snažím se překonávat bolest, která se stává nesnesitelnou. Výsledný čas na deseti kilometrech je 50:21.92.
Přežívám, ale cestu domů už dost kulhám a trpím. Sebevražda se nekonala, sebezmrzačení zřejmě ano. Po dlouhé době se dokonce cpu do výtahu, necítím se na to vyšlápnout si mizerných šest pater. Doma si mažu koleno kosodřevinovým gelem (made in Germany) a decentně stahuji obinadlem. Celkově je mi fajn, jen doufám, že jsem si neublížil nijak moc. Opravdu bych si ještě letos rád dokázal, že na ten půlmaraton mám.
neděle 29. srpna 2010
pondělí 23. srpna 2010
Poslední den Pjotra
„Pjotře!“ zařval barman jak kdyby ho chtěl šlak trefit. „Když se deš zas někam cajdat, tak se aspoň stav pro nějaký zásoby! Tady už není pomalu co chlastat!“
Ani jsem se neotočil a zavrčel přes rameno něco jako ať tě neklepne a šel jsem ven. Slunce se pomalu klonilo k západu a Zóna hrála veselými barvami. Vánek jemně šuměl a sem tam se snášel k zemi uvadající lístek z vysoké lípy za barem. Na pařezu jsem viděl sedět Čmeláka, opět lapeného do sítě alkoholu a tiše přemýšlejícího o něčem, co ho dlouho trápilo. Zavrtěl jsem hlavou a vydal se na východ.
Měl jsem vyznačenou cestičku od Tuláka, takže jsem šel v klidu a mohl se zabývat svými problémy. Zóna je úžasné místo, dokáže vás naplnit energií, dodat sílu k životu a ukázat tolik krásy, že si ji nelze nezamilovat. Ale dokáže ukázat i stinné stránky. Někdy nevíte, jestli to, před čím utíkáte, vás tady nedohoní ještě rychleji, než tam venku. Občas mám pocit, že se zde dokáží zhmotnit ty nejhorší noční můry, co vás nenechají usnout a nutí vás vrazit si hlaveň pistole do úst a zbavit se všeho, co vás tíží a straší.
Sám jsem nevěděl, kam vlastně chci dojít. Stezku Tulák vyznačil až ke staré budově, kde se dalo v klidu a bez zbytečné pozornosti kšeftovat. Ale až k ní jsem dojít nechtěl. Asi v půli cesty jsem se zastavil, vytáhl z kapsy na provázku uvázanou matku a hodil ji do trávy vpravo. Nestalo se nic a tak jsem udělal pár kroku, sehnul se pro matku a hodil ji o kus dál. Mířil jsem k malému hájku asi tak dvě stě metrů ode mě.
Hned na kraji byl vyvrácený strom, na který jsem si sedl. Cítil jsem se strašně unavený. Oči se mi zavírali a já si v duchu vynadal, proč jsem vůbec někam šel. Podíval jsem se kolem sebe a měl jsem pocit, jako kdybych snad ani nebyl v Zóně. Neměl jsem žádný pocit nebezpečí, v klidu jsem odložil zbraň na zem a natáhl jsem do trávy vedle kmenu a zavřel oči. Stalo se to v okamžiku – usnul jsem jak malé dítě.
Když jsem se probudil, byla noc. Obloha byla bez mráčků a nad hlavou mi zářily miliardy hvězd. Nevím proč, ale mezi několika jasně svítícími mě zaujala jedna malá nenápadně svítící hvězda. Díval jsem se na ní a pociťoval strašný smutek. Nedokázal jsem si to vysvětlit, ale měl jsem pocit, že o něco přicházím a že něco mělo být jinak. Zatřásl jsem hlavou, abych zaplašil myšlenky, kterým jsem nerozuměl a pokusil se posadit. Ucítil jsem, že moje záda mě momentálně nenávidí. Sykal jsem bolestí, ale naštěstí stačilo se párkrát zhluboka nadechnout a utrpení se o dost změnšilo. Postavil jsem se a jakž takž narovnal. Brokovnice ležela stále tam, kde jsem ji položil, tak jsem ji jen sebral a rozhlédl se kolem sebe.
Nevím, jak jsem si toho nevšiml už před tím za světla. Máminy korále. Viděl jsem je jen jednou v životě u jednoho stalkera, který se jimi chlubil a vypadal šťastně a říkal, že zmizí z té prokleté Zóny pryč a bude si žít jak prase v žitě, ale za hodinu mu někdo vrazil nůž do plic a stalker už nevypadal šťastně, spíš se tvářil překvapeně a nechápavě a ze Zóny nikdy neodešel, ba naopak se stal její součástí.
Jemně se blýskaly ve světle hvězd. Promnul jsem si oči, abych se ujistil, že stále nespím. I když jsem se štípl vší silou do předloktí, byly tam. Leskly se v dálce mezi stromy, tak lákavě blízko a přeci tak daleko. Hlavou mi bleskla jen jediná myšlenka – musím je mít. Opatrně jsem se protáhl křovím a uviděl jsem je jasněji. Byly na malém mechovém podloží, jak v nějakém klenotnictví a čekaly na mě, smály se a nakrucovaly a jako by říkaly – vem si nás, čekaly jsme na tebe! Nepřemýšlel jsem a udělal další krok, pak ještě jeden a před očima jsem měl jen ten blýskající se artefakt. Viděl jsem jej tak jasně přede mnou, že stačilo snad jen natáhnout ruce. Ucítil jsem ve tváři jemný závan vánku a ve chvíli, kdy jsem udělal další krok směrem ke korálkům a natáhl se kupředu, zaslechl jsem výkřik plný děsu: Stůj! Pjotře!
Když jsem otáčel hlavu, ucítil jsem, jak mě ohromná síla podlomila nohu, na které jsem stál a já se jak mávnutím kouzelného proutku začal zvedat. Čas se zpomalil a já uviděl u vyvráceného stromu Krtka. Něco řval, ale nerozuměl jsem ani slovo. V uších mě znělo nepříjemné pískání a já se pokusil natáhnout se k artefaktu. Strašně jsem ho chtěl mít u sebe. Ruka se ale ani nepohnula. Tlak narůstal a teprve teď, v poslední vteřině života mi došlo, co se děje. Kdo chce hodně, nemívá nic. Nejstupidnější životní moudro na samý závěr. Naštěstí mě to netrápilo dlouho.
Ani jsem se neotočil a zavrčel přes rameno něco jako ať tě neklepne a šel jsem ven. Slunce se pomalu klonilo k západu a Zóna hrála veselými barvami. Vánek jemně šuměl a sem tam se snášel k zemi uvadající lístek z vysoké lípy za barem. Na pařezu jsem viděl sedět Čmeláka, opět lapeného do sítě alkoholu a tiše přemýšlejícího o něčem, co ho dlouho trápilo. Zavrtěl jsem hlavou a vydal se na východ.
Měl jsem vyznačenou cestičku od Tuláka, takže jsem šel v klidu a mohl se zabývat svými problémy. Zóna je úžasné místo, dokáže vás naplnit energií, dodat sílu k životu a ukázat tolik krásy, že si ji nelze nezamilovat. Ale dokáže ukázat i stinné stránky. Někdy nevíte, jestli to, před čím utíkáte, vás tady nedohoní ještě rychleji, než tam venku. Občas mám pocit, že se zde dokáží zhmotnit ty nejhorší noční můry, co vás nenechají usnout a nutí vás vrazit si hlaveň pistole do úst a zbavit se všeho, co vás tíží a straší.
Sám jsem nevěděl, kam vlastně chci dojít. Stezku Tulák vyznačil až ke staré budově, kde se dalo v klidu a bez zbytečné pozornosti kšeftovat. Ale až k ní jsem dojít nechtěl. Asi v půli cesty jsem se zastavil, vytáhl z kapsy na provázku uvázanou matku a hodil ji do trávy vpravo. Nestalo se nic a tak jsem udělal pár kroku, sehnul se pro matku a hodil ji o kus dál. Mířil jsem k malému hájku asi tak dvě stě metrů ode mě.
Hned na kraji byl vyvrácený strom, na který jsem si sedl. Cítil jsem se strašně unavený. Oči se mi zavírali a já si v duchu vynadal, proč jsem vůbec někam šel. Podíval jsem se kolem sebe a měl jsem pocit, jako kdybych snad ani nebyl v Zóně. Neměl jsem žádný pocit nebezpečí, v klidu jsem odložil zbraň na zem a natáhl jsem do trávy vedle kmenu a zavřel oči. Stalo se to v okamžiku – usnul jsem jak malé dítě.
Když jsem se probudil, byla noc. Obloha byla bez mráčků a nad hlavou mi zářily miliardy hvězd. Nevím proč, ale mezi několika jasně svítícími mě zaujala jedna malá nenápadně svítící hvězda. Díval jsem se na ní a pociťoval strašný smutek. Nedokázal jsem si to vysvětlit, ale měl jsem pocit, že o něco přicházím a že něco mělo být jinak. Zatřásl jsem hlavou, abych zaplašil myšlenky, kterým jsem nerozuměl a pokusil se posadit. Ucítil jsem, že moje záda mě momentálně nenávidí. Sykal jsem bolestí, ale naštěstí stačilo se párkrát zhluboka nadechnout a utrpení se o dost změnšilo. Postavil jsem se a jakž takž narovnal. Brokovnice ležela stále tam, kde jsem ji položil, tak jsem ji jen sebral a rozhlédl se kolem sebe.
Nevím, jak jsem si toho nevšiml už před tím za světla. Máminy korále. Viděl jsem je jen jednou v životě u jednoho stalkera, který se jimi chlubil a vypadal šťastně a říkal, že zmizí z té prokleté Zóny pryč a bude si žít jak prase v žitě, ale za hodinu mu někdo vrazil nůž do plic a stalker už nevypadal šťastně, spíš se tvářil překvapeně a nechápavě a ze Zóny nikdy neodešel, ba naopak se stal její součástí.
Jemně se blýskaly ve světle hvězd. Promnul jsem si oči, abych se ujistil, že stále nespím. I když jsem se štípl vší silou do předloktí, byly tam. Leskly se v dálce mezi stromy, tak lákavě blízko a přeci tak daleko. Hlavou mi bleskla jen jediná myšlenka – musím je mít. Opatrně jsem se protáhl křovím a uviděl jsem je jasněji. Byly na malém mechovém podloží, jak v nějakém klenotnictví a čekaly na mě, smály se a nakrucovaly a jako by říkaly – vem si nás, čekaly jsme na tebe! Nepřemýšlel jsem a udělal další krok, pak ještě jeden a před očima jsem měl jen ten blýskající se artefakt. Viděl jsem jej tak jasně přede mnou, že stačilo snad jen natáhnout ruce. Ucítil jsem ve tváři jemný závan vánku a ve chvíli, kdy jsem udělal další krok směrem ke korálkům a natáhl se kupředu, zaslechl jsem výkřik plný děsu: Stůj! Pjotře!
Když jsem otáčel hlavu, ucítil jsem, jak mě ohromná síla podlomila nohu, na které jsem stál a já se jak mávnutím kouzelného proutku začal zvedat. Čas se zpomalil a já uviděl u vyvráceného stromu Krtka. Něco řval, ale nerozuměl jsem ani slovo. V uších mě znělo nepříjemné pískání a já se pokusil natáhnout se k artefaktu. Strašně jsem ho chtěl mít u sebe. Ruka se ale ani nepohnula. Tlak narůstal a teprve teď, v poslední vteřině života mi došlo, co se děje. Kdo chce hodně, nemívá nic. Nejstupidnější životní moudro na samý závěr. Naštěstí mě to netrápilo dlouho.
sobota 21. srpna 2010
Stalker IV "Eto Vojna" (neherní dojmy a zážitky)
Úterý 10. 8. 2010
Finišuje balení. Jsem vyděšen. Ačkoliv mám půjčený velký batoh, připravených věcí je neskutečně hodně. Snažím se to narvat dovnitř a po delším boji se mi to daří. Otřu si pot z čela. Zkusím batoh zvednout. Pot je zpátky na čele. Batoh je těžký jak ďas. Když si ho zkusím dát na záda, málem se přizabiju. Tak to bude problém. Vše jde ven a snažím se proházet věci. Moc toho neubude a batoh je stále stejně těžký. Uf.
Tak s tím se tedy tahat pěšky do Zóny netroufám. Sednu si k počítači a dívám se na spoje do Mimoně. To, co se před časem zdálo jako snadná cesta, se mění v noční můru. Stačí několik výluk a představa, že budu přestupovat sem tam, no potěš. Na icq se ukáže Case_A a tak se ptám, kdy přijedou do Zóny. Mám totiž plánovaný příjezd do Mimoně kolem poledne a nechce se mi čekat na někoho čtyři pět hodin. Case mi nabízí odvoz od něj z domova a když se mrknu na spoje, přijde mi to jako dost dobrý nápad. Nadšeně souhlasím a jdu uklidněn spát.
Středa 11. 8. 2010
Ráno se neodvážím jít si zaběhat. Přešlo mě to, když jsem zkusil potěžkat batoh. Je stále těžký jak ďas. Posnídám, zkusím zapřemýšlet, jestli jsem na něco nezapomněl, a když mě nic nenapadne, vyrážím. Cesta do Otrokovic je relativně klidná, trolejbus jakž takž prázdný. Horší je přestup na vlak. Takticky si sedám do prvního vagónu a prvního kupé, které je prázdné a víceméně to platí pro celou cestu. Naschvál jedu starým rychlíkem, který staví na každé mezi, má staré osmimístné kupé a taky nemusím přesedat v Olomouci. V klidu a míru si přijedu do Kolína, kde mám na přestup čtyři minuty. Protože jsem byl realista, nečekal jsem, že to stihnu a tak jsem měl připravený záložní spoj. Stane se zázrak a já to relativně v pohodě zvládám. Opět sebou plácnu do prvních dveří a do patra se neštrachám. Naproti mě sedí dívka s neskutečně ironickým úsměvem na tváři. Ne, že bych si s ní nechtěl pokecat, ale batoh a pouzdro se zbraní je trošku nepraktické pro navazování rozhovorů s někým cizím. Pro někoho třeba ne, ale v tu chvíli jsem na to opravdu neměl. Díky hlášení rozhlasu nepřejíždím výstupní stanici a hrdinně se vydávám pěšky ke Caseovi.
Kejsán sice říkal, že se až přijedu, mám napsat, že pro mě sjede, ale malá procházka neuškodí. Po pětadvacetiminutovém martyriu jsem konečně u cíle. Když se zbavím batohu ze zad, cítím neskutečnou úlevu. Zazvoním na Caseho a ten mě vede po schodech nahoru. Tam už čeká natěšená Besinka, která mě olíže kde může. Sedám na zadek, chvíli povídáme a pak mi Case ukáže artefakty. Nevím proč, ale vzpomenu si na Beestara...
Probíráme ještě nějaké podrobnosti k larpu a Case mi vypráví o filmech, na které se v noci nebo k ránu díval. Čas utíká a jdeme nakládat věci do auta. Case toho veze taky požehnaně, naštěstí se tam vleze všechno. Sice trošku zapomíná na artefakty, ale Besinka je připomene. Ještě se stavuje za svojí ženou na hřišti, kde si hrají jeho děti a kde si budu s nimi hrát i já. Case si potřebuje něco zařídit a já poznávám jeho ženu a po chvíli i děti. Ty si mě berou hned do pacek a za chvíli si už s nimi hraji. Volá Bee, kdy že přijedeme do Zóny, že on s Lenkou někdy k večeru a jestli máme něco k jídlu a k pití, že oni nemají nic. Poradím mu, ať se staví v obchodě. Když Caseova žena slyší, že mluvím s Beem, požádá o telefon a poví mu něco pěkného. Začínají se kupit mraky a tak je zaveleno k balení a odchodu domu. Když se rozprší, utíkáme se schovat. Po chvíli přijíždí i Case a po rozloučení vyrážíme směr Zóna.
Cesta utíká celkem svižně, Case je milosrdný a výběr hudby je více než snesitelný. Na dálnici míjíme armyshop, kde zamávám várnici (brácha, ty víš), vynadáme nějaké slepici na kole, která se chce nechat přejet a zamáváme policistům, co vybírají pokuty za rychlou jízdu v obci. V autě se ještě domlouváme, že se stavíme v obchodě na nákup. Kousek před Mimoní volá Case někomu ze skwatu, že už se řítíme. Aby tam nemuseli čekat, obchod se vynechává (sjede se posléze) a jede se hned k areálu. Tam už čeká nějaký týpek s kamerou. Představí se jako Q (ano, všemocný Q) a chvíli se povídá a čeká se, než přijedou klíče.
Po hezké chvíli klíče přijíždějí a dostáváme se do areálu. Chlapci ze skwatu jsou takoví, ehm, veselí. Stěhujeme věci z kejsánova auta do "orgovny", což je zamykatelná stavební buňka. Pak se sedí pod pergolou a povídá se. Caseovi zazvoní telefon a ohlásí se Beestar s Lenkou, že jsou v Mimoni. Ptám se Caseho, jak to bude s obchodem a že mám evidentně smůlu, ale mám pocit, že mě neslyší. No, zaplať pánbů, že jsem si vodu nabalil z domu a že jsem poprosil Beestara, aby když si budou něco kupovat, tak koupili k jídlu i něco mně. Takže hlady ani žízní netrpím.
Po setmění začíná to, co se bude kromě jednoho večera opakovat stále - alkohol teče proudem a z inteligentních lidí se stávají o dost víc inteligentní lidé, tedy oni mají ten pocit a přesvědčují vás o tom tak, že na vás prskají a používají vás jako opěrku...
Radši jdu spát, v takové společnosti se necítím zrovna nejlépe a taky stále žiji v představě, co všechno nás zítra čeká za práci na přípravě Zóny. V pozdně nočních hodinách nebo časně ranních, záleží na úhlu slyším z venku hudební produkci jak na nějakém festivale. Vzpomenu si, jak kluci ze skwatu říkali, že hudební produkci tedy zrovna ne a tak se jdu zeptat, jestli to nechtějí zrušit. Kejsán otevře po menším úsilí jedno oko a zavrčí jasné ne. Pokrčím rameny a jdu pokračovat ve spánku. Sotva zalehnu, otevřou se dveře a zahlaholí Beesty: "Peťka, pojď za námi, my o tě stojíme. A když nepudeš, budu střílet!" a začne chrastit svojí gerdou jak s nějakou rumba koulí. Odpovím, ať mě to napálí doprostřed ksichtu a otočím se na druhý bok. Nevím, jestli se ho to dotklo, ale ještě jednou poví, že mě tam chtějí a ať jdu za nimi, tak se za chvíli zvedám a jdu tam. Za nedlouho se sezení stejně rozpouští a jdeme na kutě všichni. Sotva usnu, mám děsný sen, že k nám vběhl do orgovny medvěd s motorovou pilou. Probudím se a on je to malý něžný Beestar. Začínám k Lence pociťovat něco jako obdiv. Beestar žije jen díky tomu, že nemám po ruce polštář.
Čtvrtek 12. 8. 2010
Ráno jsem vzhůru jako první. Lenka si ráda pospí a Bee s Kejsánem vyspávají každý se svou opičkou. Jdu se trošku projít po blízkém okolí. Užívám si ranní vzduch a i takové zvláštní ticho. Když vidím zbytky budov, jen nevěřícně kroutím hlavou. Někdo asi nutně potřeboval trámy ze střech...
Bee je vzhůru relativně brzo, posnídá se a pak vyrážíme na trošku větší obhlídku areálu. První dojmy jsou dobré, dost mě děsí jen různé propadla a výkopy a díry v zemi. Pokud tam někdo zapadne, bude veselo. Použitelných budov vidím pramálo a to je dost škoda. Chvíli postojíme u rybníka, kde několika výstřely otestuji spasinu. Koupat se v něm tedy nebudu, děkuji, smrdí rybinou na sto honu a každou chvilku nějaká ryba pleskne o hladinu, ale jako zátiší pěkné.
Oklikou se vracíme zpátky pod pergolu a já už netrpělivě koukám na hodinky a čekám, až mi zavolá dědek, že se blíží k Mimoni. Když je k polednímu, vyrážím pěšky napřed a po pár set metrech konečně zazvoní telefon. Hurá, konečně, je to brácha a domlouváme se, že si pro mě přijede. Zrychlím krok a nemůžu se dočkat. Za prvé na teplé jídlo a za druhé na osobitý bráchův humor.
Na horizontu se vyhoupne auto, které vypadá nadějně a dokonce i zastavuje. Podívám se a za volantem sedí opravdu ten sympatický pán s knírem pod nosem. Nasedám a vracíme se zpátky do Mimoně k hospodě s názvem Dřevěnka. Je tam plno, dědek chvíli hledá místo na zaparkování a pak i na sednutí. Venku to zavrhujeme a jdeme dovnitř, kde se jako mávnutím kouzelného proutku zdvihá osazenstvo jednoho stolu, který promptně zabíráme. Dědek vytahuje cigára a za okamžik máme soukromí jak v separé. Přes oblaka dýmu se prodere žoviální hostinský a za pozdravem (nazdar chlapi) vychrlí, co všechno už nemají. Já si dávám i polévku a jako hlavní si oba dáváme grilovanou krkovičku. Za chvíli nám snad ještě víc žoviální hostinský přijde říct, že krkovička není a přidá i další škrt do jídelního lístku. Nakonec vyhraje husí chlíst (dědek se sice ušklíbal, ale mně celkem chutnalo, i když žádný šlágr to tedy nebyl). Ještě jsme zajeli nakoupit (hlavně vodu, což se později ukázalo jako značně prozřetelné) a pak už tradá do areálu. Ještě nesmím zapomenout, že jak jsem vylezl z Tesca, byl dědkův automobil o dost plnější. Než jsem se stačil zeptat, jestli potkal menší skupinu táborníků, prozradil mi, že uviděl Silver Eagleho, jak statečně vláčí neskutečné množství bagáže a tak, když už nebylo kam narvat jeho, tak mu alepoň ulehčil od jeho nákladu.
Příjezd se nesl v klasickém duchu ("A jsi mrtvej!", tak na tuhle hlášku jsem chytal alergii). Dědek nelenil, začal vykládat auto a zbytek dne se víceméně nesl v duchu vítání dalších přijíždějících a opět se vesele popíjelo. Case později odpoledne vzal Beeho, Lenku a mám pocit že Silvera na nákup, my jsme s dědkem chvíli kecali a čas tak nějak plynul.
Nákupčí se vrátili (hele, kejsi, koupil jsi mi ty baterky? Jó, to jsi mi měl připomenout, když jsme odjížděli. Kejsi, já ti to připomínal když jste odjížděli... Takže díky Prsnaji, bez tebe bych neměl fotky, na které se teď strašně rád dívám) a po chvíli se dívám, jak Silver zase odchází někam pryč s čímsi v ruce. Ptám se dědka, kam ten kluk zase jde a dědek mi odpoví, že jde rozmístit směrovky, o kterých kejsán na webu psal, že je rozmístí sám. Zřejmě bylo auto moc plné a v obchodě zavírali brzo. Nechce se mi nechat to Silvera vyžrat samotného a tak za ním vyrážím a po pár stech metrech ho doběhnu. Nechávám mu absolutní svobodu v rozmísťování směrovek (i když on to možná bude vidět jinak). Cestou nás míjí žlutý pick-up, naštěstí nás nenabere (to by se asi Narutovi blbě umývalo) a my docházíme za zajímavé konverzace až do Mimoně, kde tipuji, že žádná cedule nevydrží dlouho (a taky že ne). Silverovi se na pivo moc nechce, těší se na to vyškovské, a tak to točíme a jdeme zpátky. Ještě v Mimoni nás předjede červená škodovka, zastaví uprostřed silnice, trošku couvne, vyleze divně se tvářící kluk, kterému vzápětí auto začne samo od sebe couvat a ptá se, jestli nejedeme na stalkera a jestli nechceme svést. Kývnu že jo a už sedíme v autě s polním chirurgem. Cesta je to zajímavá, on Kemper to místy řezal teda dost fest, ale přežíváme, trefujeme se na místo (ještě že jsem tě, Silvere, nenechal navigovat) a já se jdu do baru podívat se po Narutovi. A zády se ozve smutný hlas: "No, Peťane, a co já?" Tak se otočím a za běží ke mně s rozpřaženýma rukama Shifty. Skáču mu do náruče a relativně vroucně se s ním vítám. Večer plyne už klasicky. Pivo teče proudem, tvrdý alkohol taky, Shifty je za chvíli absolutně zničený a zábava je v plném proudu a jsou stalkerští ptáčci (v hlavní roli opět Shifty) a pak fixy a vše končí až k ránu. Poslední humornou perličkou je dědek mlaskající na chrápajícího Beeho a hláška všech hlášek: "Zabijte to zvíře.." To Bee spí pod spacákem s Lenku, chrápe ji u hlavy a té holce to absolutně nevadí a má sladké sny. Neskutečné.
Pátek 13. 8. 2010
Ráno, po něčem, čemu se dá s trochou odvahy říkat ranní hygiena, v klidu posnídám a s dědkem, který je na nohách taky relativně brzo a tak vyrážíme na průzkum Zóny, při kterém úžasně zmokneme. Dolaďuje se bar, čekáme, až se probudí Case a svolá si mě, dědka a Lenku a poví nám, co má s Lenkou vlastně v plánu jak nám slíbil minulý den, protože to měl být základ našeho barového questu, ale nedočkáme se ani mítinku, ani žádných informací a veškerá práce jde do kytek a končí to tak, že Lenka odjíždí v sobotu před koncem akce... To se tedy krapek nepovedlo. Tedy krapek víc. Ani nevím, kdy vlastně hra začíná, ale to už začíná jiný příběh...
Sobota 14. 8. 2010
Po skončení hry mám zvláštní pocity. Nejvíc mě štve, že se nepřihlásil ten šikula, který trefil Skari. Stalo se stalo, myslel jsem ale, že se k tomu dotyčný postaví čelem. Začíná dekontaminace a já se zdržuji víceméně hlavně za barem spolu s dědkem a Narutem. Nálada se zvedá a já vyrážím s fotoaparátem nafotit poslední fotky.
Ten večer byl strašně zvláštní a jsem rád, že se stal. Muselo se sejít hodně náhod, ale o tom život je. Hodně dal, hodně vzal. Vím, že tu noc svítily hvězdy a že svítila i jedna malá, která ale ty ostatní zastínila.
Nedělě 15. 8. 2010
Tvrdé probuzení do reality všedního života. Smutek, zklamané naděje, duševní kocovina... Nic pěkného. Pomohl mi velice příjemný pokec s Ťofkou. Čeká se, až se všichni nějak probudí, v klidu balím, ještě jednou si s Coopyslavem vysvětlíme, jak je to s tím odvozem do Brna, stejně se pak omlouváme oba navzájem. Pro mě lepší než se trmácet do Brna, je výhodnější nechat se odvést s Kemperem do Kolína a hurá na vlak do Otrokovic. Batoh je sice stále těžký jak ďas, ale přeci jen už je snesitelnější. Loučíme se s kým to jde (s některými i dvakrát), nerozloučím se jen s Beem a Kejsem, protože oba dva jsou naprosto nepoužitelní a vyspávají nechutnou vopici. Zamáváme z auta a odjíždíme. Kemper nás odveze až na nádraží (díky ti), vidím, že jede pro mě, Skarfaceho i Silvera vhodný vlak, ale Skarcafe si nějak nechce koupit jízdenku, míjí prázdné prodejní okénko a tak si já v klidu kupuji lístek. Ti dva stojí uprostřed haly a asi čekají na zázrak, protože je předbíhají další dvě ženské, nakonec se Skarface rozhýbe a koupí si jízdenku. Posílám ho na vlak, protože mi jede za půlhodiny další spoj, mu až někdy čert ví kdy, a čekám ještě na Silvera. Když se po hodné chvíli vybatolí s lístkem, ptám se, jestli pojedeme taky. Kýve že ano a tak vyrážím na druhé nástupiště. V tunelu slyším písknutí a tuším, že je zle, ale sbírám poslední síly a vyrážím po schodech nahoru. Vlak ještě stojí, nikde nikoho a tak otevírám první dveře a naskakuji, zatímco vlak se rozjíždí. Silvera nikde nevidím, jen doufám, že jsem mu nezavřel dveře před nosem. Pokud jo, bylo to kvůli tomu, že jsem nechtěl vypadnout z jedoucího vlaku, nic osobního v tom, prosím, nehledej. Přes celý vagón uvidím na druhé straně Skarfaceho. V uličce stojí celkem dost lidí a tak se prodírám až když v Přelouči pár lidí vystoupí. Cestou kecáme a všem překážíme, ale je nám to jedno. V Ústí Skarface vystupuje a mně začíná osamělá jízda domů. Hlavou se mi honí vzpomínky, co pět minut zapínám fotoaparát a dívám se na fotky, které mě hřejí na srdíčku a vím, že jsem se zase o dost změnil. Mění se mi život před očima a asi to tak má být.
A občas stačí zvednout hlavu a dívat se na hvězdy. A za žádnou cenu nesklánět hlavu.
Peťa
PS.: díky moc. Vy, kterým to je určeno, víte.
Finišuje balení. Jsem vyděšen. Ačkoliv mám půjčený velký batoh, připravených věcí je neskutečně hodně. Snažím se to narvat dovnitř a po delším boji se mi to daří. Otřu si pot z čela. Zkusím batoh zvednout. Pot je zpátky na čele. Batoh je těžký jak ďas. Když si ho zkusím dát na záda, málem se přizabiju. Tak to bude problém. Vše jde ven a snažím se proházet věci. Moc toho neubude a batoh je stále stejně těžký. Uf.
Tak s tím se tedy tahat pěšky do Zóny netroufám. Sednu si k počítači a dívám se na spoje do Mimoně. To, co se před časem zdálo jako snadná cesta, se mění v noční můru. Stačí několik výluk a představa, že budu přestupovat sem tam, no potěš. Na icq se ukáže Case_A a tak se ptám, kdy přijedou do Zóny. Mám totiž plánovaný příjezd do Mimoně kolem poledne a nechce se mi čekat na někoho čtyři pět hodin. Case mi nabízí odvoz od něj z domova a když se mrknu na spoje, přijde mi to jako dost dobrý nápad. Nadšeně souhlasím a jdu uklidněn spát.
Středa 11. 8. 2010
Ráno se neodvážím jít si zaběhat. Přešlo mě to, když jsem zkusil potěžkat batoh. Je stále těžký jak ďas. Posnídám, zkusím zapřemýšlet, jestli jsem na něco nezapomněl, a když mě nic nenapadne, vyrážím. Cesta do Otrokovic je relativně klidná, trolejbus jakž takž prázdný. Horší je přestup na vlak. Takticky si sedám do prvního vagónu a prvního kupé, které je prázdné a víceméně to platí pro celou cestu. Naschvál jedu starým rychlíkem, který staví na každé mezi, má staré osmimístné kupé a taky nemusím přesedat v Olomouci. V klidu a míru si přijedu do Kolína, kde mám na přestup čtyři minuty. Protože jsem byl realista, nečekal jsem, že to stihnu a tak jsem měl připravený záložní spoj. Stane se zázrak a já to relativně v pohodě zvládám. Opět sebou plácnu do prvních dveří a do patra se neštrachám. Naproti mě sedí dívka s neskutečně ironickým úsměvem na tváři. Ne, že bych si s ní nechtěl pokecat, ale batoh a pouzdro se zbraní je trošku nepraktické pro navazování rozhovorů s někým cizím. Pro někoho třeba ne, ale v tu chvíli jsem na to opravdu neměl. Díky hlášení rozhlasu nepřejíždím výstupní stanici a hrdinně se vydávám pěšky ke Caseovi.
Kejsán sice říkal, že se až přijedu, mám napsat, že pro mě sjede, ale malá procházka neuškodí. Po pětadvacetiminutovém martyriu jsem konečně u cíle. Když se zbavím batohu ze zad, cítím neskutečnou úlevu. Zazvoním na Caseho a ten mě vede po schodech nahoru. Tam už čeká natěšená Besinka, která mě olíže kde může. Sedám na zadek, chvíli povídáme a pak mi Case ukáže artefakty. Nevím proč, ale vzpomenu si na Beestara...
Probíráme ještě nějaké podrobnosti k larpu a Case mi vypráví o filmech, na které se v noci nebo k ránu díval. Čas utíká a jdeme nakládat věci do auta. Case toho veze taky požehnaně, naštěstí se tam vleze všechno. Sice trošku zapomíná na artefakty, ale Besinka je připomene. Ještě se stavuje za svojí ženou na hřišti, kde si hrají jeho děti a kde si budu s nimi hrát i já. Case si potřebuje něco zařídit a já poznávám jeho ženu a po chvíli i děti. Ty si mě berou hned do pacek a za chvíli si už s nimi hraji. Volá Bee, kdy že přijedeme do Zóny, že on s Lenkou někdy k večeru a jestli máme něco k jídlu a k pití, že oni nemají nic. Poradím mu, ať se staví v obchodě. Když Caseova žena slyší, že mluvím s Beem, požádá o telefon a poví mu něco pěkného. Začínají se kupit mraky a tak je zaveleno k balení a odchodu domu. Když se rozprší, utíkáme se schovat. Po chvíli přijíždí i Case a po rozloučení vyrážíme směr Zóna.
Cesta utíká celkem svižně, Case je milosrdný a výběr hudby je více než snesitelný. Na dálnici míjíme armyshop, kde zamávám várnici (brácha, ty víš), vynadáme nějaké slepici na kole, která se chce nechat přejet a zamáváme policistům, co vybírají pokuty za rychlou jízdu v obci. V autě se ještě domlouváme, že se stavíme v obchodě na nákup. Kousek před Mimoní volá Case někomu ze skwatu, že už se řítíme. Aby tam nemuseli čekat, obchod se vynechává (sjede se posléze) a jede se hned k areálu. Tam už čeká nějaký týpek s kamerou. Představí se jako Q (ano, všemocný Q) a chvíli se povídá a čeká se, než přijedou klíče.
Po hezké chvíli klíče přijíždějí a dostáváme se do areálu. Chlapci ze skwatu jsou takoví, ehm, veselí. Stěhujeme věci z kejsánova auta do "orgovny", což je zamykatelná stavební buňka. Pak se sedí pod pergolou a povídá se. Caseovi zazvoní telefon a ohlásí se Beestar s Lenkou, že jsou v Mimoni. Ptám se Caseho, jak to bude s obchodem a že mám evidentně smůlu, ale mám pocit, že mě neslyší. No, zaplať pánbů, že jsem si vodu nabalil z domu a že jsem poprosil Beestara, aby když si budou něco kupovat, tak koupili k jídlu i něco mně. Takže hlady ani žízní netrpím.
Po setmění začíná to, co se bude kromě jednoho večera opakovat stále - alkohol teče proudem a z inteligentních lidí se stávají o dost víc inteligentní lidé, tedy oni mají ten pocit a přesvědčují vás o tom tak, že na vás prskají a používají vás jako opěrku...
Radši jdu spát, v takové společnosti se necítím zrovna nejlépe a taky stále žiji v představě, co všechno nás zítra čeká za práci na přípravě Zóny. V pozdně nočních hodinách nebo časně ranních, záleží na úhlu slyším z venku hudební produkci jak na nějakém festivale. Vzpomenu si, jak kluci ze skwatu říkali, že hudební produkci tedy zrovna ne a tak se jdu zeptat, jestli to nechtějí zrušit. Kejsán otevře po menším úsilí jedno oko a zavrčí jasné ne. Pokrčím rameny a jdu pokračovat ve spánku. Sotva zalehnu, otevřou se dveře a zahlaholí Beesty: "Peťka, pojď za námi, my o tě stojíme. A když nepudeš, budu střílet!" a začne chrastit svojí gerdou jak s nějakou rumba koulí. Odpovím, ať mě to napálí doprostřed ksichtu a otočím se na druhý bok. Nevím, jestli se ho to dotklo, ale ještě jednou poví, že mě tam chtějí a ať jdu za nimi, tak se za chvíli zvedám a jdu tam. Za nedlouho se sezení stejně rozpouští a jdeme na kutě všichni. Sotva usnu, mám děsný sen, že k nám vběhl do orgovny medvěd s motorovou pilou. Probudím se a on je to malý něžný Beestar. Začínám k Lence pociťovat něco jako obdiv. Beestar žije jen díky tomu, že nemám po ruce polštář.
Čtvrtek 12. 8. 2010
Ráno jsem vzhůru jako první. Lenka si ráda pospí a Bee s Kejsánem vyspávají každý se svou opičkou. Jdu se trošku projít po blízkém okolí. Užívám si ranní vzduch a i takové zvláštní ticho. Když vidím zbytky budov, jen nevěřícně kroutím hlavou. Někdo asi nutně potřeboval trámy ze střech...
Bee je vzhůru relativně brzo, posnídá se a pak vyrážíme na trošku větší obhlídku areálu. První dojmy jsou dobré, dost mě děsí jen různé propadla a výkopy a díry v zemi. Pokud tam někdo zapadne, bude veselo. Použitelných budov vidím pramálo a to je dost škoda. Chvíli postojíme u rybníka, kde několika výstřely otestuji spasinu. Koupat se v něm tedy nebudu, děkuji, smrdí rybinou na sto honu a každou chvilku nějaká ryba pleskne o hladinu, ale jako zátiší pěkné.
Oklikou se vracíme zpátky pod pergolu a já už netrpělivě koukám na hodinky a čekám, až mi zavolá dědek, že se blíží k Mimoni. Když je k polednímu, vyrážím pěšky napřed a po pár set metrech konečně zazvoní telefon. Hurá, konečně, je to brácha a domlouváme se, že si pro mě přijede. Zrychlím krok a nemůžu se dočkat. Za prvé na teplé jídlo a za druhé na osobitý bráchův humor.
Na horizontu se vyhoupne auto, které vypadá nadějně a dokonce i zastavuje. Podívám se a za volantem sedí opravdu ten sympatický pán s knírem pod nosem. Nasedám a vracíme se zpátky do Mimoně k hospodě s názvem Dřevěnka. Je tam plno, dědek chvíli hledá místo na zaparkování a pak i na sednutí. Venku to zavrhujeme a jdeme dovnitř, kde se jako mávnutím kouzelného proutku zdvihá osazenstvo jednoho stolu, který promptně zabíráme. Dědek vytahuje cigára a za okamžik máme soukromí jak v separé. Přes oblaka dýmu se prodere žoviální hostinský a za pozdravem (nazdar chlapi) vychrlí, co všechno už nemají. Já si dávám i polévku a jako hlavní si oba dáváme grilovanou krkovičku. Za chvíli nám snad ještě víc žoviální hostinský přijde říct, že krkovička není a přidá i další škrt do jídelního lístku. Nakonec vyhraje husí chlíst (dědek se sice ušklíbal, ale mně celkem chutnalo, i když žádný šlágr to tedy nebyl). Ještě jsme zajeli nakoupit (hlavně vodu, což se později ukázalo jako značně prozřetelné) a pak už tradá do areálu. Ještě nesmím zapomenout, že jak jsem vylezl z Tesca, byl dědkův automobil o dost plnější. Než jsem se stačil zeptat, jestli potkal menší skupinu táborníků, prozradil mi, že uviděl Silver Eagleho, jak statečně vláčí neskutečné množství bagáže a tak, když už nebylo kam narvat jeho, tak mu alepoň ulehčil od jeho nákladu.
Příjezd se nesl v klasickém duchu ("A jsi mrtvej!", tak na tuhle hlášku jsem chytal alergii). Dědek nelenil, začal vykládat auto a zbytek dne se víceméně nesl v duchu vítání dalších přijíždějících a opět se vesele popíjelo. Case později odpoledne vzal Beeho, Lenku a mám pocit že Silvera na nákup, my jsme s dědkem chvíli kecali a čas tak nějak plynul.
Nákupčí se vrátili (hele, kejsi, koupil jsi mi ty baterky? Jó, to jsi mi měl připomenout, když jsme odjížděli. Kejsi, já ti to připomínal když jste odjížděli... Takže díky Prsnaji, bez tebe bych neměl fotky, na které se teď strašně rád dívám) a po chvíli se dívám, jak Silver zase odchází někam pryč s čímsi v ruce. Ptám se dědka, kam ten kluk zase jde a dědek mi odpoví, že jde rozmístit směrovky, o kterých kejsán na webu psal, že je rozmístí sám. Zřejmě bylo auto moc plné a v obchodě zavírali brzo. Nechce se mi nechat to Silvera vyžrat samotného a tak za ním vyrážím a po pár stech metrech ho doběhnu. Nechávám mu absolutní svobodu v rozmísťování směrovek (i když on to možná bude vidět jinak). Cestou nás míjí žlutý pick-up, naštěstí nás nenabere (to by se asi Narutovi blbě umývalo) a my docházíme za zajímavé konverzace až do Mimoně, kde tipuji, že žádná cedule nevydrží dlouho (a taky že ne). Silverovi se na pivo moc nechce, těší se na to vyškovské, a tak to točíme a jdeme zpátky. Ještě v Mimoni nás předjede červená škodovka, zastaví uprostřed silnice, trošku couvne, vyleze divně se tvářící kluk, kterému vzápětí auto začne samo od sebe couvat a ptá se, jestli nejedeme na stalkera a jestli nechceme svést. Kývnu že jo a už sedíme v autě s polním chirurgem. Cesta je to zajímavá, on Kemper to místy řezal teda dost fest, ale přežíváme, trefujeme se na místo (ještě že jsem tě, Silvere, nenechal navigovat) a já se jdu do baru podívat se po Narutovi. A zády se ozve smutný hlas: "No, Peťane, a co já?" Tak se otočím a za běží ke mně s rozpřaženýma rukama Shifty. Skáču mu do náruče a relativně vroucně se s ním vítám. Večer plyne už klasicky. Pivo teče proudem, tvrdý alkohol taky, Shifty je za chvíli absolutně zničený a zábava je v plném proudu a jsou stalkerští ptáčci (v hlavní roli opět Shifty) a pak fixy a vše končí až k ránu. Poslední humornou perličkou je dědek mlaskající na chrápajícího Beeho a hláška všech hlášek: "Zabijte to zvíře.." To Bee spí pod spacákem s Lenku, chrápe ji u hlavy a té holce to absolutně nevadí a má sladké sny. Neskutečné.
Pátek 13. 8. 2010
Ráno, po něčem, čemu se dá s trochou odvahy říkat ranní hygiena, v klidu posnídám a s dědkem, který je na nohách taky relativně brzo a tak vyrážíme na průzkum Zóny, při kterém úžasně zmokneme. Dolaďuje se bar, čekáme, až se probudí Case a svolá si mě, dědka a Lenku a poví nám, co má s Lenkou vlastně v plánu jak nám slíbil minulý den, protože to měl být základ našeho barového questu, ale nedočkáme se ani mítinku, ani žádných informací a veškerá práce jde do kytek a končí to tak, že Lenka odjíždí v sobotu před koncem akce... To se tedy krapek nepovedlo. Tedy krapek víc. Ani nevím, kdy vlastně hra začíná, ale to už začíná jiný příběh...
Sobota 14. 8. 2010
Po skončení hry mám zvláštní pocity. Nejvíc mě štve, že se nepřihlásil ten šikula, který trefil Skari. Stalo se stalo, myslel jsem ale, že se k tomu dotyčný postaví čelem. Začíná dekontaminace a já se zdržuji víceméně hlavně za barem spolu s dědkem a Narutem. Nálada se zvedá a já vyrážím s fotoaparátem nafotit poslední fotky.
Ten večer byl strašně zvláštní a jsem rád, že se stal. Muselo se sejít hodně náhod, ale o tom život je. Hodně dal, hodně vzal. Vím, že tu noc svítily hvězdy a že svítila i jedna malá, která ale ty ostatní zastínila.
Nedělě 15. 8. 2010
Tvrdé probuzení do reality všedního života. Smutek, zklamané naděje, duševní kocovina... Nic pěkného. Pomohl mi velice příjemný pokec s Ťofkou. Čeká se, až se všichni nějak probudí, v klidu balím, ještě jednou si s Coopyslavem vysvětlíme, jak je to s tím odvozem do Brna, stejně se pak omlouváme oba navzájem. Pro mě lepší než se trmácet do Brna, je výhodnější nechat se odvést s Kemperem do Kolína a hurá na vlak do Otrokovic. Batoh je sice stále těžký jak ďas, ale přeci jen už je snesitelnější. Loučíme se s kým to jde (s některými i dvakrát), nerozloučím se jen s Beem a Kejsem, protože oba dva jsou naprosto nepoužitelní a vyspávají nechutnou vopici. Zamáváme z auta a odjíždíme. Kemper nás odveze až na nádraží (díky ti), vidím, že jede pro mě, Skarfaceho i Silvera vhodný vlak, ale Skarcafe si nějak nechce koupit jízdenku, míjí prázdné prodejní okénko a tak si já v klidu kupuji lístek. Ti dva stojí uprostřed haly a asi čekají na zázrak, protože je předbíhají další dvě ženské, nakonec se Skarface rozhýbe a koupí si jízdenku. Posílám ho na vlak, protože mi jede za půlhodiny další spoj, mu až někdy čert ví kdy, a čekám ještě na Silvera. Když se po hodné chvíli vybatolí s lístkem, ptám se, jestli pojedeme taky. Kýve že ano a tak vyrážím na druhé nástupiště. V tunelu slyším písknutí a tuším, že je zle, ale sbírám poslední síly a vyrážím po schodech nahoru. Vlak ještě stojí, nikde nikoho a tak otevírám první dveře a naskakuji, zatímco vlak se rozjíždí. Silvera nikde nevidím, jen doufám, že jsem mu nezavřel dveře před nosem. Pokud jo, bylo to kvůli tomu, že jsem nechtěl vypadnout z jedoucího vlaku, nic osobního v tom, prosím, nehledej. Přes celý vagón uvidím na druhé straně Skarfaceho. V uličce stojí celkem dost lidí a tak se prodírám až když v Přelouči pár lidí vystoupí. Cestou kecáme a všem překážíme, ale je nám to jedno. V Ústí Skarface vystupuje a mně začíná osamělá jízda domů. Hlavou se mi honí vzpomínky, co pět minut zapínám fotoaparát a dívám se na fotky, které mě hřejí na srdíčku a vím, že jsem se zase o dost změnil. Mění se mi život před očima a asi to tak má být.
A občas stačí zvednout hlavu a dívat se na hvězdy. A za žádnou cenu nesklánět hlavu.
Peťa
PS.: díky moc. Vy, kterým to je určeno, víte.
pondělí 16. srpna 2010
Propršený larp 2010 je za námi...
..a mě to strašně mrzí. Přes všechno, co se nepovedlo, pokazilo nebo nefungovalo, mi tam bylo díky parádním lidem moc dobře. Takovou duševní kocovinu, kterou jsem měl při cestě domů, přebije jen ta, kterou jsem měl v neděli po rozednění (pro zvědavce taky duševní).
Teď budu chvíli vstřebávat zážitky a dojmy a všechno, co se mi stalo. Zážitky účastníků si můžete přečíst na stalkerském scowebu zde a fotky jsem upnul na photobucket zde. Já sám herní info první proberu s ostatními npc a orgy na neveřejné části fóra a pak dám herní zážitky do výše odkazovaného topicu Stalker IV - Eto Vojna! [dojmy a postřehy z akce]. Neherní zážitky snad sepíši co nejdříve (bylo jich moc a některé nikdy nezapomenu a nechám si je pro sebe) a dám je sem na blog.
Ještě si dovolím jmenovitě poděkovat několika lidem:
Case_A - za přizvání do organizačního týmu a možnost zúčastnit se larpu. Doufám, že s tím tričkem na mě myslíš.
šlauch - ty víš a já vím. Mám v tobě bráchu, na kterého jsem hrdý, pyšný a vážím si ho.
Beestar a Shifty - za neocenitelnou pomoc a spolupráci.
Naruto - podle mého názoru by bez tebe žádná zóna nebyla. A kdyby byla, tak by nebyla tak dobrá.
Thales - moc jsme toho sice nenapovídali, ale hodně jsi mi osvětlil. Rád jsem tě konečně poznal.
Kemper - podle mého nejlepší NPC (polní chirurg) a to nejen kvůli tomu, že mě odvezl do Kolína.
Archee - za neskutečný rozhovor na baru a pak i za barem. Pevně doufám, že to nebylo naposled, kdy jsme na sebe měli čas a potkali se.
Lenka (Vyškov) - za to, že mi ukázala hvězdy nad hlavou, pověděla to, co pověděla, udělala to, co udělala, a taky za to, že neudělala to, co neudělala. Snad budu mít možnost se tě ještě na pár věcí zeptat. To bych hrozně rád.
Ťofka - za nedělní duševní očistu. Dostala jsi mě z jedné z nejhorších depek za posledních pár let. Mohla jsi mě poslat do háje a spát, ale věnovala ses mi. Za to ti patří moje úcta a vděk. Děkuji.
A taky na závěr poděkuji všem, kdo se zúčastnili, budu mít jen dvě výjimky: zajímalo by mě, která mrcha nevrátila do baru questový předmět baterku (ještě k tomu podepsanou!) a chtěl bych vidět toho, kdo zranil černovlásku od Duty a nepřihlásil se. To považuji za hnus a největší mínus celé akce. Když už někoho (třeba i nechtěně) zraním, jdu a aspoň se omluvím.
Teď budu chvíli vstřebávat zážitky a dojmy a všechno, co se mi stalo. Zážitky účastníků si můžete přečíst na stalkerském scowebu zde a fotky jsem upnul na photobucket zde. Já sám herní info první proberu s ostatními npc a orgy na neveřejné části fóra a pak dám herní zážitky do výše odkazovaného topicu Stalker IV - Eto Vojna! [dojmy a postřehy z akce]. Neherní zážitky snad sepíši co nejdříve (bylo jich moc a některé nikdy nezapomenu a nechám si je pro sebe) a dám je sem na blog.
Ještě si dovolím jmenovitě poděkovat několika lidem:
Case_A - za přizvání do organizačního týmu a možnost zúčastnit se larpu. Doufám, že s tím tričkem na mě myslíš.
šlauch - ty víš a já vím. Mám v tobě bráchu, na kterého jsem hrdý, pyšný a vážím si ho.
Beestar a Shifty - za neocenitelnou pomoc a spolupráci.
Naruto - podle mého názoru by bez tebe žádná zóna nebyla. A kdyby byla, tak by nebyla tak dobrá.
Thales - moc jsme toho sice nenapovídali, ale hodně jsi mi osvětlil. Rád jsem tě konečně poznal.
Kemper - podle mého nejlepší NPC (polní chirurg) a to nejen kvůli tomu, že mě odvezl do Kolína.
Archee - za neskutečný rozhovor na baru a pak i za barem. Pevně doufám, že to nebylo naposled, kdy jsme na sebe měli čas a potkali se.
Lenka (Vyškov) - za to, že mi ukázala hvězdy nad hlavou, pověděla to, co pověděla, udělala to, co udělala, a taky za to, že neudělala to, co neudělala. Snad budu mít možnost se tě ještě na pár věcí zeptat. To bych hrozně rád.
Ťofka - za nedělní duševní očistu. Dostala jsi mě z jedné z nejhorších depek za posledních pár let. Mohla jsi mě poslat do háje a spát, ale věnovala ses mi. Za to ti patří moje úcta a vděk. Děkuji.
A taky na závěr poděkuji všem, kdo se zúčastnili, budu mít jen dvě výjimky: zajímalo by mě, která mrcha nevrátila do baru questový předmět baterku (ještě k tomu podepsanou!) a chtěl bych vidět toho, kdo zranil černovlásku od Duty a nepřihlásil se. To považuji za hnus a největší mínus celé akce. Když už někoho (třeba i nechtěně) zraním, jdu a aspoň se omluvím.
úterý 10. srpna 2010
Před odjezdem na larp..
To, co se před nedávnem zdálo za strašně dlouhou dobu, je už za dveřmi. Zítra ráno vstanu, když se překecám, půjdu si zaběhat, a pak už na vlak směr Zóna. Na rozdíl od minulého ročníku, kam jsem přijel jen na otočku (malý report je zde), si letošní larp (snad) užiji celý od začátku až do konce. Trošku jsem nesvůj z předpovědi počasí i z posledních informací ohledně toho, jak to v Mimoňi či v Nových Dvorech vypadá, ale doufám, že ti nade mnou to mají nějakým způsobem podchycené a zmapované.
Balím poslední věci a drbu se na hlavě. Věcí je spousta, batoh taky dost velký, ale stejně mám obavu, že nevezmu všechno, co jsem chtěl. Určitě se mi ale do batohu vleze slušná zásoba perníčků, což bude asi základ mého jídelníčku na celý larp. Tedy spolu s pěti konzervami tuňáka. Zkusím to tam všechno nějak rozumně poskládat.
Je to horší, než jsem si vůbec myslel. Batoh je plný a spousta věcí čeká ještě volně kolem. Kdybych bral něco nepotřebného, nic nepovím, ale spíš si myslím, že toho vezu méně než více. Už si nikdy nebudu dělat srandu z ženských, když se někam balí a jsou schopné jet s batohem a třemi kufry. Začínám jim rozumět.
Strašně se těším, stejně tak se i děsím. Věřím, doufám a přeji si, aby to všechno klaplo a všichni jsme si larp strašně užili a odjížděli zničení a unavení. Prostě tak, jak se sluší.
Já teď půjdu ještě sehnat poslední drobnosti a modlit se, abych na nic důležitého nezapomněl. To samé přeji každému, kdo se tam pomalu ale jistě chystá.
Balím poslední věci a drbu se na hlavě. Věcí je spousta, batoh taky dost velký, ale stejně mám obavu, že nevezmu všechno, co jsem chtěl. Určitě se mi ale do batohu vleze slušná zásoba perníčků, což bude asi základ mého jídelníčku na celý larp. Tedy spolu s pěti konzervami tuňáka. Zkusím to tam všechno nějak rozumně poskládat.
Je to horší, než jsem si vůbec myslel. Batoh je plný a spousta věcí čeká ještě volně kolem. Kdybych bral něco nepotřebného, nic nepovím, ale spíš si myslím, že toho vezu méně než více. Už si nikdy nebudu dělat srandu z ženských, když se někam balí a jsou schopné jet s batohem a třemi kufry. Začínám jim rozumět.
Strašně se těším, stejně tak se i děsím. Věřím, doufám a přeji si, aby to všechno klaplo a všichni jsme si larp strašně užili a odjížděli zničení a unavení. Prostě tak, jak se sluší.
Já teď půjdu ještě sehnat poslední drobnosti a modlit se, abych na nic důležitého nezapomněl. To samé přeji každému, kdo se tam pomalu ale jistě chystá.
pondělí 2. srpna 2010
Mizerná neděle
Občas dokáže celý den a ještě kus dalšího zkazit něco, co na začátku vypadá jako maličkost. A nejhorší je to, když se z počátku zdá, že to bude příjemný a klidný den. Nemám náladu se nějak rozepisovat, tak ve zkratce - když jsem si byl ráno zaběhat svých 5,6 kilometru, bylo mi fajn, příjemně, uvolněně. Když jsem byl upozorněn na párající se špičku levé boty, bral jsem to jako malou mrzutost. Týden po nákupu, značková obuv a značková prodejna, to snad funguje jak v civilizovaném světě. Výrobní vada, není co řešit, jen se mě zeptají jak si přeji reklamaci vyřešit (šest měsíců od nákupu je na kupujícím, zda-li chce nové zboží nebo opravu), odnesu si nové boty a příští den jdu běhat jako by se nic nestalo. Byl jsem naivní. V prodejně A3 Sport mě rychle vyvedli z omylu. První tyjátr byl, že boty ani k reklamaci nevezmou, protože se jim podrážky zdáli málo vycíděné. Na to stačilo vytáhnout foťák s tím, že si tedy boty spolu s reklamačním zápisem vyfotím a uvidíme, co na to poví na jiných místech. Takže nakonec se slečna vedoucí uvolila, že to na reklamaci vůbec přijme. Byla příjemná jak osina v zadnici a nejvíc mě pobavila hláškou, že mi to možná opraví. Na moje konstatování, že opravovat si mohou co chtějí, ale já chci novou obuv, jen ucedila: "Když myslíte..." Počkám si, jak si s tím poradí. Zřejmě jim několik věcí bude muset vysvětlit návštěva České obchodní inspekce.
Po takovém zážitku jsem byl celý den nesvůj a nevrlý. A taky se mi nic nechtělo. Zkoušel jsem se dívat dokonce i na závody F1, ale nevydržel jsem ani u toho. Dal jsem se do vaření (když mám chvíli, tak něco uvařím a zamrazím si porce do práce), nečekaně taky žádný šlágr. Půl dne jsem se překecával, že by to chtělo upéct perníčky na stalkerský larp, přemluvil jsem se k tomu až v podvečer. Aspoň že ty perníčky se povedly.
Mně nezbývá než doufat, že srážku s blbkyní jsem si vybral a čekají mě klidné a pohodové dny. Moc tomu nevěřím. Životní zkušenost říká, že blbci a blbkyně chodí ve skupinách...
Po takovém zážitku jsem byl celý den nesvůj a nevrlý. A taky se mi nic nechtělo. Zkoušel jsem se dívat dokonce i na závody F1, ale nevydržel jsem ani u toho. Dal jsem se do vaření (když mám chvíli, tak něco uvařím a zamrazím si porce do práce), nečekaně taky žádný šlágr. Půl dne jsem se překecával, že by to chtělo upéct perníčky na stalkerský larp, přemluvil jsem se k tomu až v podvečer. Aspoň že ty perníčky se povedly.
Mně nezbývá než doufat, že srážku s blbkyní jsem si vybral a čekají mě klidné a pohodové dny. Moc tomu nevěřím. Životní zkušenost říká, že blbci a blbkyně chodí ve skupinách...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
