U Shiftyho na chatě (den druhý - a poslední)

Ráno jsem se probudil jako první, což se mi stává snad pokaždé, když jsem někde na návštěvě. Když jsem se snažil tiše vyklouznout z pokoje, klasicky mi vše padalo z rukou a co mohlo, to třísklo nebo cinklo. Shifty ale chrápal jako hodné miminko a nenechal se vyrušit. Na čas jsem se zavřel do koupelny, kde jsem si vychutnal ranní hygienu. A protože všude bylo ticho a šero, šel jsem do knihovny. Vybral jsem si knížku od Miloše Hubáčka Loď odsouzená k zániku, do uší dal špunty a zkusil naladit nějaké rádio. V éteru jsem chytil jen a pouze nějaké šumění, tak jsem si pustil svojí klasiku a dal se do čtení.

Za pár desítek minut mě tak našla Shiftyho maminka, která šla zkontrolovat, v jakém jsme stavu. Pověděla mi, ať se jdu nasnídat. Poslechl jsem a dostal čaj s bábovkou. Mezitím byl z pelechu vytažen i Shifty. Zak a Klárka se probírali kapánek pomaleji, čemuž se nelze divit.

Venku pršelo (tak jak celou noc), což znamenalo, že se neudělá venku už vůbec nic. Aspoň, že se něco stihlo včera. Když nám padla zábava venku, zabavili jsme se uvnitř. Shifty mě vyzval na souboj v královské hře. Sice jsem už pár let šachy nehrál, ale mám rád výzvy. Úroveň obou hráčů byla výtečná, trumfovali se, kdo udělá víc mizerných tahů. Rychle jsem vedl 2:0, ale Shifty se nedal zahanbit a promyšlenou obětí královny a několika dalších figur mi dovolil vrátit se do hry a druhým špatným tahem mi nabídl velkou převahu. Kupodivu jsem ji dokázal využít a bílý král dostal mat. Vyměnili jsme si figurky a šli na odvetu. Opět se mi povedlo provést první vynikající tah a nechat si vyčistit levé křídlo. Naštěstí Shifty se projevil jako dobrý hostitel, vyrobil "dobrý" tah a dovolil mi vrátit se do hry. Koncovka byla kapánek akční, ale nakonec spolupráce střelce, pěšce a dvou koní vedla k matu černého krále. Nebudu se přetvařovat, jsem rád, že jsem dvakrát vyhrál. Kor nad takovým koumákem jako je Shifty.

Následoval vynikající oběd (pečené kuřátko s bramborovou kaší) po kterém jsme zůstali se Shiftym na chatě sami. Bylo to strašně ospalé odpoledne, nic se nám nechtělo. Na chvíli jsme šli ven se psem, který lítal jak divej za tenisákem nahoru a dolů. Nakonec jsme stejně skončili v křeslech, kde se Shifty věnoval facebooku a já četbě. Bylo to sice naprosté nic nedělání, ale jinak skvělý relax a odpočinek.

Musel jsem se rozhodnout, co dál. Dostal jsem nabídku přespat ještě jednu noc v Praze, ale už jsem se na to necítil. I když byl státní svátek, našel se relativně slušný spoj po čtvrté hodině odpolední. Zvážil jsem pro a proti a radši jsem se rozhodl jet. Přeci jen se znám a takové řešení mi přišlo nejvhodnější. Čas utíkal jak splašený a ani nevím jak, byl čas se zvednout a vypadnout. Rozloučit se trvalo chvilku, cesta na autobus nebyla o moc delší. Cestou mě překvapilo, že v takové větší vesnici mají ve státní svátek otevřenou večerku.

Autobus vyjížděl z Českých Budějovic a byl plně obsazen. Stát mi nevadilo, měl jsem výhled na dívku, která na notebooku hrála HOMAM. Moc jí to nešlo, ale snaha se upřít nedala. V Benešově přistoupilo dalších deset lidí. Měl jsem smůlu, že jako první byla nějaká pitomá akční ženská, která mě celou cestu rejpala kabelkou do žeber. Korunu tomu nasadila v Roztylách. Přede mnou byla dívka s velkou taškou, se kterou trochu bojovala. Šílená ženská za mnou mě začala kabelkou pomalu mlátit. Po třetí ráně se otočím a křiknu na ní, že jestli toho nenechá, tak jí tu kabelku rozšlapu. Cítila se uraženě, ale měla vyvinutý pud sebezáchovy. Byla zticha. Přesun na Hlavní nádraží byl bezproblémový, metro jelo hned, co jsem sešel na nástupiště. Na nádraží jsem měl ještě chvíli čas a tak jsem se šel projít Šervůdem.

Hutník odjížděl ze čtvrtého nástupiště. Povedlo se mi chytit místo u okna, usadil jsem se, pustil si hudbu a jen jsem se díval, jak se do vagónu cpe nějaká školní výprava. Nic, co by nespravilo zesílení hlasitosti na maximum. Venku se začalo stmívat a než jsme dojeli do České Třebové, byla venku tma. V Olomouci jsem přesedl do rychlíku na Břeclav a před desátou jsem vystupoval v Otrokovicích. Potom jen stačilo počkat půlhodinku na vlak do Zlína a bylo po výletě. V jedenáct - po všech nezbytných úkonech - jsem ležel v posteli a přemýšlel, jestli jsem ještě neměl zůstat na noc u Shiftyho v Praze. Protože se jednalo o zbytečné namáhání mozku, radši jsem usnul.

Byly to sice jen dva dny, ale odpočinul jsem si pěkně. Na hodně otázek jsem našel odpovědi, na druhou stranu jsem našel hodně nových otázek. Takže to splnilo to, co jsem od toho očekával. Shifty, ještě jednou díky tobě za pozvání, díky i tvé mamince (za nakrmení dalšího krku), Klárce (za to, že mi tipovala o dost méně než mi je) i Zakovi (slibuji, že si už z tebe nebudu dělat srandu kvůli tvému věku, chováš se na tolik let, na kolik jsem tě tipoval, což jak sám víš, bylo o kapku víc, než ti ve skutečnosti je).

U Shiftyho na chatě (den první)

Stalo se to rychle - v pátek se mě Shifty zeptá, jestli nechci přijet k němu na chatu, a v neděli jestli tedy jako přijedu. Sice to bude trošku pracovní návštěva, což vítám a rozhodně mi to nevadí. Ba naopak se těším, s pantokem to umím a budu se moct aspoň předvést. Ještě přibíráme na pondělní dopoledne slavného Datastora, na kterého se obzvlášť těším.

Znamená to pro mě bohužel nutnost probrat se z bezvědomí už chvíli před čtvrtou hodinou. Vzhledem k tomu, že jsem toho poslední dobou moc nenaspal, musím se přemlouvat. Naštěstí si stačí představit to, co mě čeká, a vyskočím z postele celkem svižně. Počasí má být stejné jak v neděli, kdy jsem venku běhal div ne v krátkém rukávu, oblečení tudíž nijak závažně neřeším. Chyba. Jen co přijedu na vlakové nádraží do Otrokovic, regulérně mrznu. Tak to jsem podcenil. Mládí už mě hezky dlouho nehřeje a risknout zahřátí jedním dvěma loky slivovice (kterou jsem vzal proto, že jsem se chtěl stavit v Krči a splnit jistý slib) jsem nechtěl. Přeci jen je vhodné nesoutěžit se Shiftym kdo je větší zvíře.

Cesta vlakem je klidná, dokonce ani nemá moc lidí potřebu se někam přemísťovat a když už někdo přistoupí, není to nic děsuplného. Sice ani nikdo zajímavý či milý,(přesněji zajímavá a milá), ale co už. Stále lepší, než dvě otylé babky z vesnice, které na sebe řvou všechny možné drby a pomlouvají i faráře za poslední kázání. Poslední dobou se sice odizolovávám špunty v uších, ale i tak mi je to dost nepříjemné sedět s něčím podobným v jednom kupé. Naštěstí jsem nic takového se nestalo a cesta utekla rychle a klidně.

Sraz jsme měli domluvený u vstupu do metra na hlavním nádraží. Přijel jsem před termínem a chvíli jsem si myslel, že jsem tam první. Po chvíli důkladného pozorování jsem si všiml, že plynová lampa vedle automatů na jízdenky se do haly nehodí a tak jsem k ní přišel a pozdravil. Lampa se odmaskovala a opravdu to byl on, slovutný Datastor. Dokonce se ani nijak moc nezlobil, že jsem jeho téměř dokonalý převlek prohlédl. Po pár minutách přidusal i Shifty (i když ne v plné polní, jak sliboval) a vyrazili jsme ven.

Zde malé zastavení - oba jsou pražáci (i když samozřejmě Datastor o něco víc), ale jejich znalost místních podniků vhodných k příjemnému posezení je tristní. Asi si to opravdu budu muset vzít pod patronát já sám a někdy si udělat čas a prozkoumat vhodná místa k tomuto účelu.

Směřovali jsme na stejné místo, jako posledně. Takže malá procházka po Praze. Mluvíme o všem možném a najednou se Shiftymu do ksichtu snese bílé pírko. Žerty jako "zase máš péro v držce" a podobné ho mírně nakrknou a tak se beze slova otočí a jde čert ví kam. Chvíli se na něj s Datym koukáme, pak pokrčíme rameny a pokračujeme dál sami. Po chvíli bloudění se dostáváme do stejného podniku jak posledně a já, kapánek promrzlý, si s velkou chutí u pultu objednávám čaj. Trošku mě zarazí dotaz, jestli fresh nebo oranž. Osobně bych volil Earla, ale napadá mě, že mentolový by taky nemusel být špatný. Uvelebujeme se do křesel a čekáme, až nám nápoj připraví. Mezitím se dostaví i Shifty, tváří se, jako že se nic nestalo, a říká, že se chtěl stavit za Narutem. V tu chvíli se na něj dívám hodně vyčítavě. Na Larpu jsem si Naruta hodně oblíbil a pokud byla možnost se s ním potkat, byl bych jen rád. Až včera večer, když jsem si s ním psal, jsem se dozvěděl, že tam stejně nebyl, že si užívá stejné výsady jako já.

Pak si všimnu, jak se zpoza pultu vynořuje servírka s kelímky (!) v ruce a míří k nám. Opravdu je před nás položí. Trošku nechápavě po sobě s Datáčem koukáme, ani nevím, kdo první položí otázku, zda-li je to ten náš čaj, což evidentně není, protože čaj se určitě nepřipravuje vymačkáváním tropického ovoce. Shiftyho samozřejmě nenapadá nic lepšího než propadnout záchvatu smíchu a bez prominutí se tlemit jak pako. Mi je to relativně jedno, když se zkusmo napiju, je to dost dobrý, a tak to dál neřeším, Daty je na tom podobně. Tak sedíme, upíjíme džus a kecáme o všem možném. Čas utíká v přítomnosti těch dvou jako obvykle, to znamená až nepříjemně rychle. Po pár hodinách se Daty zvedá a opouští nás, neb si potřebuje něco zařídit (maskuje se tak dovedně, že stačí na chvíli otočit hlavu a je pryč), já se Shiftym míříme k němu domů. Tam chvíli posedíme, Shifty mi ukáže svého gigantického ptáka, který mluví a je sprostý, a psa, který mi spíš chování připomíná kočku. O pohlazení nestojí, ale pro hračku udělá první poslední.

Protože máme relativně ještě dost času před odjezdem na chatu, jdeme se projít na jedno vyvýšené místo s názvem Baba, odkud je hezký výhled na Prahu. Pro těch několik desítek minut nahoře stálo za to vstávat nechutně brzo a být zmrznutý. To se nedá (ani nemůže) popsat, to se musí zažít. Kdyby ten den tímto skončil, byl by to sakra dobře prožitý den. Naštěstí neskončil, ještě pokračoval.

V poklidu jsme se vrátili opět k Shiftymu domů, kam zanedlouho přišla i jeho maminka. Před odjezdem na chatu jsme dostali pokyn ještě vyvenčit psa, což jsme splnili. Na procházce se psem se - ani nevím jak - dostaneme k tomu, že Shifty netuší, co je to žufánek. Hrozné. Pes vykoná své, Shifty to odborně uklidí. Vrátíme se zpátky a Shifty se psem se vysprchují. Společně. Chvíli se čekalo u televize na Shiftyho sestru Kláru, což znamenalo, že Shifty vytuhl na pohovce a já se díval na to, jak Simír a Tom vyřeší další případ tím, že na začátku nechají padoucha ujet, aby ho na konci dojeli. Fakt machři. Naštěstí přichází Klára a chvíli se čeká ještě na jejího přítele. Když jsme konečně kompletní, jdu ven a cestou mi Shifty říká, kde parkuje auto a že u něj stojí skoro plešatej týpek. Ten se mi zdá povědomý, vím (či spíš tuším), že byl na larpu, ale tím to tak končí. Honza mě naopak poznává okamžitě, což zaplaší takovou tu nepříjemnou situaci, kdy se seznamují dva neznámí lidé u cizího auta.

Nakonec jsem skončil na sedadle spolujezdce. Pokud jedu s někým, koho znám a vím, že je to dobrý řidič, tak mi tam sedět nevadí, ba naopak tam sedím rád. S někým neznámým mám respekt, přeci jen sedím na sedadle smrti. Po pár minutách jízdy se naprosto uvolňuji a užívám si výhled, protože za volantem sedí opravdový machr. Mohl bych chválit klidný styl jízdy, inteligentní využívání jízdních pruhů či dokonalé předcházení případným krizovým situacím, ale já se spokojím jen s konstatováním, že Shiftyho maminka je teda pan řidič. Pardon, paní řidička. Cesta utíkala příjemně klidně, tři Růženky na zadních sedadlech časem usnuly a spinkaly spánkem neviňátek. Probudily se až před pekárnou, kam jsme se stavili na pečivo. Od pekárny už to byl kousek k cíli cesty.

První, co jsme po příjezdu udělali, bylo to, že jsme se ubytovali. Shifty mě v rychlosti provedl po chatě a ukázal, kde co je. Jeho maminka za tím stihla zatopit v krbu, tak se bylo kde konečně zahřát. Po chvíli jsme se převlékli do pracovního, chtěli jsme využít toho, že nepršelo. Trochu mě zamrzelo, že chyběly vhodné pracovní nástroje. Zvládlo by se toho o dost víc. Mezi prací byla i večeře, což pro mě znamená konec šichty. Při práci prostě nejím. Stejně už nebylo co dělat. Protože se jak Shifty, tak i Zak (což je Honzova přezdívka, jakpak asi vznikla?) asi hodně nudili, začali hrát bláznivou hru s názvem "Muší voči". Pravidla rozepisovat nebudu, hraje se s vhodným míčkem (použili jsme tenisák) a je potřeba mít pevnou ruku, vysoký práh bolestivosti a přesnou mušku. Na krásném třetím místě skončil Zak, za což získal titul "Modrá kraslice". Já se spokojil s druhým místem místem a vítězství oslavil Shifty.

Když jsme se trochu zkulturnili, šli jsme na zdravotní procházku, která skončila kde jinde než v hospodě. Už jsem trochu cítil žízeň, a tak jsem si poručil dvě točené kofoly. Číšník se díval trochu divně, ale celkem rychle pochopil. Klárka a Zak poctivě cucali také lihuprosté nápoje (jak jinak..), jen zvíře Shifty se naléval pivem. Tak se tam sedělo a kecalo. Ani se to nezdálo a utekly skoro dvě hodiny. Občerstveni jsme se v poklidném tempu vrátili na chatu.

Večer už plynul klidně, seděli jsme u televize, chroupaly se nějaké keksy, co vypadaly a trochu i chutnaly jak polyuretan. Shifty to vylepšil salsou, což většině chutnalo, menšině (tedy mně) nechutnalo. Kolem desáté jsme se přesunuli k Shiftymu na pokoj a dívali se na Mentalistu. Zak se k nám přidal, leč před koncem, když tam vesele usínal, se odvalil někam pryč. Vzhledem k tomu, že jsme na tom nebyli o moc líp, v klidu jsme usnuli a spinkali i při běžící televizi. Zak, ta potvora, nelenila a přivedla všechny ostatní, aby se podívali, jak tam dřímeme. Příští den se divil, proč jsem na něho jak na cizího. A přitom je to kluk sympatická a na svůj věk i vcelku rozumná. Poslední vzpomínkou z pondělního dne je divný hlas z televize, který chválil latex jako vynikající materiál pro erotické hrátky. Stálo mi za to vstát z postele a vypnout tu proklatou bednu.

Divné září

Září nikdy nepatřilo k mým oblíbeným měsícům a letos, jak se zdá, to nebude jinak. Jen to, že poslední týden v září a první týden v srpnu mám dovolenou, může napravit prozatím mizerný měsíc.

Měl jsem zvláštní štěstí na různé druhy lidí - od naprostého kreténa, pro kterého byl problém pochopit počty pro čtvrtou třídu (i když mu to vysvětlovalo víc lidí) až po několik velice sympatických slečen, které se dokonce na mě dokázaly usmívat. Po devíti dnech v práci (musím přiznat, že z toho dva byly dobrovolné...) mi dokonce několik důchodkyň do obličeje tvrdilo, že jsem milý a ochotný, což jsem na místě popřel. Popravdě jsem pověděl, že jsem zlý a hrozný, avšak pokaždé jsem se dočkal zvolání: "Vy zlý a hrozný? To snad ani neumíte!". Když se mi to stalo poprvé, pokoušel jsem se to vyvrátit, pak už jsem se jen rádoby mile ksichtil a nechával to bez komentáře.

Počátek měsíce byl bídný i kvůli zdravotnímu stavu. S nadcházející zimou se přihlásilo moje permanentní nachlazení (vydrží mi až do přelomu května/června) a přes dva týdny jsem se trápil s bolavým kolenem. Bohužel (nebo bohudík?) mi díky tomu nevyšla účast na Topoľčanském půlmaratónu, ale zdá se, že nejhorší je za mnou. Koleno drží, zkoušel jsem i vybíhat schody a píchne mě v něm jen výjimečně. Zkušební tříkilometrový okruh jsem zvládl ve svém tempu bez vážnějších potíží. Aspoň tohle mě potěšilo.

Vrcholem zatím bylo, když přijdu v pondělí z práce domů, chci si pustit počítač a ono nic. Zkontroluji zásuvky, nechám si poradit a zkusím prohodit napájecí kabely a stále nic. Rozloučím se se zdrojem a zajedu koupit nový. Chystám se ho vyměnit, ale v mojí skříni Thermaltake Soprano to znamená sundat chladič z procesoru. Brnkačka, říkám si. Po pěti minutách se dívám na sundaný chladič, na kterém pevně drží i procesor. Chvíli ho zkouším oddělit, ale drží jak přilepený. Pokrčím rameny a zkusím ho nasadit zpátky do patice a upevnit chladič na své místo. Zapojím kabely, zkusím nastartovat a kromě točících se větráčků prostě nic. Deska ani nepípne, neohlásí se k životu... No, co se dá dělat. Zkusím novou základní desku (obyčejnou, nebudu provádět žádný velký upgrade). Když bude procesor a paměť fungovat, bude to paráda. Asi už mám za sebou období, kdy jsem si zakládal na tom, že mám doma slušnou plečku. Teď mi stačí obyčejný pracovní stroj. Jen musím mít na stole velký monitor a jsem spokojený.

Ve čtvrtek a v pátek mě čekají poslední dva dny v práci. Když je přežiji ve zdraví, snad se vše v dobré obrátí a dovolená se mi vydaří podle nejbujnějších představ. Byl bych šťastný jak blecha, kdyby mi vyšly návštěvy u lidí, které mám rád a kterých si vážím. Snad mi klapnou Topoľčany a Praha. Když vyjde cokoliv dalšího (třeba taková Olomouc nebo snad i - to radši nebudu ani psát, ať to nezakřiknu), bude to třešnička na dortu.

Ale jak to bývá, občas člověku musí stačit to, že žije a že ho život zas až tolik neničí. Občas člověku stačí ke štěstí to, že trpí jen tolik, kolik je zvyklý. Občas stačí... ale to už znáte, ne?
Občas stačí zvednout hlavu a dívat se na hvězdy. A za žádnou cenu nesklánět hlavu.
Občas stačí vytáhnout sluchátka z uší a zeptat se, na co se ta slečna ptala.
Občas stačí namísto pláče se zasmát.
Občas stačí namísto umírání žít.
Občas stačí...