Představte si situaci: čekáte milou návštěvu (nemyslím tím tetičku nebo tak něco) a chcete se vytáhnout vlastnoručním občerstvením na úrovni. Můžete udělat kompletní menu se vším všudy, nebo můžete zkusit připravit jen malou drobnost. Nejlepší je, když do přípravy zapojíte i milou návštěvu. K takové příležitosti se perfektně hodí rýžový pudink.
Je potřeba mít ve spíži a v lednici tyto suroviny:
75 g rozinek
75 ml suchého Sherry
90g krátkozrnné rýže
3-4 proužky citronové kůry
250 ml vody
475 ml mléka
225 g cukru
špetka soli
1 tyčinka skořice
2 žloutky
15 g másla
Tak, první hezky přivítejte příchozího - a hned ho zapojte do výrobního procesu. První krok může být zkouška, jestli se Sherry nezkazilo. Samozřejmě pravděpodobnost je značně malá, ale jistota je jistota. Pokud se chuť Sherry vynikající, vezměte rozinky, dejte je do malinkatého hrnce (nebo přiměřeně velkého hrnečku), zalijte Sherry a velmi opatrně zahřejte tak, aby směs byla teplá (v žádném případě neuveďte do varu). Nádobu odstavte a nechte pracovat (bobtnat). Protože je škoda nechat láhev zkazit, nezapomeňte neustále dolévat (ale opatrně, přeci jen je účelem uvařit dobrůtku, ne se zlít do němoty!). Teď vezměte hrnec se silným dnem, dejte do něj rýži, citronovou kůru a vodu. Smíchejte a uveďte do varu. Jak směs začne vřít, snižte teplotu a asi 20 minut vařte na mírném ohni. Až uplyne vyměřená doba, vytáhněte citronovou kůru. Pokud jste vypnuli oheň, tak ho znovu zapalte. Přidejte do hrnce mléko a skořici. Míchejte, dokud rýže nevstřebá mléko. Přisypte cukr, sůl, žloutky a máslo. Míchejte, až se máslo rozpustí. Rozinky, které snad aspoň trochu změkly, nechte okapat a zamíchejte do rýže. Povařte za neustálého míchání na silném ohni ještě tři minuty a je hotovo. Zbývá jen naservírovat. Pokud se Vám toho zdá pro dva až moc, tak nikdo netvrdí, že se musí vše sníst najednou. Nechte si něco i na ráno...
čtvrtek 28. dubna 2011
čtvrtek 14. dubna 2011
Občas je život zvláštní...
Občas je život zvláštní. Kope ze všech stran a ještě pod vás podsune tu nejtvrdší podložku, jaká existuje. Ale výjimečně se může stát, že vám připraví mimořádný den. Nepoznáte to hned - prostě vše tak nějak zapadá do sebe a člověk čeká, co se pokazí, protože přeci jen se nemůže stát, že by byl den bez pohromy. A čím víc se člověk diví - nebo bojí - tím víc se všechno vyvíjí tak překvapivě, že to ani nejde popsat. Věci se dějí tak příznivě, náhoda k náhodě, prostě občas se člověk nestačí ani tvářit překvapeně.
Děje se to málokdy, tedy aspoň mně. Jsem zvyklý na ty kopance možná už tak, že to beru jako samozřejmost. Nechci polemizovat, jestli si za to mohu sám nebo jestli se mi to děje tak nějak samo od sebe. Jistě, je mi známa ona poučka "Nic se neděje bez příčiny", a vím, že je pravdivá, ale... To je jedno. Prostě ten den bylo úterý, 6 července 2010. Ráno jsem vstal už před čtvrtou ráno, protože vlak do Pardubic vyjíždí z Otrokovic chvíli před půl šestou a tím, že nepojedu ze Zlína, ale z Otrokovic, ušetřím dobrou půlhodinku. Do Pardubic jsem jel za ženou, která tam pracovala. V batůžku brusle, neb jsme se dohodli, že půjdeme bruslit. Kolem Labe se dá celkem pěkně jet, je tam slušná cyklostezka, rovná, s příjemným povrchem. Cesta vlakem byla normální - žádná srážka s blbcem, v uších špunty. Co jsem poslouchal, už netuším. Pamatuji si, že cesta utekla rychle, možná jsem si dokonce na chvilku zdříml, ale peněženku jsem měl stále u sebe, takže potvrzené to nemám. Málem bych přeskočil první náhodu - ten den jsem málem ani nikam jet neměl, ta cesta byla domluvena narychlo.
V Pardubicích bylo pěkně, trošku pod mrakem, ale příjemně. Ani zima, ani vedro, i když co by člověk chtěl o půl osmé ráno. Na nádraží jsem se dozvěděl, že brusle ženu moc nelákají, ale že nám její bratr (u kterého v tu dobu bydlela) a jeho přítelkyně půjčí kola. Nechal jsem si u nich doma batoh, vzali jsme kola, dostali tip na zajímavé místo (nějaký ranč, kde prý dobře vaří) a vyjeli. Sice jsem už pár let na kole pořádně nejel (nepočítám takové ty menší projížďky do pár kilometrů), ale opravdu platí pořekadlo, že jízda na kole se nezapomíná. Vyrazili jsme směr Hradec Králové, kolem Kunětické hory a než jsme se stačili rozkoukat, tak i přes mírné bloudění jsme do mého rodného města dojeli. Po mírné projížďce městem jsme skončili u Hypernovy v Kuklenách a po mírném osvěžení jsme projeli Plačice (tam jsem vyrůstal). Žena i přes mojí nedůvěru vypadala, že kolo v pohodě zvládá. Sama navrhla, ať se vrátíme oklikou přes ten ranč. Já na kole ujedu téměř cokoliv, vyslovil jsem souhlas a jelo se. Na název onoho místa si nepamatuji a ta kuchyň tedy taky nijak extra nebyla, ale to, že se tam jelo, byla další z řady věcí, které jsem nečekal, že se stanou. Zpětně se nemohu zbavit dojmu, že vše do sebe zapadalo.
Cesta zpět do Pardubic byla veselá. Zvolili jsme ze dvou tras tu "kratší" a stejně jak skupinka cyklistů za námi jsme si nevšimli stupidně (zpětně si říkám, že to byla další náhoda) umístěné značky přikazující odbočení z klasické polní cesty přímo do pole. Najednou jsme byly na špici poloostrova. Kolem Labe, most či brod žádný. Dobře se bavíme, když přijede ta druhá skupinka cyklistů. Ti chvíli nechápavě koukají, studují mapy (stejně jako my) a zatímco se tam dohadují, kdo za to může, my se vracíme. Po pár stech metrech si všimnu dovedně ukryté značky a odbočujeme na pole. Naštěstí se po pár krtincích ukazuje aspoň trošku vyjetá stopa, ale i tak se šineme sotva měřitelnou rychlostí. Respektive já do zvládám, žena musí hodně bojovat. Hodin jak u hodináře, vracím kolo (za které děkuji), loučím se ze ženou, beru věci a utíkám na vlak. Na nádraží zjistím, že rychlík přímo do Otrokovic mi ujel asi o dvacet minut, ale že za chvíli (asi půlhodinku) pojede IC149 Jan Perner do Olomouce (a dále do Žiliny). Paráda. Chvíli bloumám nádražní halou, dívám se do výlohy knihkupectví a pomalu se šinu na nástupiště. Tam zrovna lidé nastupují na vlak do Brna. Dívám se dívám a tu mě napadne sáhnout si do kapsy. Zarazí mě, když necítím klíče. Vlastně ani nezarazí, ale vyděsí. Vzhledem k tomu, že na svazku mám velký trezorový klíč, tak nenahmatat klíče je dost nepravděpodobné (samozřejmě za předpokladu, že v ní jsou). Zítra mám v práci otevírat a to jde bez klíčů dost blbě. Relativně - co relativně, naprosto! - velký průšvih. Do odjezdu vlaku chybí už jen necelých dvacet minut. Ujet si ho zrovna nechci nechat - další vlak jede sice až do Zlína, ale příjezd má hodně pozdě. Vzhledem k tomu, že jsem už tak ve slušném spánkovém deficitu, doufal jsem, že se v klidu vyspím. Volám ženě a opravdu jsem klíče nechal u ní v baťůžku. Nabízí se, že mi je přiveze, ačkoliv je unavená a bolí ji nohy. Stepuji před nádražní halou a hypnotizuji hodiny, které i přes mou snahu neúprosně odtikávají minutu po minutě. Trolejbus se ženou a klíči přijíždí ani ne dvě minuty před odjezdem vlaku. Chvíli trvá, než zastaví, otevřou se dveře a žena se dostane ven. Trvá to jen pár desítek vteřin, ale v tu chvíli mi to připadá jak věčnost. Vezmu klíče, povím jen "Díky", dáme si rychlou pusu a já se rozbíhám. V běhu si všímám, že na světelné tabuli v nádražní hale už spoj bliká a čas jeho odjezdu se již naplnil. Probíjím se davem, který se hrnul z podchodu, polyká mě tmavý chřtán a nakonec se mi přeci jen povede dostat se na nástupiště. Vlak tam ještě stojí, dovnitř se tlačí posledních pár lidí a kolem se ozývá třískání s dveřmi. Nerozmýšlím se a vrhám se k nejbližším dveřím. Naskakuji jako poslední div ne do rozjíždějícího se vlaku a hned je mi jasné, proč mi ten vlak neujel.
IC Leoš Janáček je totiž nechutně narvaný. Na nástupní plošině stojí snad šest lidí, v prostoru mezi vagóny se krčí slečna s vozíkem plným občerstvení pro hladové cestující a všichni se tváří dost nespokojeně. Protáhnu se i s batohem (ve kterém jsou brusle, tak opravdu není zrovna extra skladný) k lítačkám do vagonu a vidím, že v uličce u kupé je to ještě horší. Spokojen s tím, že mám svých pár decimetrů prostoru, se přimáčknu na okno, batoh dám pod nohy, do uší dám špunty a pouštím si novinku ve své empétrojce. Je to nějaká Amy MacDonald s albem A Curious Thing. Poslouchám hudbu a pozoruji své spolucestující. Nejvíc mě baví ta slečna s bistrovozem. Je neskutečně flegmatická, smířená, ačkoliv (jak se později dovím), to ke svému kupé má "jen" kousek - na druhém konci stejného vagónu, ve kterém se tísníme. Většinu uličky (a vlastně i celou umývárnu) zabírá taková korpuletní slečna (pro představu má asi tolik kilo, jako já v době své největší širokosti), po pravé ruce mám mladou dívku, která si v poklidu čte knížku, vedle ní stojí asi třicetiletá žena, která trošku hořekuje nad přeplněným vagónem. Slečna s bistrovozem nemá odvahu pokračovat zavřená mezi vagóny a vtlačí se před toaletu, spolu s ní se tam vejdou ještě dva tři lidé. Po čase se ukáže i průvodčí, kterou to také vysloveně nebaví. Říká nám, že vzadu jsou vozy prázdnější, ale když vidíme, že to znamená projít přes partu přiopilých poláků v dalším voze, odvahu má jen ta třicetiletá paní. Chvíli po mě kouká, jestli nejdu také, ale já jsem vcelku spokojen. V tu chvíli nemám ani tušení, že jsem učinil další rozhodnutí, které je příčinou toho, že se stalo to, co se stalo.
Komedie pokračuje před Ústím nad Orlicí, když stojíme v polích. Nic nejede proti nám, nic nepouštíme před nás, jen tak stojíme a postupně se dáváme do řeči. Já nadhazuji, že máme výhodu, protože na rozdíl od zbytku vlaku nám nehrozí smrt hlady a žízní, chvíli se tam vcelku rozjíždí i zábava, vzniká takový ten pocit sounáležitosti, pospolitosti, leč vlak se po dlouhých minutách rozjíždí a hovor utichá. Sluchátka se vrací na svá místa. Ani to netrvá dlouho a dojíždíme do České Třebové. Bistrovozík úspěšně odrazuje kohokoliv, aby se snažil do "našeho" vagónu - či spíše uličky - nastoupit, když na poslední chvíli nakoukla dovnitř na pohled sympatická dívka. Chlap stojící u dveří sice měl nějaké řeči o tom, že se tam už nikdo nevleze, ale dívka na to nedbá, hezky se usměje, poví, že prostě jet musí a protáhne se dovnitř. Postaví se kousek ode mě. Popravdě jsem si ji ani moc nevšímal. Poslouchal jsem Amy a byl jsem v té chvíli zaujat písněmi, které jsem neznal, ale které mnou pronikaly. Po chvíli jsem si všiml, že se kolem rozproudila konverzace, respektive nově přistoupivší dívka se na něco ptala slečny s bistrovozem a ta jí odpovídala. Vytáhl jsem sluchátka z uší a chvíli jsem poslouchal. Pak jsem se do toho vložil tím, že jestli na tom vozíku nemá olej, že bychom ho vylily a iluze sardinek v krabičce by byla úplná. Pamatuji si, že i do té chvíle dívka, která si stále četla knížku, se odtrhla pohledem od stránek a usmála se na mě. Ještě chvíli jsem žertoval a mluvil se slečnou s bistrovozíkem, ale opět to šlo do ztracena a opět přišly na řadu špunty. Poslouchal jsem No Roots, díval se do ztracena (nebo jak se s oblibou říká do blba), když tu si všimnu, že ta nově přistoupivší dívka se mě na něco ptá. Vytáhnu špunty a omluvně se zeptám: "Co prosím?" a ona, že odkud a kam jedu. Odpovídám po pravdě, že z Pardubic do Olomouce a dále do Otrokovic a Zlína, a za ch, ona taky a cesta mi najednou pěkně utíká a ani mi nevadí, že je kolem nás spousta lidí,víli si už povídáme a asi nás to oba baví... Říkám jí něco o sobě protože momentálně jsem v malém soukromém kousku vesmíru, kde je jen ona. Způsobně si vykáme, k té situaci, ve které jsme, to parádně pasuje. Dozvídám se, odkud jede a kde byla, kam jede a co studuje a mi je najednou strašně dobře. Možná tak dobře, jak mi už dlouho, opravdu hodně dlouho nebylo.
Když vjíždíme do Zábřehu na Moravě, navrhne, jestli nezkusíme přeběhnout do zadních vagónů. Souhlasím a jak se vlak zastaví, vystoupíme a zrychleným krokem míříme někam k předposlednímu vagónu. Opravdu je prázdnější, minimálně v uličkách se netísní lidé. Nastoupí do vagónu jako první a dokonce si v jednom kupé všimne dvou prázdných míst. Jsou naproti sobě a na jedné má nějaká babka odložené tašky. Když zůstávám stát na chodbě (přiznám se, že do kupé se mi vůbec nechtělo), babka tašky sundá a doslova mě vtáhne do kupé, že přeci nebudu stát venku. Poděkuji (v duchu pronesu něco nepěkného) a sednu si. Dívám se chvíli z okna, chvíli na dívku přede mnou a občas se potkáme pohledy a ona se strašně pěkně usměje a oba krčíme občas rameny. Po čase se mě zeptala, jestli nechci řízek. Slušně jsem poděkoval, že nemám hlad. Podívala se na mě a řekla, že je to její první pokus o řízek a že se jí povedl. Tomu se nedá odolat a najednou je mi dán celý řízek s tím, že je malý a že jej určitě sním sám. Tomu se bráním. Zas tak malý není a nakonec se dohodneme na kompromisu, že ho dáme půl na půl. Ještě zbývá najít vhodný způsob, jak jej rozdělil (požádám jí, aby jej roztrhla vejpůl). V poklidu jíme a mezitím si zase začínáme povídat o vaření. Já slušně vychovaný vždy dojím sousto než odpovím a protože asi furt mluvím a málo jím, najednou vjíždíme na olomoucké nádraží a já v ruce držím ještě pořádný kus řízků. V mírném záchvěvu paniky do sebe cpu zbytek pochutiny a málem mě to stojí život. Ten mi zachrání několik loků vody. V nádražní hale se mě ptá, kdy mi to jede. Podívám se na tabuli a vidím, že za deset minut a pak za hodinu spoj přímo do Zlína. Otočí se ke mně a zeptá se, jestli nechci ukázat město. Překvapí mě. Což neví, ale překvapit mě v pozitivním slova smyslu se povedlo za můj život jen několika málo opravdu výjimečným lidem. Souhlasím a navrhnu tykání. Přeci jen jsem značně nesvůj, když se mi vyká, přijdu si ještě víc starý, než ne skutečnosti jsem. Konečně se dozvídám její jméno, ani nevím proč, ale sedí mi k ní. Kamila.
Jdeme a já se nechám vést. Povídáme si o všem - oba jsme k sobě dost otevření a upřímní. Oba jsme věděli, že si můžeme říct snad opravdu všechno. že se už ani nikdy nepotkáme, neuvidíme, že jsme jen dva cizí lidé, co se někde shodou tolika náhod potkali, že by tomu stejně nikdo nevěřil. Čas neplyne, čas přímo pádí, asi se mi nechce věřit, že už uběhla skoro celá hodina a my se už vracíme zpátky na vlakové nádraží. Jsem strašně unaven, hlava mě bolí, ale cítím se absolutně skvěle. Nejsmutnějších pro mě je posledních pět minut na lavičce před nádražím, kdy si ještě povídáme poslední věty... Nechci, aby to skončilo a zároveň vím, že to skončit musí. Zpětně mám pocit, že to věděla daleko lépe než já. Je mi smutnu, jsem šťastný, pocity se ve mně perou. V nádražní hale si povíme ahoj, jde si koupit jízdenku na tramvaj a já jak ve snách odcházím na nástupiště a nasedám do vlaku. Prvních pár minut ubíhá jak ve snu - šílená duševní kocovina. Myslím na spoustu věcí a zároveň na nic, vše je jakoby strašně zrychlené, myšlenky se míhají děsuplnou rychlostí, ale vše dává smysl - a to způsobuje největší bolest. Něco se stalo a zároveň se nestalo nic. Chvíli sám pochybuji, jestli to nebyl jen sen, jestli už na tom nejsem tak špatně, že bych si to celé jen představoval a nic z toho se nestalo. Musím se několikrát zhluboka nadechnout a na chvíli zavřít oči. Když je otevřu, tak vím, že nebyl sen. Že se to opravdu stalo. A že jsem prožil jeden z nejlepších dnů svého života.
Vlastně ani nevím, jestli jsem Kamile poděkoval. Je za hodně věcí - otevřela mi oči a ukázala úplně jiný svět. A já pochopil, že občas stačí jen málo k tomu, aby člověk získal hodně. A že je potřeba si vážit maličkostí, drobných náhod, které se staly, a nepídit se po tom proč a jak, ale prostě to přijmout a těšit se z toho, že se vše stalo tak, jak se stalo. Ten den se mohlo stát spousta věcí, které by zapříčinily, že bychom se vůbec nikdy nepotkali. A to, že vše do sebe zapadlo, je ta nejúžasnější věc, která se mi kdy stala.
Děkuji Kamilo. Za ten celý den - a taky za to, že jsem aspoň na chvíli mohl být tvoje vrba.
Děje se to málokdy, tedy aspoň mně. Jsem zvyklý na ty kopance možná už tak, že to beru jako samozřejmost. Nechci polemizovat, jestli si za to mohu sám nebo jestli se mi to děje tak nějak samo od sebe. Jistě, je mi známa ona poučka "Nic se neděje bez příčiny", a vím, že je pravdivá, ale... To je jedno. Prostě ten den bylo úterý, 6 července 2010. Ráno jsem vstal už před čtvrtou ráno, protože vlak do Pardubic vyjíždí z Otrokovic chvíli před půl šestou a tím, že nepojedu ze Zlína, ale z Otrokovic, ušetřím dobrou půlhodinku. Do Pardubic jsem jel za ženou, která tam pracovala. V batůžku brusle, neb jsme se dohodli, že půjdeme bruslit. Kolem Labe se dá celkem pěkně jet, je tam slušná cyklostezka, rovná, s příjemným povrchem. Cesta vlakem byla normální - žádná srážka s blbcem, v uších špunty. Co jsem poslouchal, už netuším. Pamatuji si, že cesta utekla rychle, možná jsem si dokonce na chvilku zdříml, ale peněženku jsem měl stále u sebe, takže potvrzené to nemám. Málem bych přeskočil první náhodu - ten den jsem málem ani nikam jet neměl, ta cesta byla domluvena narychlo.
V Pardubicích bylo pěkně, trošku pod mrakem, ale příjemně. Ani zima, ani vedro, i když co by člověk chtěl o půl osmé ráno. Na nádraží jsem se dozvěděl, že brusle ženu moc nelákají, ale že nám její bratr (u kterého v tu dobu bydlela) a jeho přítelkyně půjčí kola. Nechal jsem si u nich doma batoh, vzali jsme kola, dostali tip na zajímavé místo (nějaký ranč, kde prý dobře vaří) a vyjeli. Sice jsem už pár let na kole pořádně nejel (nepočítám takové ty menší projížďky do pár kilometrů), ale opravdu platí pořekadlo, že jízda na kole se nezapomíná. Vyrazili jsme směr Hradec Králové, kolem Kunětické hory a než jsme se stačili rozkoukat, tak i přes mírné bloudění jsme do mého rodného města dojeli. Po mírné projížďce městem jsme skončili u Hypernovy v Kuklenách a po mírném osvěžení jsme projeli Plačice (tam jsem vyrůstal). Žena i přes mojí nedůvěru vypadala, že kolo v pohodě zvládá. Sama navrhla, ať se vrátíme oklikou přes ten ranč. Já na kole ujedu téměř cokoliv, vyslovil jsem souhlas a jelo se. Na název onoho místa si nepamatuji a ta kuchyň tedy taky nijak extra nebyla, ale to, že se tam jelo, byla další z řady věcí, které jsem nečekal, že se stanou. Zpětně se nemohu zbavit dojmu, že vše do sebe zapadalo.
Cesta zpět do Pardubic byla veselá. Zvolili jsme ze dvou tras tu "kratší" a stejně jak skupinka cyklistů za námi jsme si nevšimli stupidně (zpětně si říkám, že to byla další náhoda) umístěné značky přikazující odbočení z klasické polní cesty přímo do pole. Najednou jsme byly na špici poloostrova. Kolem Labe, most či brod žádný. Dobře se bavíme, když přijede ta druhá skupinka cyklistů. Ti chvíli nechápavě koukají, studují mapy (stejně jako my) a zatímco se tam dohadují, kdo za to může, my se vracíme. Po pár stech metrech si všimnu dovedně ukryté značky a odbočujeme na pole. Naštěstí se po pár krtincích ukazuje aspoň trošku vyjetá stopa, ale i tak se šineme sotva měřitelnou rychlostí. Respektive já do zvládám, žena musí hodně bojovat. Hodin jak u hodináře, vracím kolo (za které děkuji), loučím se ze ženou, beru věci a utíkám na vlak. Na nádraží zjistím, že rychlík přímo do Otrokovic mi ujel asi o dvacet minut, ale že za chvíli (asi půlhodinku) pojede IC149 Jan Perner do Olomouce (a dále do Žiliny). Paráda. Chvíli bloumám nádražní halou, dívám se do výlohy knihkupectví a pomalu se šinu na nástupiště. Tam zrovna lidé nastupují na vlak do Brna. Dívám se dívám a tu mě napadne sáhnout si do kapsy. Zarazí mě, když necítím klíče. Vlastně ani nezarazí, ale vyděsí. Vzhledem k tomu, že na svazku mám velký trezorový klíč, tak nenahmatat klíče je dost nepravděpodobné (samozřejmě za předpokladu, že v ní jsou). Zítra mám v práci otevírat a to jde bez klíčů dost blbě. Relativně - co relativně, naprosto! - velký průšvih. Do odjezdu vlaku chybí už jen necelých dvacet minut. Ujet si ho zrovna nechci nechat - další vlak jede sice až do Zlína, ale příjezd má hodně pozdě. Vzhledem k tomu, že jsem už tak ve slušném spánkovém deficitu, doufal jsem, že se v klidu vyspím. Volám ženě a opravdu jsem klíče nechal u ní v baťůžku. Nabízí se, že mi je přiveze, ačkoliv je unavená a bolí ji nohy. Stepuji před nádražní halou a hypnotizuji hodiny, které i přes mou snahu neúprosně odtikávají minutu po minutě. Trolejbus se ženou a klíči přijíždí ani ne dvě minuty před odjezdem vlaku. Chvíli trvá, než zastaví, otevřou se dveře a žena se dostane ven. Trvá to jen pár desítek vteřin, ale v tu chvíli mi to připadá jak věčnost. Vezmu klíče, povím jen "Díky", dáme si rychlou pusu a já se rozbíhám. V běhu si všímám, že na světelné tabuli v nádražní hale už spoj bliká a čas jeho odjezdu se již naplnil. Probíjím se davem, který se hrnul z podchodu, polyká mě tmavý chřtán a nakonec se mi přeci jen povede dostat se na nástupiště. Vlak tam ještě stojí, dovnitř se tlačí posledních pár lidí a kolem se ozývá třískání s dveřmi. Nerozmýšlím se a vrhám se k nejbližším dveřím. Naskakuji jako poslední div ne do rozjíždějícího se vlaku a hned je mi jasné, proč mi ten vlak neujel.
IC Leoš Janáček je totiž nechutně narvaný. Na nástupní plošině stojí snad šest lidí, v prostoru mezi vagóny se krčí slečna s vozíkem plným občerstvení pro hladové cestující a všichni se tváří dost nespokojeně. Protáhnu se i s batohem (ve kterém jsou brusle, tak opravdu není zrovna extra skladný) k lítačkám do vagonu a vidím, že v uličce u kupé je to ještě horší. Spokojen s tím, že mám svých pár decimetrů prostoru, se přimáčknu na okno, batoh dám pod nohy, do uší dám špunty a pouštím si novinku ve své empétrojce. Je to nějaká Amy MacDonald s albem A Curious Thing. Poslouchám hudbu a pozoruji své spolucestující. Nejvíc mě baví ta slečna s bistrovozem. Je neskutečně flegmatická, smířená, ačkoliv (jak se později dovím), to ke svému kupé má "jen" kousek - na druhém konci stejného vagónu, ve kterém se tísníme. Většinu uličky (a vlastně i celou umývárnu) zabírá taková korpuletní slečna (pro představu má asi tolik kilo, jako já v době své největší širokosti), po pravé ruce mám mladou dívku, která si v poklidu čte knížku, vedle ní stojí asi třicetiletá žena, která trošku hořekuje nad přeplněným vagónem. Slečna s bistrovozem nemá odvahu pokračovat zavřená mezi vagóny a vtlačí se před toaletu, spolu s ní se tam vejdou ještě dva tři lidé. Po čase se ukáže i průvodčí, kterou to také vysloveně nebaví. Říká nám, že vzadu jsou vozy prázdnější, ale když vidíme, že to znamená projít přes partu přiopilých poláků v dalším voze, odvahu má jen ta třicetiletá paní. Chvíli po mě kouká, jestli nejdu také, ale já jsem vcelku spokojen. V tu chvíli nemám ani tušení, že jsem učinil další rozhodnutí, které je příčinou toho, že se stalo to, co se stalo.
Komedie pokračuje před Ústím nad Orlicí, když stojíme v polích. Nic nejede proti nám, nic nepouštíme před nás, jen tak stojíme a postupně se dáváme do řeči. Já nadhazuji, že máme výhodu, protože na rozdíl od zbytku vlaku nám nehrozí smrt hlady a žízní, chvíli se tam vcelku rozjíždí i zábava, vzniká takový ten pocit sounáležitosti, pospolitosti, leč vlak se po dlouhých minutách rozjíždí a hovor utichá. Sluchátka se vrací na svá místa. Ani to netrvá dlouho a dojíždíme do České Třebové. Bistrovozík úspěšně odrazuje kohokoliv, aby se snažil do "našeho" vagónu - či spíše uličky - nastoupit, když na poslední chvíli nakoukla dovnitř na pohled sympatická dívka. Chlap stojící u dveří sice měl nějaké řeči o tom, že se tam už nikdo nevleze, ale dívka na to nedbá, hezky se usměje, poví, že prostě jet musí a protáhne se dovnitř. Postaví se kousek ode mě. Popravdě jsem si ji ani moc nevšímal. Poslouchal jsem Amy a byl jsem v té chvíli zaujat písněmi, které jsem neznal, ale které mnou pronikaly. Po chvíli jsem si všiml, že se kolem rozproudila konverzace, respektive nově přistoupivší dívka se na něco ptala slečny s bistrovozem a ta jí odpovídala. Vytáhl jsem sluchátka z uší a chvíli jsem poslouchal. Pak jsem se do toho vložil tím, že jestli na tom vozíku nemá olej, že bychom ho vylily a iluze sardinek v krabičce by byla úplná. Pamatuji si, že i do té chvíle dívka, která si stále četla knížku, se odtrhla pohledem od stránek a usmála se na mě. Ještě chvíli jsem žertoval a mluvil se slečnou s bistrovozíkem, ale opět to šlo do ztracena a opět přišly na řadu špunty. Poslouchal jsem No Roots, díval se do ztracena (nebo jak se s oblibou říká do blba), když tu si všimnu, že ta nově přistoupivší dívka se mě na něco ptá. Vytáhnu špunty a omluvně se zeptám: "Co prosím?" a ona, že odkud a kam jedu. Odpovídám po pravdě, že z Pardubic do Olomouce a dále do Otrokovic a Zlína, a za ch, ona taky a cesta mi najednou pěkně utíká a ani mi nevadí, že je kolem nás spousta lidí,víli si už povídáme a asi nás to oba baví... Říkám jí něco o sobě protože momentálně jsem v malém soukromém kousku vesmíru, kde je jen ona. Způsobně si vykáme, k té situaci, ve které jsme, to parádně pasuje. Dozvídám se, odkud jede a kde byla, kam jede a co studuje a mi je najednou strašně dobře. Možná tak dobře, jak mi už dlouho, opravdu hodně dlouho nebylo.
Když vjíždíme do Zábřehu na Moravě, navrhne, jestli nezkusíme přeběhnout do zadních vagónů. Souhlasím a jak se vlak zastaví, vystoupíme a zrychleným krokem míříme někam k předposlednímu vagónu. Opravdu je prázdnější, minimálně v uličkách se netísní lidé. Nastoupí do vagónu jako první a dokonce si v jednom kupé všimne dvou prázdných míst. Jsou naproti sobě a na jedné má nějaká babka odložené tašky. Když zůstávám stát na chodbě (přiznám se, že do kupé se mi vůbec nechtělo), babka tašky sundá a doslova mě vtáhne do kupé, že přeci nebudu stát venku. Poděkuji (v duchu pronesu něco nepěkného) a sednu si. Dívám se chvíli z okna, chvíli na dívku přede mnou a občas se potkáme pohledy a ona se strašně pěkně usměje a oba krčíme občas rameny. Po čase se mě zeptala, jestli nechci řízek. Slušně jsem poděkoval, že nemám hlad. Podívala se na mě a řekla, že je to její první pokus o řízek a že se jí povedl. Tomu se nedá odolat a najednou je mi dán celý řízek s tím, že je malý a že jej určitě sním sám. Tomu se bráním. Zas tak malý není a nakonec se dohodneme na kompromisu, že ho dáme půl na půl. Ještě zbývá najít vhodný způsob, jak jej rozdělil (požádám jí, aby jej roztrhla vejpůl). V poklidu jíme a mezitím si zase začínáme povídat o vaření. Já slušně vychovaný vždy dojím sousto než odpovím a protože asi furt mluvím a málo jím, najednou vjíždíme na olomoucké nádraží a já v ruce držím ještě pořádný kus řízků. V mírném záchvěvu paniky do sebe cpu zbytek pochutiny a málem mě to stojí život. Ten mi zachrání několik loků vody. V nádražní hale se mě ptá, kdy mi to jede. Podívám se na tabuli a vidím, že za deset minut a pak za hodinu spoj přímo do Zlína. Otočí se ke mně a zeptá se, jestli nechci ukázat město. Překvapí mě. Což neví, ale překvapit mě v pozitivním slova smyslu se povedlo za můj život jen několika málo opravdu výjimečným lidem. Souhlasím a navrhnu tykání. Přeci jen jsem značně nesvůj, když se mi vyká, přijdu si ještě víc starý, než ne skutečnosti jsem. Konečně se dozvídám její jméno, ani nevím proč, ale sedí mi k ní. Kamila.
Jdeme a já se nechám vést. Povídáme si o všem - oba jsme k sobě dost otevření a upřímní. Oba jsme věděli, že si můžeme říct snad opravdu všechno. že se už ani nikdy nepotkáme, neuvidíme, že jsme jen dva cizí lidé, co se někde shodou tolika náhod potkali, že by tomu stejně nikdo nevěřil. Čas neplyne, čas přímo pádí, asi se mi nechce věřit, že už uběhla skoro celá hodina a my se už vracíme zpátky na vlakové nádraží. Jsem strašně unaven, hlava mě bolí, ale cítím se absolutně skvěle. Nejsmutnějších pro mě je posledních pět minut na lavičce před nádražím, kdy si ještě povídáme poslední věty... Nechci, aby to skončilo a zároveň vím, že to skončit musí. Zpětně mám pocit, že to věděla daleko lépe než já. Je mi smutnu, jsem šťastný, pocity se ve mně perou. V nádražní hale si povíme ahoj, jde si koupit jízdenku na tramvaj a já jak ve snách odcházím na nástupiště a nasedám do vlaku. Prvních pár minut ubíhá jak ve snu - šílená duševní kocovina. Myslím na spoustu věcí a zároveň na nic, vše je jakoby strašně zrychlené, myšlenky se míhají děsuplnou rychlostí, ale vše dává smysl - a to způsobuje největší bolest. Něco se stalo a zároveň se nestalo nic. Chvíli sám pochybuji, jestli to nebyl jen sen, jestli už na tom nejsem tak špatně, že bych si to celé jen představoval a nic z toho se nestalo. Musím se několikrát zhluboka nadechnout a na chvíli zavřít oči. Když je otevřu, tak vím, že nebyl sen. Že se to opravdu stalo. A že jsem prožil jeden z nejlepších dnů svého života.
Vlastně ani nevím, jestli jsem Kamile poděkoval. Je za hodně věcí - otevřela mi oči a ukázala úplně jiný svět. A já pochopil, že občas stačí jen málo k tomu, aby člověk získal hodně. A že je potřeba si vážit maličkostí, drobných náhod, které se staly, a nepídit se po tom proč a jak, ale prostě to přijmout a těšit se z toho, že se vše stalo tak, jak se stalo. Ten den se mohlo stát spousta věcí, které by zapříčinily, že bychom se vůbec nikdy nepotkali. A to, že vše do sebe zapadlo, je ta nejúžasnější věc, která se mi kdy stala.
Děkuji Kamilo. Za ten celý den - a taky za to, že jsem aspoň na chvíli mohl být tvoje vrba.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
