Předvánoční výlet do Prahy

Když mi v pondělí dvanáctého prosince napsal Ondřej, že Braňo s Lenkou přijedou v sobotu do Prahy a že by se dal udělat sraz, mé srdíčko pookřálo. Nechat si ujít takovou příležitost? Nikdy. Sice to znamenalo prohodit si směnu (respektive nenahradit si ji) v práci a doufat, že po dvou celých dnech v práci s výhledem na čtyři celodenní hned navazující (ještě v tom největším předvánočním mumraji) nepřijedu jak duševní troska. Ale znáte to, když něco doopravdy moc chcete, tak to uděláte, i kdyby to znamenalo obětovat třebas i psychické zdraví.

V sobotu jsem se probudil snad dokonce ještě dřív, než začal pípat budík. Na to, že venku byla tma a hodiny ukazovaly necelé čtyři ráno, jsem byl překvapivě čilý. Tedy aspoň se mi to zdálo. Námaha vynaložená při zvednutí se z postele mi dokázala můj velký omyl. Cítil jsem značný spánkový deficit a po včerejším přebírání zboží mi svaly jasně dávaly najevo, že nejsme momentálně kamarádi. Při sprchování mě mrtvice neklepla, tak jsem trošku posnídal, ustrojil a vyrazil směr Praha. Venku ni živáčka, zato pořádná zima. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se nemám přiobléct, protože realita se zdála býti kapku odlišná od toho, co ukazoval venkovní teploměr, ale pohled na hodinky dilema rozřešil. Na trolejbus jsem nemusel nijak dlouho čekat, uvnitř byli samí stejně nevrle a otráveně vypadající lidé. Vzhledem k tomu, že mě nečekalo to, co je, hnedle mi bylo lépe. Do Otrokovic na ranní vlak do Prahy jezdím mhd kvůli tomu, že mi to ušetří hodinu času. Přesněji v době, kdy jsem vstával, bych se musel pomalu chystat vyjít na mhd nebo o pár minut později vyrazit pěšky směr vlakové nádraží. Chodit pěšky mi nevadí, ale všeho moc škodí. Radši si tu hodinku přispím a je to víc v klidu. V poklidu se dokodrcáme do Otrokovic, koupit jízdenku si umím, jsem velký kluk, v trafice ještě ranní tisk a hurá do vlaku.

Celkem dobře si pamatuji tu slávu, kdy ze Zlína začal jezdit přímý vlak do Prahy. Honosně dostal označení IC (nebo snad EC?), pěkné velkoprostorové vagóny a v Olomouci se to připojovalo za jiné IC (mám silný pocit, že to byl Jan Perner?) a jelo se směrem cílové stanice. Protože zlínský lid nebyl ochotný připlatit si tehdy požadovaný příplatek za vlak vyšší kvality, po čase se z toho stal Expres, který se v Olomouci změnil v IC a opět za ostravským IC valil směr Praha, zatímco zlínský lid čekal na rychlík od Vsetína, aby byl o hodinu a něco později v hlavním městě než ti, co si těch pár korun připlatili. Postupně se měnilo označení vlaku, z velkoprostorových se staly klasická oprýskaná kupéčka s koženkovými sedačkami, zmizel restaurační vůz (který se teď vrátil) a tak jsem s velkou slávou nastoupil do vlaku s označením IC522 - Zlínský expres.

Hned u dveří mě přivítala úžasná námraza. Přiznám se, vlakem jezdím rád a často, ale tohle mě dokázalo překvapit. Hned o kousek dál mě pobavilo to, co jsme tušil. Žádný velkoprostorový vagón nebo něco po renovaci či tak, ale prostě a jednoduše starý lehátkový vůz. Přisedl jsem si k postaršímu páru, který byl celý nadšený, že jede do našeho hlavního města a ještě v tak moderním vagónu. Je pravda, že mírnému nadšení jsem propadl i já, protože se v kupé dokonce i topilo. Usadil jsem se u dveří, do uší dal špunty a jal se klimbat. Cesta plynula klidně, v Hulíně dokonce ani nebyly obligátní vozové hradby přes koleje a domorodci neječeli nic o upalování pekelných strojů. Kousek za Hulínem jsem sebral odvahu a řekl si, že navštívím sociální zařízení ve vagóně. No, zažil jsem hodně, ale vánici na toaletě ještě ne. Sníh lítal do očí, chladný vítr studil na uších, starý vagón při rychlostech, které snad nezažil ani v mládí, kodrcal a natřásal se, nádhera. Hrdě jsem si pomyslel - tak má vypadat spoj s označením Intercity. Jen škoda, že už se neplatí ten příplatek...

V Olomouci mi přišla od Braňa smska, že dorazili v pořádku a procházejí se Prahou. Živě jsem si to představoval. Venku zima, sněhová přeháňka a dva turisté bloudí hlavním městem a zmrzlými prsty si ukazují na pamětihodnosti (za bedlivého dozoru dvou strážců zákona bezpečně usádlených ve služebním voze pozorující dvě podezřelá individua).Tak jsem odepsal, že jsem právě vyjel z Olomouce a vše vypadá dobře. Což byla pravda. Chvílemi jsem usínal, únava se projevovala. Tak jsem se probral až v Pardubicích. Trošku jsem se protáhl a začetl se do novin. Před Kolínem jsem měl dočteno a tak jsem se díval z okna ven. Před Poříčany jsem zamával Pendolinu, kvůli kterému jsme pět minut stáli před místním nádražím. To byla předehra pro Prahu, kde jsme zůstali stát v tunelu pár metrů od nádraží přes deset minut. A s tím samým zdržením konečně vlak zastavil na nádraží a já se mohl začít prodírat davem do haly.

Ondřeje jsem uviděl na obvyklém místě. Postával a vypadal nenápadně. Doslova splýval s davem. Pozdravil jsem ho a hned mu pověděl, že jsem dal na fórum zprávu, že slavný Datastor bude v sobotu ráno v devět v nádražní hale a tudíž kdo ho vyfotí, získá hodnotnou cenu. Více než vteřinu tomu věřil, protože se na mě díval smrtícím pohledem. Tak jsem rychle dodal, že by mi to samozřejmě strach nedovolil (ale zajímavé bylo, že lidí s fotoaparátem bylo kolem celkem dost a někteří lidé si Ondřeje dokonce fotili), načež smrtící pohled ustal. Braňo s Lenkou si zatím nakoupili jízdenky (nevím proč, ale při odchodu říkali něco o tom, že jestli se někdo pohne nebo otočí, tak bude masakr) a když mě uviděli, nadšením (nebo hrůzou) ke mně přicupitali. Objal jsem se s Lenkou a posléze pozdravil i s Braněm. Před opuštěním vlídných prostor nádraží zbývalo nakoupit jízdenky pro svou osobu, tak jsem se za obdivného pohledu všech okolo odebral k automatu s tím, že si jízdenky koupím jednoduše. Jednoduše to samozřejmě nešlo. Tři padesátikoruny propadly, uspěla až čtvrtá. Stroj dokonce jízdenky vydal. Hurá do matičky Prahy.

Ondřej, jako znalec Prahy, nás namísto do metra vzal na tramvaj. Překvapivě podobný nápad měli i další lidé, ale výkřik "Pozor, turisté" (ehm, mnou zařvaný), nám uvolnil předností cestu do tramvaje. Posadili jsme se a začali kecat jak důchodkyně nad letákem s diskontu. Protože Lenka chtěla posnídat (a ačkoliv jsme se s Ondrou snažili najít nějaký kulturní podnik), jelo se do KFC. Proti gustu žádný dišputát, tak jsme seděli, já spořádal svých pár stripsů, o hranolky jsem se podělil s Braňem, Ondřej si dal čaj a stále jsme něco probírali. Lenka se během jídla pochlubila novými psími známkami. Braňo nás přitom oslnil svou šikovností. Ještě jsem stačil odmítnout prodejce "nevidím, neslyším, nemluvím, ale mám tu pro vás nádherný přívěsek jen za x korun", shodit si batoh na zem (což mi kapánek zkazilo náladu, protože jsem měl připravené dárečky) a opustili jsme teplý azyl fastfoodu. Venku si Braňo a Lenka hned začli sanovat nikotinový deficit a přitom Lenku zaujal ve výloze prsten s modrým kamenem o velikosti příručního balvanu. A jak vesele kouřili, povedlo se Lence profouknout neznámé Asiatce trdelník cigaretovým kouřem. Prošlo to jím jako komínem. Ta se chvíli šokovaně dívala, ale po pěti metrech už vesele zakousla do pochoutky. No, dobrou chuť.

Braňo se chtěl jít podívat do knihkupectví, a tak jsme zapadli do pasáže. Všude lidí až to pěkné nebylo. V obchodě se nedalo pomalu ani hýbat, nechal jsem Ondřeje a Braňa u oddělení se sci-fi a díval se aspoň po pěkných dívkách. V tom mě Praha tedy zklamala. Nevím, jak je to možné, ale spíš jsem se děsil než kochal. Nejzajímavější bylo vystresovat mladého brigádníka při otvírání kódových dveří poznámkou, že teď už znám tajný kód taky. Braňa to v tom knihkupectví začalo nějak bavit, tak jsme ho tam nechali s Ondřejem a šel jsem s Lenkou. Ta potřebovala vložky do bot, což se nám povedlo koupit u Bati. Hned si je dala do bot a po tváři se jí rozlil blahý výraz. Sedli jsme si do křesel v pasáži a čekali, až se ti dva uráčí opustit knihkupectví. Když jsme se konečně setkali, šli jsme do Kozlovny.

Nevím proč, ale Braňovi se Kozlovna líbí. Na mě tedy žádný dojem neudělala. Před časem jsem tam byl s Ondřejem, a ani po této návštěvě se do seznamu mnou preferovaných podniků neobjeví. Birrel, který jsem si poručil, neb žízeň jsem měl převelikou, byl klasický podmírák. Mávl jsem nad tím rukou, dal ho na ex a objednal si čal, což udělal i Ondřej. Braňo začal provozovat svou oblíbenou sportovní disciplínu (krýglovaná), Lenka cucala sladkou vodu. Mluvili jsme o všem možném, čas plynul skoro tak rychle, jak v Braňovi mizely půllitry. Při tom všem jsme si stihli předat dárečky. Dokonce jsme dostali odvahu poobědvat (zpětně velká chyba, tedy minimálně u mě). Ondřej s Lenkou to vyřešili šalamounsky polévkou (bramboračka a něco na téma "základ kopračka, ostatní radši nechtějte vědět", obé pochváleno), Braňo vyprážaným sýrem (taktéž se tvářil spokojeně) a já si dal jelení medailonky. No, jestli to byl jelen, nevím, bylo to vysušený na troud. Brambory byly sladké, takže žádný šlágr. Asi jsem si měl opravdu dát knedlo, zelo. vepřo. Čas utíkal tak rychle, tak nepříjemně rychle, že najednou nezbývalo nic jiného, než se zvednout a rozejít. Já na hlavní nádraží, Braňo s Lenkou na Masarykovo nádraží a Ondřej taky k jednomu nádraží. Mi jel vlak, Braňovi s Lenkou jel vlak, na Ondřeje čekali doma kočky. Ne jedna, ale hned několik. Proutník jeden... Tak jsme zaplatili (Ondřej podepisoval ubrousky) a venku dostali kopanec od čerstvého vzduchu. Při cestě na tramvaj nás Lenka ještě zatáhla do obchodu s korálky.

Pak už nezbývalo nic jiného, než se rozloučit. Ondřej nás opustil jako první, přeci jen co bude dělat s námi, když ho doma čekají kočky, že? Ti bez jízdenek si je šli koupit do trafiky, tak jsem na ně čekal. Uvnitř byla řada jak na banány. Už jsem si myslel, že je budu muset opustit, protože být 15:45 na Andělu když vlak odjíždí z hlavního v 16:17, mě už trošku naplňovalo nervozitou. Nejednalo se sice o poslední spoj, ale přijet do Zlína před jedenáctou hodinou a vstávat do práce v šest, tak na to jsem se necítil. Naštěstí se vše povedlo, naskočili jsme do devítky, u hlavního nádraží jsem vyskočil, rozloučil jsem se a zrychleným přesunem jsem se vydal na vlak. Vše krásně klaplo, dokonce jsem natrefil na jedno volné místo v kupé. Sice to byl jen expres (Ex149 Jan Perner, tedy co vše se mi už ve spoji s tímto označením stalo....), ale kupé pro šest lidí,klimatizované a u okýnek funkční zástrčky pro nabíjení notebooků. Jaký rozdíl proti rannímu IC. Asi to bylo tím, že vagony patřili slovenské železnici.

Cesta ubíhala rychle a v klidu, špunty v uších tlumily nevhodný okolní ruch, já chvíli poslouchal Amy, chvíli se díval na Teorii velkého třesku. Starší paní naproti mě začala luštit v MF sudoku a moc jí to nešlo. Tak jsem frajersky vytáhl propisku, stejné noviny jen s přílohou z jiného kraje a tvrdě machroval. Vyluštil jsem dvě ze tří (na protější straně těžký neúspěch), v Olomouci (samozřejmě mě přepadla trošku nostalgie a stesk... S tím budu muset něco udělat!) přesedl na rychlík (opět starý kupéčkový koženkový s námrazou u dveří) a blížil se k domovu. Hlavou se mi honily vzpomínky. Ten den jsem si sakra užil.

Tak, zbývá ještě poděkovat Lence za to, že byla ke mně upřímná a otevřená, Braňovi, že si nechal líbit i to, co by jiným neodpustil a Ondřejovi za to, že je. Když se poštěstí udělat taková setkání častěji, budu jen rád. Moc rád.

Dva roky s Mandrivou

Když jsem před dvěma roky poprvé zkusil naostro nainstalovat Mandriva linux, moc jsem nevěřil tomu, že opravdu dokáže vystrnadit windows (ochranná známka, registrovaná známka a já nevím co ještě, dále zkráceně nazývané widle) z pevného disku mého pc. Ale stalo se tak.

Proti widlím to není nic osobního, vždyť i já jsem na nich vyrostl. Měl jsem možnost vyzkoušet snad všechny hlavní verze (3.11 počínaje a 7 home premium konče), některé z nich i dosti důkladně. Nejkladněji hodnotím možná tu z nejrozporuplnějších verzí - Millenia. Co se týče vynucených reinstalů, bylo jich dozajista nejméně ze všech verzí i přes to, že nějaký ten pátek na pevném disku vydržely. Než se někdo zeptá, proč tu nejsou vychválené XPčka, stačí si vzpomenout, jak vypadala v době vydání a jakou paseku nadělal první service pack. Až drahnou chvíli po vydání SP2 jsem poslal Millenia do důchodu a přešel na XP. Na další katastrofy typu Vista jsem už doopravdy neměl náladu, stačilo číst a slyšet nadšení ze stran uživatelů.

Na druhou stranu dobře vím, že když se člověk o widle pečlivě a dobře stará, vydrží relativně hodně. Na XP s SP2 se dá říct, že na jeden reinstal z důvodu "čertvíproč" přišly tak dva reinstaly, u kterých jsem přesně věděl proč, neb jsem za to mohl. Co to znamená dobře se starat? Opečovávat registry, hlídat si, co instalujete a proč instalujete, nepoužívat zbytečné systémové služby... Prostě věnovat widlím dostatek času. Je pravdou, že za péči se dokázaly relativně odvděčit. To jako že padaly jen občas. Tedy pokud se mi po něčem nestýská, tak to jsou modré obrazovky. Nemám absolutně představu (a už vůbec se mi nechce kohokoliv teď otravovat dotazem), jestli něco takového je i ve Vistách nebo Sedmičkách. Ale nedivil bych se.

První zkušenost z linuxem byla taková rozporuplná, popravdě spíš katastrofální. Chtěl jsem použít záchranné cd s Knoppix linuxem a ze zlou jsem se potázal. Nedokázal jsem z něj ani nabootovat. Pár let poté jsem si v Chipu (který jsem si kupoval vychytrale jen a pouze kvůli licencím na programy, co si budeme říkat, čas od času se tam dá získat licence na velice zajímavý program, například roční licence Kaspersky Antivir za cenu časopisu hodně potěší) přečetl upoutávku na OpenSuse a návod, jak spustit jeho (tedy spíše její) obraz ve VirtualBoxu. Párkrát jsem si to vyzkoušel, ale nenadchlo mě to. Spíš mi to nasadilo brouka do hlavy. Ono možná na tom linuxu něco bude.

Pak to šlo všechno ráz na ráz. Xpčka začala dělat nějaké nesmysly (opravdu nesmysly, zničeho nic samé modré obrazovky, nestabilita, reinstalace co chvíle...) a když jsem si šel vybírat knížku k narozeninám, narazil jsem na publikaci od Ivana Bíbra Mandriva linux 2008. Koupil jsem si ji, přečetl (sebekriticky uznávám, že některá místa jsem prolétl až moc rychle a kdybych to byl býval neudělal, ušetřil bych si spoustu obtíží, ale proč dělat věci jednoduše, když jsou složitě, že?) a po čase zkusil nainstalovat. Povedlo se, ale o nějakém extra nadšení nemohlo být ani slovo. Pracovní prostředí KDE ve verzi 3.5.10 mě tedy nijak neuchvátilo. Protože se ale nerad vzdávám a zrovna vyšla i nová verze Mandrivy (2009.0), k tomu UPC zrovna v tu dobu rušilo FPU, výrazně zrychlilo všechny své tarify a ještě k tomu bylo možné naistalovat i betu KDE 4, stáhl jsem si iso obraz (trvalo to hodně hodin, opravdu hodně...) a ten den, který byl někdy v prosinci před dvěma roky, se stal soudným pro widle na mém pc.

Když si vzpomenu na začátky práce v linuxu, musím se sám sobě smát. Přistoupil jsem k tomu jako k widlím. Chci si naistalovat nejnovější ovladač pro grafickou kartu? Klasika, mrknu na stránky výrobce, stáhnu si instalační soubor, nainstaluji, restartuji a je to. Jednoduché, ne? Jen pak stačilo zjistit, jak se vlastně spouští soubor s příponou .run a pak se snažit přijít na to, proč to končí chybovou hláškou... Ale vážně - pokud to někdy s linuxem budete chtít zkusit vážně, investujte pár korun do knížky (čím aktuálnější, tím samozřejmě lepší, ale není to podmínkou) o vybraném distru. Pokud jste škrti a nechce se vám pouštět chlup, nezoufejte. Díky společnosti Computer Press si můžete bezplatně stáhnout knihu Mandriva Linux 2008.1 zde. I přes to, že není aktuální, je neocenitelným pomocníkem při prvních krůčcích v novém prostředí.

Snad poprvé mám pocit, že operační systém dělá to, co chci. Bezdůvodný reinstal jsem se nezažil, i když párkrát jsem reinstal prováděl. Pokaždé setsakra dobře vím proč. Trošku experimentuji, mám povolené i zdroje (včetně aktualizací), které se nedoporučují, ale nemohu si stěžovat. Stačilo zjistit, že Stalker s DMP skvěle funguje v Mandrivě (dovolil jsem si na českých stránkách Mandrivy vytvořit wikistránku) a existence widlí se stala zbytečnou. Musel jsem se sice všechno učit znovu a hlavně zapomenout na naučené postupy z widlí, ale nelituji. Jen občas zklamu lidi, co se na mě obracejí s žádostí o pomoc s majoritním operačním systémem. Ne, že bych nechtěl pomoci, ale už jsem spoustu věcí zapomněl nebo už nejdou použít.

Osobně jsem spokojen. Linux mě doslova baví. Momentálně jsem na verzi 2010.2 s KDE 4.5.4 a nevím, co by se muselo stát, abych hledal změnu. A vlastně ani nechci, abych musel.

10 mých nejoblíbenějších hudebních alb

Vybrat deset hudebních alb, které pro mě nejvíc znamenají a nejvíc mě ovlivnily, se z počátku zdálo jako lehký úkol, ale zdání klame. Deset se zdá jako dostatečně velká číslovka jen do chvíle, než si člověk sedne a pokusí se takový seznam sepsat. Prvních pár jde snadno, ale najednou je u dvanáctého nebo osmnáctého alba a musí některé vyškrtnout.

Deset vybraných alb nebude mít žádné definované třídění, ani podle abecedy nebo oblíbenosti. Všechny jsou si rovny, žádné není lepší než to druhé. Každé mi něco dalo a každé si své místo muselo vybojovat.

1) The Cranberries - No Need To Argue (1994,Island Records)
První album The Cranberries (Everybody Else Is Doing It, So Why Can't We? z roku 1993) mě úplně minulo. A když z rádií znělo Zombie, popravdě mě to spíš odradilo. Ono všeho moc škodí a jeden čas bylo doslova přezombeno. Pak jsem ale někde zaslechl Ode to My Family a ta písnička se mi zalíbila natolik, že jsem si album koupil na kazetě - a nikdy toho nelitoval. Jako ochutnávku jsem vybral dvě možná ne tak známé skladby: Empty a Ridiculous Thoughts.

2) Oasis - (What's The Story) Morning Glory? (1995, Creation)
Opět první album Oasis jsem nezaznamenal. Chytil jsem se až na snad nejznámější skladbu Oasis - Wondervall. Koupil jsem si kazetu a hezkých pár měsíců jsem ji z přehrávače nevytáhl. Už úvodní písnička Hello mě naprosto dostala a po závěrečné Champagne Supernova následovala jediná možná věc - otočení kazety a opětovné puštění. K Oasis patří ještě jedna zajímavost - až natrefíte na album Be Here Now, zkuste popřemýšlet, jaký čas a jaký datum ukazují hodiny na obalu a proč jsou v klipu D'You Know What I Mean? nápisy v češtině. Ale zpět k (What's The Story) Morning Glory?, opět nebyla žádná lehká věc vybrat dvě skladby. Nakonec to budou poslední dvě (zde malé upřesnění - na albu jsou dvě krátké ukázky z písně The Swamp Song jako šestá a jedenáctá stopa, které jako samostatnou písničku nepočítám. Jedenáctá je tedy mezi dvěma vybranými písněmi a tvoří skvělý přechod): Morning Glory a Champagne Supernova.

3) Radiohead - OK Computer (1997, Parlophone)
Jedno z mála alb, které jsem si koupil, aniž bych slyšel jedinou skladbu. O skupině jsem něco zaslechl na slovenském rádiu Forte, které jsem tehdy poslouchal, v pořadu London Calling. Ten měl v tu dobu na starost chlápek, který měl vynikající kontakty v Anglii a dostával se k věcem, které se v ostatních rádiích pouštěly až tak za půl roku. A když jsem jel z Hradce do Zlína, tak jsem si na hradeckém nádraží koupil OK Computer. Walkmena jsem si pustil až v Pardubicích na nástupišti, kde jsem měl necelé dvě hodiny volného času. Pamatuji si to celkem jasně - čtvrté nástupiště, neděle dopoledne, malý provoz, pošmourné podzimní počasí a do toho první tóny písně Airbag... Neskutečně silný zážitek, dokonce se mi draly i slzy do očí. Jako ukázku jsem vybral Paranoid Android a Karma Police.

4) W.A. Mozart - Requiem
Až budete mít takovou depresi, že se vám bude chtít umřít, až si budete myslet, že vás život nemůže víc ničit, až budete jen krůček od pádu do hluboké propasti, pusťte si requiem. Pokud vás to neopustí, máte regulérní problém. To nejlepší je hned na začátku: Introitus a Requiem.

5) Nirvana - Nevermind (1991, Geffen Records)
Kurt věděl co je to bolest a dokázal ji dostat i do svých písní... Lithium či Something In The Way jsou toho důkazem...

6) Garbage - Version 2.0 (1998, Mushroom)
Trošku zvláštní album. Patří spíš k těm oddychovým, které se hezky poslouchá. Třeba When I Grow Up nebo You Look So Fine...

7) Amy Macdonald - A Curious Thing (2010, Mercury)
Na toto album jsem natrefil náhodou a nic jsem od něj nečekal. Pustil jsem si ho na zkoušku - a změnilo mi pohled na svět. Život je opravdu "podivná věc" a spousta věcí se stane čistě náhodou, prostě třeba jen tak, že jste ve správném čase na správném místě a stane se zázrak. V mém případě to bylo seznámení s úžasnou dívkou, Kamilou. Občas stačí vytáhnout sluchátka z uší a zeptat se, na co se ta slečna ptala... Nejraději mám tyto dvě skladby: Spark a I Got No Roots.

8) Alanis Morissette - Jagged Little Pill (1995, Maverick)
Kdo viděl film Dogma, tak ví, jak vypadá Bůh. A kdo slyšel toto album ví, že léčba malou zubatou pilulkou se neodmítá. Svého času dlouhou dobu neopustilo přehrávač, třeba kvůli skladbám Head over Feet nebo Forgiven.

9) The Corrs - Forgiven, Not Forgotten (1995, 143/Lava)
Pohodovkové album, na které mám pěkné vzpomínky. Nejvíc na Runaway nebo Toss the Feathers.

10) všechna alba, na které se nedostalo.
Je spousta vynikajících alb, která si zasloužila být v tomto výčtu, ale vybrat to poslední znamená vynechat spoustu dalších. A ta si to nezaslouží.