Další do řady aneb třetí album Amy Macdonald

Občas se sám sebe ptám, proč když se mi fakt líbí co hraje nějaká zpěvačka, zpěvák či kapela, mám jistotu, že se mi budou líbit jen dvě jejich alba, a to v naprosté většině ty první dvě. Pokud to má melodii a zpěv nepřipomíná řev motorové pily nebo něco podobného, jsem schopen poslouchat skoro vše. Jasně, jsou i výjimky. Typickým příkladem je československý normalizační pop či bigbít. Třešničkou na dortu jsou coververze (ha - hlídač pravopisu mi nabízí výraz perverze, výstižné, děkuji!) zahraničních hitů zpívaných zasloužilými umělci a umělkyněmi. Každý jsme nějaký a tudíž se aspoň pro tentokrát zdržím poznámek, které by se mohli potenciálně dotknout skoro poloviny národa (soudě podle výsledků průzkumu oblíbenosti rádií, kde na čelních místech bohužel jsou právě ta rádia, která se na to období blahobytu a rozkvětu cíleně zaměřují).

Napadá mě hned několik kapel, které měli opravdu vynikající právě první dvě alba. Například Oasis - Definitely Maybe s místy psychedelickým zvukem a (What's the Story) Morning Glory?, které i po letech ukazuje, jak správně namíchat album. O síle druhého alba svědčí i to, že z béčkových stran singlů z Morning Glory vzniklo nadprůměrné silné The Masterplan, které lze spíš považovat za kompilační než za regulérní třetí album. Živou nahrávku z tohoto alba I Am the Walrus považuji za jednu z nejlepších přebraných písniček a dokonce to neberu ani jako prznění Beatles. Od Be Here Now je cítit obrovský propad směrem dolů. Ne nadarmo naprostou většinu skladeb na kompilační desce Stop The Clock tvoří právě první dvě alba.

Pokračovat by se dalo The Cranberries. Everybody Else Is Doing It, So Why Can't We? je sice zvláštní album (když vynecháme diskuzi na téma, jestli se toto album dá považovat za první albu), ale svojí sílu má, kor když se porovná s druhým No Need to Argue. Po dlouhou dobu jsem považoval A stranu (to byla ještě doba kazet, kdo nepamatuje, ať se zeptá nějakého staršího příbuzného. Určitě mu to rád vysvětlí a ukáže) za nejlepší, co se Dolores povedlo nazpívat. Teď, když jsem o nějakou tu dekádu starší (nesmát se, album vyšlo 1994), spíš preferuji stranu B. Následovalo album To the Faithful Departed, ze kterého já cítím opravdu velký problém Dolores s drogami.

Navázat se dá slovenskými Cranberries, prešovskou skupinou Peha. První album Niečo sa chystá a druhé Krajinou jsou plná skladeb, které nejen dobře zní, ale jsou i famózně otextovaná. Třetí album Experiment je hodno svého názvu. Rozdíl v kvalitě je pro mě propastný, snad jen Len tak ísť si uchovalo jistou úroveň. Přitom to není špatné album, ale laťka byla nastavena daleko výš.

Do seznamu patří i Green Day. Ti jsou takovou výjimkou potvrzující pravidlo. Jejich dvě vynikající alba jsou Dookie a Insomniac jsou třetí, respektive čtvrtou deskou (i když pochybuji, že se najde moc takových, co doma ty první dvě desky mají). Když se taková kvalita porovná s tím, co hrají teď...

Když se mi dostalo do rukou třetí album Amy Macdonald s názvem Life in A Beautiful Light, chvíli jsem přemítal, jestli má vůbec smysl pouštět si ho (a potvrdit si svou pravdu). Moc se mi nechtělo, protože album A Curious Thing jsem dokázal poslouchat přes půl roku v kuse. Ano, bylo to tím, že mi poslech tohoto alba připomínal velice příjemné okamžiky, ale to v žádném případě nesnižuje kvalitu. Její první album This Is the Life se mi veskrze také líbilo a mix písniček z těchto dvou alb jsem si pouštěl i při běhání. Taky mě dost vystrašila videa na youtube. Z nejnovějších nahrávek tam umístěných jsem měl pocit, že klidný melodický projev ustoupil do jisté míry vypočítanému komerčnímu projevu. Jen jsem tajně doufal, že se jedná o experiment, který se nebude na novém albu tak moc projevovat. Už první písnička 4th Of July potvrdila mé obavy. Pride, Slow It down, The Furthest Star ve stejných kolejích. Na Deluxe Edition jsou i akustické verze několika písniček. Opět se nelze ubránit v porovnání s akustickými verzemi skladeb ze speciální edice alba This is the Life, které pro nové album nevychází zrovna dobře.

Nechci tvrdit, že Life in A Beautiful Light je nějaké špatné album. Ale zároveň ani Amy Macdonald se u mě nedokázala vyrovnat s prokletím třetího alba. Čas od času si ho určitě pustím, je melodické a jako kulisa může být i velmi ucházející. Jen jsem doufal ve víc. V daleko víc.

Amy Macdonald - Life in A Beautiful Light (Deluxe Edition)
vydáno 11. 6. 2012 u Universal Music

MUDr. Rath - komik, vinař, tragéd

Na pana doktora Ratha nešlo nemít názor. Jeho místy hulvátské chování kořenilo bulvár a ani seriózní média toho občas neváhala využít, napadá mě například týdeník Respekt a karikatura doktora Ratha jako Hitlera. I když se pan doktor Rath ohrazoval, domnívám se, že se mu takový přístup líbil. Mohl se chovat ještě hulvátštěji a omlouvat se tím, že se jen brání.

Stavěl se do role snad posledního spravedlivého nejen ve své straně, ale snad na celém světě. Bonmoty z něj lítaly s kadencí, že i pan Zeman rudl (i když becherovka je becherovka, že?) a pro ostré slovo nešel daleko. Občas se povedlo i kouzlo nechtěného, například výrok, že kdyby si ulil miliony z dotací, novináři by ho právem roztrhali, pana doktora Ratha bude zřejmě dlouho strašit.

Vzpomínáte na strýčka Vika? Na odklon peněz od manželky? Jeden by myslel, že se snad vysokoškolsky vzdělaný člověk poučí a zkusí něco novátorského (ano, udělal jsem to a jsem připraven nést následky. S orgány činnými v trestním řízení budu plně spolupracovat), ale krabice vína? No dejme tomu, určitě pan doktor říká pravdu. Jen se těším na zdůvodnění vinotéky pod podlahou. Asi bude další vysvětlení, byť asi bude stejně bizarní, jako to první.

Pan doktor Rath je ve vazbě. Vedlo k tomu půlroční vyšetřování, sledování, monitorování. V akci bylo zapojeno více než sto policistů. A ani na poslední chvíli se nic nevyneslo, nikdo neměl potřebu informovat, vše se utajilo. Zní to dobře, protože by to znamenalo, že propojení politiky, policie a podsvětí není tak velké, jak se občas zdá. Jen doufat, že se takto nastavená laťka udrží i nadále.

A nejkomičtější postavou není sám pan doktor Rath. Nejvíc mě baví mluvčí Středočeského kraje paní Berill Mascheková. Oddaná do posledního kousku těla hájí nehájitelné, prostě ideální zaměstnanec (do doby, než napíše paměti).

Na závěr geniální věta pana doktora Ratha: Nemám zájem se zesměšňovat vysvětlením.

Na to mu lze popřát jen zasloužený odpočinek a milé spolubydlící.