Občas nezbývá než utíkat

Že je život složitý a těžký a hrozně komplikovaný a nikdy v něm nefunguje nic tak jak má, jsem pochopil už dávno. Dřív jsem to řešil tak, že jsem se vším bojoval sám. Jde to, stojí to sice hodně sil, neustále hrozí duševní zhroucení a pohybujete se na hraně sebezničení, ale má to svoje kouzlo. Třeba ve chvíli, kdy už jsem byl na úplném dně a pustil si Mozartův Requiem a zavřel se před světem. Ideálně v temné místnosti, mimo hudby žádný jiný zvuk a já věděl, že ten dech, který slyším, je můj a strašně mě děsil, protože zněl tak cize.

Ale jsou i světlejší chvilky. Bohatě stačí, když se obloha zatáhne těžkými šedými mraky a začne mírně poprchávat. V tu chvíli se rád vydávám ven. Procházet se prázdnými ulicemi, pomalu nikoho nepotkat, ale zato si užívat svobody, to mám rád.

Někdy to ale nejde tak lehce uniknout. Občas jsou věci tak komplikované, že ať děláte co děláte, není úniku. Je to jak v písničce od IMT Smile (človek, povedz načo sú ti nohy, keď nemôžeš újsť pred svetom, ktorý ťa núti vopchať si prsty do úst), a nejhorší je to pred sebou samým niet kam, niet kam...

Když na mě podobná nálada přišla před nedávnem, napadly mě jen dva způsoby, co s tím: buď se chytit flašky a hrát si na Charlese Bukowskeho nebo běžet jak Forrest Gump. Flašky se štítím, protože vím, jak bych skončil. Možná by mi to pomohlo v tom, že bych konečně začal pořádně psát, ale spíš bych skončil válející se někde na špinavé zemi s krabicovým vínem v ruce, s vychlastaným mozkem a stupidním úsměvem na tváři. Na to jsem asi ještě málo zoufalý nebo odvážný. A tak jsem zkusil běhat. Ráno si přivstat, protáhnout se, obout si běžecké boty a jednoduše utíkat. Prví metry sice byly plné rozpaků, ale pak najednou to šlo. Já, který v životě uběhl asi tak dvacet metrů se dvěma přestávkami, jsem najednou proběhl celou stezku z Prštného do Louk tam a zpátky. Není to nějak moc, zhruba necelé tři kilometry, ale mně to po ránu stačí. Pro mě je nejdůležitější to, že já a moje plíce dobíháme společně. Postupně - když to půjde - si budu kousek po kousku přidávat. Proč? Protože mě to baví.

A taky mě napadla naprosto bláznivá a šílená myšlenka: chtěl bych si příští rok zaběhnout půlmaraton. Jen tak, pro sebe, pro svojí duši, pro své ego. Nevím, jestli se to provede, vždyť ani nevím, jestli za rok budu ještě živ a zdráv, ale pro začátek stačí i to, že chci. A chtít občas znamená hodně.

Tak až jednou na vás padne nějaký splín, zkuste to rozběhat. Kdo ví...