Poslední den Pjotra

„Pjotře!“ zařval barman jak kdyby ho chtěl šlak trefit. „Když se deš zas někam cajdat, tak se aspoň stav pro nějaký zásoby! Tady už není pomalu co chlastat!“
Ani jsem se neotočil a zavrčel přes rameno něco jako ať tě neklepne a šel jsem ven. Slunce se pomalu klonilo k západu a Zóna hrála veselými barvami. Vánek jemně šuměl a sem tam se snášel k zemi uvadající lístek z vysoké lípy za barem. Na pařezu jsem viděl sedět Čmeláka, opět lapeného do sítě alkoholu a tiše přemýšlejícího o něčem, co ho dlouho trápilo. Zavrtěl jsem hlavou a vydal se na východ.
Měl jsem vyznačenou cestičku od Tuláka, takže jsem šel v klidu a mohl se zabývat svými problémy. Zóna je úžasné místo, dokáže vás naplnit energií, dodat sílu k životu a ukázat tolik krásy, že si ji nelze nezamilovat. Ale dokáže ukázat i stinné stránky. Někdy nevíte, jestli to, před čím utíkáte, vás tady nedohoní ještě rychleji, než tam venku. Občas mám pocit, že se zde dokáží zhmotnit ty nejhorší noční můry, co vás nenechají usnout a nutí vás vrazit si hlaveň pistole do úst a zbavit se všeho, co vás tíží a straší.
Sám jsem nevěděl, kam vlastně chci dojít. Stezku Tulák vyznačil až ke staré budově, kde se dalo v klidu a bez zbytečné pozornosti kšeftovat. Ale až k ní jsem dojít nechtěl. Asi v půli cesty jsem se zastavil, vytáhl z kapsy na provázku uvázanou matku a hodil ji do trávy vpravo. Nestalo se nic a tak jsem udělal pár kroku, sehnul se pro matku a hodil ji o kus dál. Mířil jsem k malému hájku asi tak dvě stě metrů ode mě.
Hned na kraji byl vyvrácený strom, na který jsem si sedl. Cítil jsem se strašně unavený. Oči se mi zavírali a já si v duchu vynadal, proč jsem vůbec někam šel. Podíval jsem se kolem sebe a měl jsem pocit, jako kdybych snad ani nebyl v Zóně. Neměl jsem žádný pocit nebezpečí, v klidu jsem odložil zbraň na zem a natáhl jsem do trávy vedle kmenu a zavřel oči. Stalo se to v okamžiku – usnul jsem jak malé dítě.
Když jsem se probudil, byla noc. Obloha byla bez mráčků a nad hlavou mi zářily miliardy hvězd. Nevím proč, ale mezi několika jasně svítícími mě zaujala jedna malá nenápadně svítící hvězda. Díval jsem se na ní a pociťoval strašný smutek. Nedokázal jsem si to vysvětlit, ale měl jsem pocit, že o něco přicházím a že něco mělo být jinak. Zatřásl jsem hlavou, abych zaplašil myšlenky, kterým jsem nerozuměl a pokusil se posadit. Ucítil jsem, že moje záda mě momentálně nenávidí. Sykal jsem bolestí, ale naštěstí stačilo se párkrát zhluboka nadechnout a utrpení se o dost změnšilo. Postavil jsem se a jakž takž narovnal. Brokovnice ležela stále tam, kde jsem ji položil, tak jsem ji jen sebral a rozhlédl se kolem sebe.
Nevím, jak jsem si toho nevšiml už před tím za světla. Máminy korále. Viděl jsem je jen jednou v životě u jednoho stalkera, který se jimi chlubil a vypadal šťastně a říkal, že zmizí z té prokleté Zóny pryč a bude si žít jak prase v žitě, ale za hodinu mu někdo vrazil nůž do plic a stalker už nevypadal šťastně, spíš se tvářil překvapeně a nechápavě a ze Zóny nikdy neodešel, ba naopak se stal její součástí.
Jemně se blýskaly ve světle hvězd. Promnul jsem si oči, abych se ujistil, že stále nespím. I když jsem se štípl vší silou do předloktí, byly tam. Leskly se v dálce mezi stromy, tak lákavě blízko a přeci tak daleko. Hlavou mi bleskla jen jediná myšlenka – musím je mít. Opatrně jsem se protáhl křovím a uviděl jsem je jasněji. Byly na malém mechovém podloží, jak v nějakém klenotnictví a čekaly na mě, smály se a nakrucovaly a jako by říkaly – vem si nás, čekaly jsme na tebe! Nepřemýšlel jsem a udělal další krok, pak ještě jeden a před očima jsem měl jen ten blýskající se artefakt. Viděl jsem jej tak jasně přede mnou, že stačilo snad jen natáhnout ruce. Ucítil jsem ve tváři jemný závan vánku a ve chvíli, kdy jsem udělal další krok směrem ke korálkům a natáhl se kupředu, zaslechl jsem výkřik plný děsu: Stůj! Pjotře!
Když jsem otáčel hlavu, ucítil jsem, jak mě ohromná síla podlomila nohu, na které jsem stál a já se jak mávnutím kouzelného proutku začal zvedat. Čas se zpomalil a já uviděl u vyvráceného stromu Krtka. Něco řval, ale nerozuměl jsem ani slovo. V uších mě znělo nepříjemné pískání a já se pokusil natáhnout se k artefaktu. Strašně jsem ho chtěl mít u sebe. Ruka se ale ani nepohnula. Tlak narůstal a teprve teď, v poslední vteřině života mi došlo, co se děje. Kdo chce hodně, nemívá nic. Nejstupidnější životní moudro na samý závěr. Naštěstí mě to netrápilo dlouho.