Divné září

Září nikdy nepatřilo k mým oblíbeným měsícům a letos, jak se zdá, to nebude jinak. Jen to, že poslední týden v září a první týden v srpnu mám dovolenou, může napravit prozatím mizerný měsíc.

Měl jsem zvláštní štěstí na různé druhy lidí - od naprostého kreténa, pro kterého byl problém pochopit počty pro čtvrtou třídu (i když mu to vysvětlovalo víc lidí) až po několik velice sympatických slečen, které se dokonce na mě dokázaly usmívat. Po devíti dnech v práci (musím přiznat, že z toho dva byly dobrovolné...) mi dokonce několik důchodkyň do obličeje tvrdilo, že jsem milý a ochotný, což jsem na místě popřel. Popravdě jsem pověděl, že jsem zlý a hrozný, avšak pokaždé jsem se dočkal zvolání: "Vy zlý a hrozný? To snad ani neumíte!". Když se mi to stalo poprvé, pokoušel jsem se to vyvrátit, pak už jsem se jen rádoby mile ksichtil a nechával to bez komentáře.

Počátek měsíce byl bídný i kvůli zdravotnímu stavu. S nadcházející zimou se přihlásilo moje permanentní nachlazení (vydrží mi až do přelomu května/června) a přes dva týdny jsem se trápil s bolavým kolenem. Bohužel (nebo bohudík?) mi díky tomu nevyšla účast na Topoľčanském půlmaratónu, ale zdá se, že nejhorší je za mnou. Koleno drží, zkoušel jsem i vybíhat schody a píchne mě v něm jen výjimečně. Zkušební tříkilometrový okruh jsem zvládl ve svém tempu bez vážnějších potíží. Aspoň tohle mě potěšilo.

Vrcholem zatím bylo, když přijdu v pondělí z práce domů, chci si pustit počítač a ono nic. Zkontroluji zásuvky, nechám si poradit a zkusím prohodit napájecí kabely a stále nic. Rozloučím se se zdrojem a zajedu koupit nový. Chystám se ho vyměnit, ale v mojí skříni Thermaltake Soprano to znamená sundat chladič z procesoru. Brnkačka, říkám si. Po pěti minutách se dívám na sundaný chladič, na kterém pevně drží i procesor. Chvíli ho zkouším oddělit, ale drží jak přilepený. Pokrčím rameny a zkusím ho nasadit zpátky do patice a upevnit chladič na své místo. Zapojím kabely, zkusím nastartovat a kromě točících se větráčků prostě nic. Deska ani nepípne, neohlásí se k životu... No, co se dá dělat. Zkusím novou základní desku (obyčejnou, nebudu provádět žádný velký upgrade). Když bude procesor a paměť fungovat, bude to paráda. Asi už mám za sebou období, kdy jsem si zakládal na tom, že mám doma slušnou plečku. Teď mi stačí obyčejný pracovní stroj. Jen musím mít na stole velký monitor a jsem spokojený.

Ve čtvrtek a v pátek mě čekají poslední dva dny v práci. Když je přežiji ve zdraví, snad se vše v dobré obrátí a dovolená se mi vydaří podle nejbujnějších představ. Byl bych šťastný jak blecha, kdyby mi vyšly návštěvy u lidí, které mám rád a kterých si vážím. Snad mi klapnou Topoľčany a Praha. Když vyjde cokoliv dalšího (třeba taková Olomouc nebo snad i - to radši nebudu ani psát, ať to nezakřiknu), bude to třešnička na dortu.

Ale jak to bývá, občas člověku musí stačit to, že žije a že ho život zas až tolik neničí. Občas člověku stačí ke štěstí to, že trpí jen tolik, kolik je zvyklý. Občas stačí... ale to už znáte, ne?
Občas stačí zvednout hlavu a dívat se na hvězdy. A za žádnou cenu nesklánět hlavu.
Občas stačí vytáhnout sluchátka z uší a zeptat se, na co se ta slečna ptala.
Občas stačí namísto pláče se zasmát.
Občas stačí namísto umírání žít.
Občas stačí...