U Shiftyho na chatě (den první)

Stalo se to rychle - v pátek se mě Shifty zeptá, jestli nechci přijet k němu na chatu, a v neděli jestli tedy jako přijedu. Sice to bude trošku pracovní návštěva, což vítám a rozhodně mi to nevadí. Ba naopak se těším, s pantokem to umím a budu se moct aspoň předvést. Ještě přibíráme na pondělní dopoledne slavného Datastora, na kterého se obzvlášť těším.

Znamená to pro mě bohužel nutnost probrat se z bezvědomí už chvíli před čtvrtou hodinou. Vzhledem k tomu, že jsem toho poslední dobou moc nenaspal, musím se přemlouvat. Naštěstí si stačí představit to, co mě čeká, a vyskočím z postele celkem svižně. Počasí má být stejné jak v neděli, kdy jsem venku běhal div ne v krátkém rukávu, oblečení tudíž nijak závažně neřeším. Chyba. Jen co přijedu na vlakové nádraží do Otrokovic, regulérně mrznu. Tak to jsem podcenil. Mládí už mě hezky dlouho nehřeje a risknout zahřátí jedním dvěma loky slivovice (kterou jsem vzal proto, že jsem se chtěl stavit v Krči a splnit jistý slib) jsem nechtěl. Přeci jen je vhodné nesoutěžit se Shiftym kdo je větší zvíře.

Cesta vlakem je klidná, dokonce ani nemá moc lidí potřebu se někam přemísťovat a když už někdo přistoupí, není to nic děsuplného. Sice ani nikdo zajímavý či milý,(přesněji zajímavá a milá), ale co už. Stále lepší, než dvě otylé babky z vesnice, které na sebe řvou všechny možné drby a pomlouvají i faráře za poslední kázání. Poslední dobou se sice odizolovávám špunty v uších, ale i tak mi je to dost nepříjemné sedět s něčím podobným v jednom kupé. Naštěstí jsem nic takového se nestalo a cesta utekla rychle a klidně.

Sraz jsme měli domluvený u vstupu do metra na hlavním nádraží. Přijel jsem před termínem a chvíli jsem si myslel, že jsem tam první. Po chvíli důkladného pozorování jsem si všiml, že plynová lampa vedle automatů na jízdenky se do haly nehodí a tak jsem k ní přišel a pozdravil. Lampa se odmaskovala a opravdu to byl on, slovutný Datastor. Dokonce se ani nijak moc nezlobil, že jsem jeho téměř dokonalý převlek prohlédl. Po pár minutách přidusal i Shifty (i když ne v plné polní, jak sliboval) a vyrazili jsme ven.

Zde malé zastavení - oba jsou pražáci (i když samozřejmě Datastor o něco víc), ale jejich znalost místních podniků vhodných k příjemnému posezení je tristní. Asi si to opravdu budu muset vzít pod patronát já sám a někdy si udělat čas a prozkoumat vhodná místa k tomuto účelu.

Směřovali jsme na stejné místo, jako posledně. Takže malá procházka po Praze. Mluvíme o všem možném a najednou se Shiftymu do ksichtu snese bílé pírko. Žerty jako "zase máš péro v držce" a podobné ho mírně nakrknou a tak se beze slova otočí a jde čert ví kam. Chvíli se na něj s Datym koukáme, pak pokrčíme rameny a pokračujeme dál sami. Po chvíli bloudění se dostáváme do stejného podniku jak posledně a já, kapánek promrzlý, si s velkou chutí u pultu objednávám čaj. Trošku mě zarazí dotaz, jestli fresh nebo oranž. Osobně bych volil Earla, ale napadá mě, že mentolový by taky nemusel být špatný. Uvelebujeme se do křesel a čekáme, až nám nápoj připraví. Mezitím se dostaví i Shifty, tváří se, jako že se nic nestalo, a říká, že se chtěl stavit za Narutem. V tu chvíli se na něj dívám hodně vyčítavě. Na Larpu jsem si Naruta hodně oblíbil a pokud byla možnost se s ním potkat, byl bych jen rád. Až včera večer, když jsem si s ním psal, jsem se dozvěděl, že tam stejně nebyl, že si užívá stejné výsady jako já.

Pak si všimnu, jak se zpoza pultu vynořuje servírka s kelímky (!) v ruce a míří k nám. Opravdu je před nás položí. Trošku nechápavě po sobě s Datáčem koukáme, ani nevím, kdo první položí otázku, zda-li je to ten náš čaj, což evidentně není, protože čaj se určitě nepřipravuje vymačkáváním tropického ovoce. Shiftyho samozřejmě nenapadá nic lepšího než propadnout záchvatu smíchu a bez prominutí se tlemit jak pako. Mi je to relativně jedno, když se zkusmo napiju, je to dost dobrý, a tak to dál neřeším, Daty je na tom podobně. Tak sedíme, upíjíme džus a kecáme o všem možném. Čas utíká v přítomnosti těch dvou jako obvykle, to znamená až nepříjemně rychle. Po pár hodinách se Daty zvedá a opouští nás, neb si potřebuje něco zařídit (maskuje se tak dovedně, že stačí na chvíli otočit hlavu a je pryč), já se Shiftym míříme k němu domů. Tam chvíli posedíme, Shifty mi ukáže svého gigantického ptáka, který mluví a je sprostý, a psa, který mi spíš chování připomíná kočku. O pohlazení nestojí, ale pro hračku udělá první poslední.

Protože máme relativně ještě dost času před odjezdem na chatu, jdeme se projít na jedno vyvýšené místo s názvem Baba, odkud je hezký výhled na Prahu. Pro těch několik desítek minut nahoře stálo za to vstávat nechutně brzo a být zmrznutý. To se nedá (ani nemůže) popsat, to se musí zažít. Kdyby ten den tímto skončil, byl by to sakra dobře prožitý den. Naštěstí neskončil, ještě pokračoval.

V poklidu jsme se vrátili opět k Shiftymu domů, kam zanedlouho přišla i jeho maminka. Před odjezdem na chatu jsme dostali pokyn ještě vyvenčit psa, což jsme splnili. Na procházce se psem se - ani nevím jak - dostaneme k tomu, že Shifty netuší, co je to žufánek. Hrozné. Pes vykoná své, Shifty to odborně uklidí. Vrátíme se zpátky a Shifty se psem se vysprchují. Společně. Chvíli se čekalo u televize na Shiftyho sestru Kláru, což znamenalo, že Shifty vytuhl na pohovce a já se díval na to, jak Simír a Tom vyřeší další případ tím, že na začátku nechají padoucha ujet, aby ho na konci dojeli. Fakt machři. Naštěstí přichází Klára a chvíli se čeká ještě na jejího přítele. Když jsme konečně kompletní, jdu ven a cestou mi Shifty říká, kde parkuje auto a že u něj stojí skoro plešatej týpek. Ten se mi zdá povědomý, vím (či spíš tuším), že byl na larpu, ale tím to tak končí. Honza mě naopak poznává okamžitě, což zaplaší takovou tu nepříjemnou situaci, kdy se seznamují dva neznámí lidé u cizího auta.

Nakonec jsem skončil na sedadle spolujezdce. Pokud jedu s někým, koho znám a vím, že je to dobrý řidič, tak mi tam sedět nevadí, ba naopak tam sedím rád. S někým neznámým mám respekt, přeci jen sedím na sedadle smrti. Po pár minutách jízdy se naprosto uvolňuji a užívám si výhled, protože za volantem sedí opravdový machr. Mohl bych chválit klidný styl jízdy, inteligentní využívání jízdních pruhů či dokonalé předcházení případným krizovým situacím, ale já se spokojím jen s konstatováním, že Shiftyho maminka je teda pan řidič. Pardon, paní řidička. Cesta utíkala příjemně klidně, tři Růženky na zadních sedadlech časem usnuly a spinkaly spánkem neviňátek. Probudily se až před pekárnou, kam jsme se stavili na pečivo. Od pekárny už to byl kousek k cíli cesty.

První, co jsme po příjezdu udělali, bylo to, že jsme se ubytovali. Shifty mě v rychlosti provedl po chatě a ukázal, kde co je. Jeho maminka za tím stihla zatopit v krbu, tak se bylo kde konečně zahřát. Po chvíli jsme se převlékli do pracovního, chtěli jsme využít toho, že nepršelo. Trochu mě zamrzelo, že chyběly vhodné pracovní nástroje. Zvládlo by se toho o dost víc. Mezi prací byla i večeře, což pro mě znamená konec šichty. Při práci prostě nejím. Stejně už nebylo co dělat. Protože se jak Shifty, tak i Zak (což je Honzova přezdívka, jakpak asi vznikla?) asi hodně nudili, začali hrát bláznivou hru s názvem "Muší voči". Pravidla rozepisovat nebudu, hraje se s vhodným míčkem (použili jsme tenisák) a je potřeba mít pevnou ruku, vysoký práh bolestivosti a přesnou mušku. Na krásném třetím místě skončil Zak, za což získal titul "Modrá kraslice". Já se spokojil s druhým místem místem a vítězství oslavil Shifty.

Když jsme se trochu zkulturnili, šli jsme na zdravotní procházku, která skončila kde jinde než v hospodě. Už jsem trochu cítil žízeň, a tak jsem si poručil dvě točené kofoly. Číšník se díval trochu divně, ale celkem rychle pochopil. Klárka a Zak poctivě cucali také lihuprosté nápoje (jak jinak..), jen zvíře Shifty se naléval pivem. Tak se tam sedělo a kecalo. Ani se to nezdálo a utekly skoro dvě hodiny. Občerstveni jsme se v poklidném tempu vrátili na chatu.

Večer už plynul klidně, seděli jsme u televize, chroupaly se nějaké keksy, co vypadaly a trochu i chutnaly jak polyuretan. Shifty to vylepšil salsou, což většině chutnalo, menšině (tedy mně) nechutnalo. Kolem desáté jsme se přesunuli k Shiftymu na pokoj a dívali se na Mentalistu. Zak se k nám přidal, leč před koncem, když tam vesele usínal, se odvalil někam pryč. Vzhledem k tomu, že jsme na tom nebyli o moc líp, v klidu jsme usnuli a spinkali i při běžící televizi. Zak, ta potvora, nelenila a přivedla všechny ostatní, aby se podívali, jak tam dřímeme. Příští den se divil, proč jsem na něho jak na cizího. A přitom je to kluk sympatická a na svůj věk i vcelku rozumná. Poslední vzpomínkou z pondělního dne je divný hlas z televize, který chválil latex jako vynikající materiál pro erotické hrátky. Stálo mi za to vstát z postele a vypnout tu proklatou bednu.