Předvánoční výlet do Prahy

Když mi v pondělí dvanáctého prosince napsal Ondřej, že Braňo s Lenkou přijedou v sobotu do Prahy a že by se dal udělat sraz, mé srdíčko pookřálo. Nechat si ujít takovou příležitost? Nikdy. Sice to znamenalo prohodit si směnu (respektive nenahradit si ji) v práci a doufat, že po dvou celých dnech v práci s výhledem na čtyři celodenní hned navazující (ještě v tom největším předvánočním mumraji) nepřijedu jak duševní troska. Ale znáte to, když něco doopravdy moc chcete, tak to uděláte, i kdyby to znamenalo obětovat třebas i psychické zdraví.

V sobotu jsem se probudil snad dokonce ještě dřív, než začal pípat budík. Na to, že venku byla tma a hodiny ukazovaly necelé čtyři ráno, jsem byl překvapivě čilý. Tedy aspoň se mi to zdálo. Námaha vynaložená při zvednutí se z postele mi dokázala můj velký omyl. Cítil jsem značný spánkový deficit a po včerejším přebírání zboží mi svaly jasně dávaly najevo, že nejsme momentálně kamarádi. Při sprchování mě mrtvice neklepla, tak jsem trošku posnídal, ustrojil a vyrazil směr Praha. Venku ni živáčka, zato pořádná zima. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se nemám přiobléct, protože realita se zdála býti kapku odlišná od toho, co ukazoval venkovní teploměr, ale pohled na hodinky dilema rozřešil. Na trolejbus jsem nemusel nijak dlouho čekat, uvnitř byli samí stejně nevrle a otráveně vypadající lidé. Vzhledem k tomu, že mě nečekalo to, co je, hnedle mi bylo lépe. Do Otrokovic na ranní vlak do Prahy jezdím mhd kvůli tomu, že mi to ušetří hodinu času. Přesněji v době, kdy jsem vstával, bych se musel pomalu chystat vyjít na mhd nebo o pár minut později vyrazit pěšky směr vlakové nádraží. Chodit pěšky mi nevadí, ale všeho moc škodí. Radši si tu hodinku přispím a je to víc v klidu. V poklidu se dokodrcáme do Otrokovic, koupit jízdenku si umím, jsem velký kluk, v trafice ještě ranní tisk a hurá do vlaku.

Celkem dobře si pamatuji tu slávu, kdy ze Zlína začal jezdit přímý vlak do Prahy. Honosně dostal označení IC (nebo snad EC?), pěkné velkoprostorové vagóny a v Olomouci se to připojovalo za jiné IC (mám silný pocit, že to byl Jan Perner?) a jelo se směrem cílové stanice. Protože zlínský lid nebyl ochotný připlatit si tehdy požadovaný příplatek za vlak vyšší kvality, po čase se z toho stal Expres, který se v Olomouci změnil v IC a opět za ostravským IC valil směr Praha, zatímco zlínský lid čekal na rychlík od Vsetína, aby byl o hodinu a něco později v hlavním městě než ti, co si těch pár korun připlatili. Postupně se měnilo označení vlaku, z velkoprostorových se staly klasická oprýskaná kupéčka s koženkovými sedačkami, zmizel restaurační vůz (který se teď vrátil) a tak jsem s velkou slávou nastoupil do vlaku s označením IC522 - Zlínský expres.

Hned u dveří mě přivítala úžasná námraza. Přiznám se, vlakem jezdím rád a často, ale tohle mě dokázalo překvapit. Hned o kousek dál mě pobavilo to, co jsme tušil. Žádný velkoprostorový vagón nebo něco po renovaci či tak, ale prostě a jednoduše starý lehátkový vůz. Přisedl jsem si k postaršímu páru, který byl celý nadšený, že jede do našeho hlavního města a ještě v tak moderním vagónu. Je pravda, že mírnému nadšení jsem propadl i já, protože se v kupé dokonce i topilo. Usadil jsem se u dveří, do uší dal špunty a jal se klimbat. Cesta plynula klidně, v Hulíně dokonce ani nebyly obligátní vozové hradby přes koleje a domorodci neječeli nic o upalování pekelných strojů. Kousek za Hulínem jsem sebral odvahu a řekl si, že navštívím sociální zařízení ve vagóně. No, zažil jsem hodně, ale vánici na toaletě ještě ne. Sníh lítal do očí, chladný vítr studil na uších, starý vagón při rychlostech, které snad nezažil ani v mládí, kodrcal a natřásal se, nádhera. Hrdě jsem si pomyslel - tak má vypadat spoj s označením Intercity. Jen škoda, že už se neplatí ten příplatek...

V Olomouci mi přišla od Braňa smska, že dorazili v pořádku a procházejí se Prahou. Živě jsem si to představoval. Venku zima, sněhová přeháňka a dva turisté bloudí hlavním městem a zmrzlými prsty si ukazují na pamětihodnosti (za bedlivého dozoru dvou strážců zákona bezpečně usádlených ve služebním voze pozorující dvě podezřelá individua).Tak jsem odepsal, že jsem právě vyjel z Olomouce a vše vypadá dobře. Což byla pravda. Chvílemi jsem usínal, únava se projevovala. Tak jsem se probral až v Pardubicích. Trošku jsem se protáhl a začetl se do novin. Před Kolínem jsem měl dočteno a tak jsem se díval z okna ven. Před Poříčany jsem zamával Pendolinu, kvůli kterému jsme pět minut stáli před místním nádražím. To byla předehra pro Prahu, kde jsme zůstali stát v tunelu pár metrů od nádraží přes deset minut. A s tím samým zdržením konečně vlak zastavil na nádraží a já se mohl začít prodírat davem do haly.

Ondřeje jsem uviděl na obvyklém místě. Postával a vypadal nenápadně. Doslova splýval s davem. Pozdravil jsem ho a hned mu pověděl, že jsem dal na fórum zprávu, že slavný Datastor bude v sobotu ráno v devět v nádražní hale a tudíž kdo ho vyfotí, získá hodnotnou cenu. Více než vteřinu tomu věřil, protože se na mě díval smrtícím pohledem. Tak jsem rychle dodal, že by mi to samozřejmě strach nedovolil (ale zajímavé bylo, že lidí s fotoaparátem bylo kolem celkem dost a někteří lidé si Ondřeje dokonce fotili), načež smrtící pohled ustal. Braňo s Lenkou si zatím nakoupili jízdenky (nevím proč, ale při odchodu říkali něco o tom, že jestli se někdo pohne nebo otočí, tak bude masakr) a když mě uviděli, nadšením (nebo hrůzou) ke mně přicupitali. Objal jsem se s Lenkou a posléze pozdravil i s Braněm. Před opuštěním vlídných prostor nádraží zbývalo nakoupit jízdenky pro svou osobu, tak jsem se za obdivného pohledu všech okolo odebral k automatu s tím, že si jízdenky koupím jednoduše. Jednoduše to samozřejmě nešlo. Tři padesátikoruny propadly, uspěla až čtvrtá. Stroj dokonce jízdenky vydal. Hurá do matičky Prahy.

Ondřej, jako znalec Prahy, nás namísto do metra vzal na tramvaj. Překvapivě podobný nápad měli i další lidé, ale výkřik "Pozor, turisté" (ehm, mnou zařvaný), nám uvolnil předností cestu do tramvaje. Posadili jsme se a začali kecat jak důchodkyně nad letákem s diskontu. Protože Lenka chtěla posnídat (a ačkoliv jsme se s Ondrou snažili najít nějaký kulturní podnik), jelo se do KFC. Proti gustu žádný dišputát, tak jsme seděli, já spořádal svých pár stripsů, o hranolky jsem se podělil s Braňem, Ondřej si dal čaj a stále jsme něco probírali. Lenka se během jídla pochlubila novými psími známkami. Braňo nás přitom oslnil svou šikovností. Ještě jsem stačil odmítnout prodejce "nevidím, neslyším, nemluvím, ale mám tu pro vás nádherný přívěsek jen za x korun", shodit si batoh na zem (což mi kapánek zkazilo náladu, protože jsem měl připravené dárečky) a opustili jsme teplý azyl fastfoodu. Venku si Braňo a Lenka hned začli sanovat nikotinový deficit a přitom Lenku zaujal ve výloze prsten s modrým kamenem o velikosti příručního balvanu. A jak vesele kouřili, povedlo se Lence profouknout neznámé Asiatce trdelník cigaretovým kouřem. Prošlo to jím jako komínem. Ta se chvíli šokovaně dívala, ale po pěti metrech už vesele zakousla do pochoutky. No, dobrou chuť.

Braňo se chtěl jít podívat do knihkupectví, a tak jsme zapadli do pasáže. Všude lidí až to pěkné nebylo. V obchodě se nedalo pomalu ani hýbat, nechal jsem Ondřeje a Braňa u oddělení se sci-fi a díval se aspoň po pěkných dívkách. V tom mě Praha tedy zklamala. Nevím, jak je to možné, ale spíš jsem se děsil než kochal. Nejzajímavější bylo vystresovat mladého brigádníka při otvírání kódových dveří poznámkou, že teď už znám tajný kód taky. Braňa to v tom knihkupectví začalo nějak bavit, tak jsme ho tam nechali s Ondřejem a šel jsem s Lenkou. Ta potřebovala vložky do bot, což se nám povedlo koupit u Bati. Hned si je dala do bot a po tváři se jí rozlil blahý výraz. Sedli jsme si do křesel v pasáži a čekali, až se ti dva uráčí opustit knihkupectví. Když jsme se konečně setkali, šli jsme do Kozlovny.

Nevím proč, ale Braňovi se Kozlovna líbí. Na mě tedy žádný dojem neudělala. Před časem jsem tam byl s Ondřejem, a ani po této návštěvě se do seznamu mnou preferovaných podniků neobjeví. Birrel, který jsem si poručil, neb žízeň jsem měl převelikou, byl klasický podmírák. Mávl jsem nad tím rukou, dal ho na ex a objednal si čal, což udělal i Ondřej. Braňo začal provozovat svou oblíbenou sportovní disciplínu (krýglovaná), Lenka cucala sladkou vodu. Mluvili jsme o všem možném, čas plynul skoro tak rychle, jak v Braňovi mizely půllitry. Při tom všem jsme si stihli předat dárečky. Dokonce jsme dostali odvahu poobědvat (zpětně velká chyba, tedy minimálně u mě). Ondřej s Lenkou to vyřešili šalamounsky polévkou (bramboračka a něco na téma "základ kopračka, ostatní radši nechtějte vědět", obé pochváleno), Braňo vyprážaným sýrem (taktéž se tvářil spokojeně) a já si dal jelení medailonky. No, jestli to byl jelen, nevím, bylo to vysušený na troud. Brambory byly sladké, takže žádný šlágr. Asi jsem si měl opravdu dát knedlo, zelo. vepřo. Čas utíkal tak rychle, tak nepříjemně rychle, že najednou nezbývalo nic jiného, než se zvednout a rozejít. Já na hlavní nádraží, Braňo s Lenkou na Masarykovo nádraží a Ondřej taky k jednomu nádraží. Mi jel vlak, Braňovi s Lenkou jel vlak, na Ondřeje čekali doma kočky. Ne jedna, ale hned několik. Proutník jeden... Tak jsme zaplatili (Ondřej podepisoval ubrousky) a venku dostali kopanec od čerstvého vzduchu. Při cestě na tramvaj nás Lenka ještě zatáhla do obchodu s korálky.

Pak už nezbývalo nic jiného, než se rozloučit. Ondřej nás opustil jako první, přeci jen co bude dělat s námi, když ho doma čekají kočky, že? Ti bez jízdenek si je šli koupit do trafiky, tak jsem na ně čekal. Uvnitř byla řada jak na banány. Už jsem si myslel, že je budu muset opustit, protože být 15:45 na Andělu když vlak odjíždí z hlavního v 16:17, mě už trošku naplňovalo nervozitou. Nejednalo se sice o poslední spoj, ale přijet do Zlína před jedenáctou hodinou a vstávat do práce v šest, tak na to jsem se necítil. Naštěstí se vše povedlo, naskočili jsme do devítky, u hlavního nádraží jsem vyskočil, rozloučil jsem se a zrychleným přesunem jsem se vydal na vlak. Vše krásně klaplo, dokonce jsem natrefil na jedno volné místo v kupé. Sice to byl jen expres (Ex149 Jan Perner, tedy co vše se mi už ve spoji s tímto označením stalo....), ale kupé pro šest lidí,klimatizované a u okýnek funkční zástrčky pro nabíjení notebooků. Jaký rozdíl proti rannímu IC. Asi to bylo tím, že vagony patřili slovenské železnici.

Cesta ubíhala rychle a v klidu, špunty v uších tlumily nevhodný okolní ruch, já chvíli poslouchal Amy, chvíli se díval na Teorii velkého třesku. Starší paní naproti mě začala luštit v MF sudoku a moc jí to nešlo. Tak jsem frajersky vytáhl propisku, stejné noviny jen s přílohou z jiného kraje a tvrdě machroval. Vyluštil jsem dvě ze tří (na protější straně těžký neúspěch), v Olomouci (samozřejmě mě přepadla trošku nostalgie a stesk... S tím budu muset něco udělat!) přesedl na rychlík (opět starý kupéčkový koženkový s námrazou u dveří) a blížil se k domovu. Hlavou se mi honily vzpomínky. Ten den jsem si sakra užil.

Tak, zbývá ještě poděkovat Lence za to, že byla ke mně upřímná a otevřená, Braňovi, že si nechal líbit i to, co by jiným neodpustil a Ondřejovi za to, že je. Když se poštěstí udělat taková setkání častěji, budu jen rád. Moc rád.