Jak jsem si byl vyřizovat voličský průkaz

(Na začátek malé upozornění. Tento příběh se možná stal, ale pokud se v něm kdokoliv pozná, jedná se čistě o náhodu a všechny postavy, včetně mé, jsou fiktivní.)

Vcházím do budovy a trošku zmateně se rozhlížím. Přiznám se, že jsem zde asi tak posedmé v životě a vždy, když jsem tam byl, tak to bylo kvůli volbám, takže do volební místnosti už trefím. Ano, jsem uvědomělý občan. Na prvních dveřích je několik cedulek. Na první čtu starosta. Tam se mi moc nechce a tak se radši otáčím ke druhým dveřím. Na nich je neméně cedulek. Na horní čtu hospodářka a hned pod ní je taková menší cedulka s nápisem podatelna. Zhluboka se nadýchnu, dodám si odvahy a zaklepám na dveře.


"Dále!" ozve se hlas úřednice.
Beru za kliku a otvírám dveře. Jsem slušně vychovaný (tedy aspoň si to myslím) a tak pozdravím.
"Co chcete?" zní stroze, ale mile.
"Voličský průkaz." povím.
V ten okamžik zmizí z tváře úřednice úsměv, barva i chuť do života.
"Voličský průkaz..." opakuje kysele a usedá ztěžka na židli.
"Jsem vás asi moc nepotěšil, že?" ptám se opatrně a nenápadně couvám ke dveřím.
"Nepotěšil!" zavrčí úřednice. "Já to ještě nedělala."
Při pohledu na úřednici chvíli tápu o čem to vlastně mluví, ale pak pochopím. Já budu první žadatel o voličský průkaz v jejím životě. Paráda.
"Není na to už pozdě?" ptá se mě.
"Řekl bych, že ne." odpovím, neb jsem si skoro všechno potřebné zjistil na internetu.
"A není moc brzo?" zkusí to z opačné strany.
"Řekl bych, že taky ne..." a povím správné datum 13. 5. 2010.
"Aha." rezignovaně si povzdechne.
"Tuším, že to bude trvat dlouho a tak si bez vyzvání sedám na židli.
"Zkusím někomu zavolat..." poví po chvíli přemýšlení a s novou nadějí v očích se vrhne na telefon. Chvíli ho drží u ucha a snaží se vzpomenout na číslo. Neúspěšně. Telefonní sluchátko putuje zpět na své místo a následuje několikaminutové prohrabávání různými lejstry. Div ne s vítězným výkřikem zamává s jedním papírem nad hlavou a s vervou začne mačkat čísla na aparátu.
"Dobrý den," poví do sluchátka a představí se. "Mohl byste mě, prosím, přepojit k někomu, kdo má na starosti volby? Díky."
Připadám si jak ve skryté kameře, protože úřednice po přechodném nabrání zdravé barvy opět začíná nebezpečně blednout.
"On to tam nikdo nebere..." špitne po pár sekundách.
Jen se uculuji.
"Počkejte, ještě něco zkusím." opět přehrabe pár lejster, než najde to, které hledala. Vyťuká jiné číslo a následuje radostné zvolání: "Dobrý den, potřebuju poradit, občan chce...."
Stále se uculuji a snažím se nic nekomentovat. Naštěstí je školení po telefonu úspěšné a zbytek je už víceméně triviální. Zabere to jen několik minut a já držím v ruce konečně voličský průkaz. Sice ještě požádám o pár úprav, ale to bych si proškrtal doma i sám.
Když se chystám k odchodu, ozve se zaklepání na dveře a dovnitř nakoukne nějaký starší muž. Já se rozloučím a pádím pryč. Když zavírám dveře, jen slyším úřednici, jak se ptá, co pán potřebuje. Pán poví, že voličský průkaz. Z kanceláře se ozve trochu hysterický smích...

Cestou na zastávku jen vrtím hlavou. Ale co, jsem hrdým majitelem voličského průkazu číslo 1. Teď jen doufat, že je platný.