Jak jsem poznal Stalkery

Na začátek trocha teorie. Stalker: Shadow of Chernobyl měla být naprosto úžasná hra. Nebyla. Tolik k teorii. A nakonec je to možná dobře. Díky tomu se stalo něco, co by se možná nestalo. Tak tedy možná trochu absurdně - děkuji GSC za mizerně odvedenou práci. Bez ní bych zřejmě neměl nikdy důvod vyhledat si na internetu stránku s radami k této hře. A tím bych přišel o možnost poznat několik výjimečných lidí.

Prvním byl nerudný dědek s přezdívkou slauch. On tedy ani tak není dědek a nerudný je jen když nespí, ale jinak je to člověk, se kterým si skvěle notuji. Poznal jsem v něm bratra, kterého jsem vždycky chtěl. Jeho hlavní plus je v tom, že podporuje mou neúctu ke starším spoluobčanům. Co ode mě občas dostává za kapky... Ještě štěstí, že není zas až tak moc vztahovačný. Ale občas bych ho chtěl i já utlouct Mochovskou zmraženou směsí. Tak díky slauchu, že máš se mnou trpělivost. Když nám nevyšlo pořádně pokecat v Budějičkách, tak nám to vyjde letos ve Dvorech.

Jako druhý následoval slovutný Datastor. Zde budu značně stručný, protože vím, že to ho potěší nejvíce. Díky ti za spoustu neskutečně zajímavých debat a díky za to, že jsi sebral důvěru a měl jsi chuť a odvahu se setkat osobně. Doufám, že v tom budeme pokračovat. Pokaždé jsem si parádně odpočinul a pokaždé jsem odjížděl o dost později, než jsem měl v plánu. A vždy jsem chtěl zůstat ještě déle.

Dalším v řadě je Beestar. Kluk, který se vymyká všem pokusům o popsání. Kdo nezažil, nepochopí. Sám nevím, kde začít. Živel, to mě napadá jako prví. Vtrhl mi do života a kompletně mi ho překopal. Za to jsem mu neskutečně vděčný. Za měsíc a pár dnů po tom, co jsem mu napsal blahopřání k narozeninám, už jsem seděl v autobuse a jel do cizího slovenského města za naprosto cizím člověkem. U mě něco naprosto nevídaného. Stále vidím před sebou ten okamžik, když vjíždíme na nádraží a já ho tam vidím sedět. Jako na potvoru vystupuji jen já a jedna dívka. Hodně nervózně vycházím ven a jdu směrem k němu. Ten padouch mě přehlíží a dívá se, jestli nevystoupí ještě někdo jiný. V tu chvíli můj tep, krevní tlak a sebedůvěra padla na bod nula. Pak se mu roztáhl na tváři úsměv a než jsem se stihl nadechnout, potřásl mě rukou, poplácal mě po zádech. V ten den jsem zažil jednu z nejlepších nedělí ve svém životě. Bylo hnusně teplo, snad nejteplejší den v roce, sluníčko pralo jak šílené, ale nikdy nezapomenu na tu pohodu a klid ve stínu na zahradě. Ten den jsem se změnil.

Na začátku byla jedna ukrajinská hra. Popravdě spíš špatná než dobrá. Ale díky ní jsem poznal tři lidi, kteří jsou pro mě důležitější, než většina vlastní rodiny. Jak se to vlastně stalo? Nevím, směs náhody, štěstí, osudu... Ať to bylo jak to bylo, jsem tomu vděčný. Díky tomu žiji o dost lepší život.

PS.: ještě je slušná naděje, že díky Stalkerovi poznám lépe další úžasné lidi. Potenciál tam je. Třeba jednoho si velmi vážím, i když vypadá, že ke snídani žere malé děti...