neděle 25. prosince 2011

Pěkné Vánoce (nejen) Stalkerům

Byl naštvaný. Vztek jím lomcoval, ale na druhou stranu si jasně uvědomoval, že to je asi tak všechno, co s tím zmůže. No a co, tak si dárek rozbalí s jednodenním zpožděním. Nikam neuteče. Tím si byl jistý.

Když ten stromek zahlédl včera, hluboce ho zamrazilo. Byl naprosto totožný se stromkem, který si pamatoval ze svého dětství. Z jediných Vánoc, které byly kouzelné, z jediných, které si chtěl pamatovat. Nebyl nikterak velký a spíš než rovný byl křivý. Jehličí mu také moc nezůstalo, ozdobený byl více než skromně, ale to nevadilo. Ty Vánoce věděl, že dostane přesně to, co si přál tak moc, jak si jen devítiletý kluk může přát. A nyní si byl naprosto jist, že ho tam čeká stejný dárek.

Naštvanost pramenila z toho, že se zamyslel nad naprosto nepodstatnou věcí, na kterou si teď nemohl za žádnou cenu vzpomenout (což ho vytáčelo o to ještě víc). A když se probral, s údivem zjistil, že večerní soumrak vystřídalo ranní slunce. Snažil se to brát z té lepší stránky – aspoň lépe uvidí na cestu.

Stromy kolem dokola stály v mrazivém tichu, na vrcholcích se sněhovou čepičkou. I vrány, co před chvílí s divokým krákáním vzlétly, se usadily na volných větvích a zachovávaly v této situaci naprosté ticho. Kousek po kousku se blížil ke svému stromku, cítil to. V uších mu zněla nějaká koleda. Nemohl si vzpomenout na text, a tak aspoň brumlal melodii. Dokonce se mu zdálo, že jen trochu falešně. Možná to budou konečně pěkné Vánoce.

Zase musel myslet na svůj dárek. Malá píšťalka, tu si moc přál. Obyčejná, dřevěná, za pár šupů. Věděl, že když na ní zapíská, všechno se v dobré obrátí. Tehdy jeho přáním bylo, aby mohl být obyčejným dítětem, klukem, co si hraje, chodí za školu a zlobí. Kluka, kterého netíží starosti a strach. Moc dobře si pamatoval, že když dárek (svůj jediný) rozbalil a ta píšťalka tam byla, věděl, co má dělat. Zvuk, který vyloudil, byl otřesný, disharmonický, ale ten zázrak se stal. Jaro a léto prožil tak, jak si přál. Pak o píšťalku přišel a dobré časy skončily.

Teď věděl, že se vše obrátí. Ta píšťalka tam na něj čeká a až na ní zapíská, stane se opět zázrak. Jen to pomyšlení mu dávalo sílu za dva. Své úsilí ještě znásobil, když konečně zahlédl stromek. Byl tak blízko, až ho zamrazilo. Ještě kousek a bude u něj. Svůj dárek už viděl. Někdo ho chtěl zabalit do purpurového papíru, ale nestihl to. Nechal ho jen tak na něm položený. Přišlo mu to nezodpovědné. Co kdyby se jí něco stalo? Pohlédl ke větvím a díval se na vrány. Začal se stydět. Ony za to nemohly, že přišel dřív, než ji zabalily.

Když jeho ruce konečně píšťalku uchopily, pocítil uspokojení. Věděl, jak se na ní hraje. A věděl naprosto přesně, jakou písničku musí zahrát. A věděl, že jí musí zahrát hned. Když si jí dal do úst, překvapilo ho, že je velmi studená. Pak si uvědomil, že není dřevěná, ale kovová. Drobný detail, který nemohl zabránit palci, aby udělal svůj pohyb ve chvíli, kdy do píšťalky foukl.



Vrány vystrašené ostrým zvukem výstřelu prudce vylétly k obloze, ale za chvíli se vrátily ke své vánoční tabuli, teď bohatší o další chod.

Žádné komentáře:

Okomentovat