Předvánoční výlet do Prahy

Když mi v pondělí dvanáctého prosince napsal Ondřej, že Braňo s Lenkou přijedou v sobotu do Prahy a že by se dal udělat sraz, mé srdíčko pookřálo. Nechat si ujít takovou příležitost? Nikdy. Sice to znamenalo prohodit si směnu (respektive nenahradit si ji) v práci a doufat, že po dvou celých dnech v práci s výhledem na čtyři celodenní hned navazující (ještě v tom největším předvánočním mumraji) nepřijedu jak duševní troska. Ale znáte to, když něco doopravdy moc chcete, tak to uděláte, i kdyby to znamenalo obětovat třebas i psychické zdraví.

V sobotu jsem se probudil snad dokonce ještě dřív, než začal pípat budík. Na to, že venku byla tma a hodiny ukazovaly necelé čtyři ráno, jsem byl překvapivě čilý. Tedy aspoň se mi to zdálo. Námaha vynaložená při zvednutí se z postele mi dokázala můj velký omyl. Cítil jsem značný spánkový deficit a po včerejším přebírání zboží mi svaly jasně dávaly najevo, že nejsme momentálně kamarádi. Při sprchování mě mrtvice neklepla, tak jsem trošku posnídal, ustrojil a vyrazil směr Praha. Venku ni živáčka, zato pořádná zima. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se nemám přiobléct, protože realita se zdála býti kapku odlišná od toho, co ukazoval venkovní teploměr, ale pohled na hodinky dilema rozřešil. Na trolejbus jsem nemusel nijak dlouho čekat, uvnitř byli samí stejně nevrle a otráveně vypadající lidé. Vzhledem k tomu, že mě nečekalo to, co je, hnedle mi bylo lépe. Do Otrokovic na ranní vlak do Prahy jezdím mhd kvůli tomu, že mi to ušetří hodinu času. Přesněji v době, kdy jsem vstával, bych se musel pomalu chystat vyjít na mhd nebo o pár minut později vyrazit pěšky směr vlakové nádraží. Chodit pěšky mi nevadí, ale všeho moc škodí. Radši si tu hodinku přispím a je to víc v klidu. V poklidu se dokodrcáme do Otrokovic, koupit jízdenku si umím, jsem velký kluk, v trafice ještě ranní tisk a hurá do vlaku.

Celkem dobře si pamatuji tu slávu, kdy ze Zlína začal jezdit přímý vlak do Prahy. Honosně dostal označení IC (nebo snad EC?), pěkné velkoprostorové vagóny a v Olomouci se to připojovalo za jiné IC (mám silný pocit, že to byl Jan Perner?) a jelo se směrem cílové stanice. Protože zlínský lid nebyl ochotný připlatit si tehdy požadovaný příplatek za vlak vyšší kvality, po čase se z toho stal Expres, který se v Olomouci změnil v IC a opět za ostravským IC valil směr Praha, zatímco zlínský lid čekal na rychlík od Vsetína, aby byl o hodinu a něco později v hlavním městě než ti, co si těch pár korun připlatili. Postupně se měnilo označení vlaku, z velkoprostorových se staly klasická oprýskaná kupéčka s koženkovými sedačkami, zmizel restaurační vůz (který se teď vrátil) a tak jsem s velkou slávou nastoupil do vlaku s označením IC522 - Zlínský expres.

Hned u dveří mě přivítala úžasná námraza. Přiznám se, vlakem jezdím rád a často, ale tohle mě dokázalo překvapit. Hned o kousek dál mě pobavilo to, co jsme tušil. Žádný velkoprostorový vagón nebo něco po renovaci či tak, ale prostě a jednoduše starý lehátkový vůz. Přisedl jsem si k postaršímu páru, který byl celý nadšený, že jede do našeho hlavního města a ještě v tak moderním vagónu. Je pravda, že mírnému nadšení jsem propadl i já, protože se v kupé dokonce i topilo. Usadil jsem se u dveří, do uší dal špunty a jal se klimbat. Cesta plynula klidně, v Hulíně dokonce ani nebyly obligátní vozové hradby přes koleje a domorodci neječeli nic o upalování pekelných strojů. Kousek za Hulínem jsem sebral odvahu a řekl si, že navštívím sociální zařízení ve vagóně. No, zažil jsem hodně, ale vánici na toaletě ještě ne. Sníh lítal do očí, chladný vítr studil na uších, starý vagón při rychlostech, které snad nezažil ani v mládí, kodrcal a natřásal se, nádhera. Hrdě jsem si pomyslel - tak má vypadat spoj s označením Intercity. Jen škoda, že už se neplatí ten příplatek...

V Olomouci mi přišla od Braňa smska, že dorazili v pořádku a procházejí se Prahou. Živě jsem si to představoval. Venku zima, sněhová přeháňka a dva turisté bloudí hlavním městem a zmrzlými prsty si ukazují na pamětihodnosti (za bedlivého dozoru dvou strážců zákona bezpečně usádlených ve služebním voze pozorující dvě podezřelá individua).Tak jsem odepsal, že jsem právě vyjel z Olomouce a vše vypadá dobře. Což byla pravda. Chvílemi jsem usínal, únava se projevovala. Tak jsem se probral až v Pardubicích. Trošku jsem se protáhl a začetl se do novin. Před Kolínem jsem měl dočteno a tak jsem se díval z okna ven. Před Poříčany jsem zamával Pendolinu, kvůli kterému jsme pět minut stáli před místním nádražím. To byla předehra pro Prahu, kde jsme zůstali stát v tunelu pár metrů od nádraží přes deset minut. A s tím samým zdržením konečně vlak zastavil na nádraží a já se mohl začít prodírat davem do haly.

Ondřeje jsem uviděl na obvyklém místě. Postával a vypadal nenápadně. Doslova splýval s davem. Pozdravil jsem ho a hned mu pověděl, že jsem dal na fórum zprávu, že slavný Datastor bude v sobotu ráno v devět v nádražní hale a tudíž kdo ho vyfotí, získá hodnotnou cenu. Více než vteřinu tomu věřil, protože se na mě díval smrtícím pohledem. Tak jsem rychle dodal, že by mi to samozřejmě strach nedovolil (ale zajímavé bylo, že lidí s fotoaparátem bylo kolem celkem dost a někteří lidé si Ondřeje dokonce fotili), načež smrtící pohled ustal. Braňo s Lenkou si zatím nakoupili jízdenky (nevím proč, ale při odchodu říkali něco o tom, že jestli se někdo pohne nebo otočí, tak bude masakr) a když mě uviděli, nadšením (nebo hrůzou) ke mně přicupitali. Objal jsem se s Lenkou a posléze pozdravil i s Braněm. Před opuštěním vlídných prostor nádraží zbývalo nakoupit jízdenky pro svou osobu, tak jsem se za obdivného pohledu všech okolo odebral k automatu s tím, že si jízdenky koupím jednoduše. Jednoduše to samozřejmě nešlo. Tři padesátikoruny propadly, uspěla až čtvrtá. Stroj dokonce jízdenky vydal. Hurá do matičky Prahy.

Ondřej, jako znalec Prahy, nás namísto do metra vzal na tramvaj. Překvapivě podobný nápad měli i další lidé, ale výkřik "Pozor, turisté" (ehm, mnou zařvaný), nám uvolnil předností cestu do tramvaje. Posadili jsme se a začali kecat jak důchodkyně nad letákem s diskontu. Protože Lenka chtěla posnídat (a ačkoliv jsme se s Ondrou snažili najít nějaký kulturní podnik), jelo se do KFC. Proti gustu žádný dišputát, tak jsme seděli, já spořádal svých pár stripsů, o hranolky jsem se podělil s Braňem, Ondřej si dal čaj a stále jsme něco probírali. Lenka se během jídla pochlubila novými psími známkami. Braňo nás přitom oslnil svou šikovností. Ještě jsem stačil odmítnout prodejce "nevidím, neslyším, nemluvím, ale mám tu pro vás nádherný přívěsek jen za x korun", shodit si batoh na zem (což mi kapánek zkazilo náladu, protože jsem měl připravené dárečky) a opustili jsme teplý azyl fastfoodu. Venku si Braňo a Lenka hned začli sanovat nikotinový deficit a přitom Lenku zaujal ve výloze prsten s modrým kamenem o velikosti příručního balvanu. A jak vesele kouřili, povedlo se Lence profouknout neznámé Asiatce trdelník cigaretovým kouřem. Prošlo to jím jako komínem. Ta se chvíli šokovaně dívala, ale po pěti metrech už vesele zakousla do pochoutky. No, dobrou chuť.

Braňo se chtěl jít podívat do knihkupectví, a tak jsme zapadli do pasáže. Všude lidí až to pěkné nebylo. V obchodě se nedalo pomalu ani hýbat, nechal jsem Ondřeje a Braňa u oddělení se sci-fi a díval se aspoň po pěkných dívkách. V tom mě Praha tedy zklamala. Nevím, jak je to možné, ale spíš jsem se děsil než kochal. Nejzajímavější bylo vystresovat mladého brigádníka při otvírání kódových dveří poznámkou, že teď už znám tajný kód taky. Braňa to v tom knihkupectví začalo nějak bavit, tak jsme ho tam nechali s Ondřejem a šel jsem s Lenkou. Ta potřebovala vložky do bot, což se nám povedlo koupit u Bati. Hned si je dala do bot a po tváři se jí rozlil blahý výraz. Sedli jsme si do křesel v pasáži a čekali, až se ti dva uráčí opustit knihkupectví. Když jsme se konečně setkali, šli jsme do Kozlovny.

Nevím proč, ale Braňovi se Kozlovna líbí. Na mě tedy žádný dojem neudělala. Před časem jsem tam byl s Ondřejem, a ani po této návštěvě se do seznamu mnou preferovaných podniků neobjeví. Birrel, který jsem si poručil, neb žízeň jsem měl převelikou, byl klasický podmírák. Mávl jsem nad tím rukou, dal ho na ex a objednal si čal, což udělal i Ondřej. Braňo začal provozovat svou oblíbenou sportovní disciplínu (krýglovaná), Lenka cucala sladkou vodu. Mluvili jsme o všem možném, čas plynul skoro tak rychle, jak v Braňovi mizely půllitry. Při tom všem jsme si stihli předat dárečky. Dokonce jsme dostali odvahu poobědvat (zpětně velká chyba, tedy minimálně u mě). Ondřej s Lenkou to vyřešili šalamounsky polévkou (bramboračka a něco na téma "základ kopračka, ostatní radši nechtějte vědět", obé pochváleno), Braňo vyprážaným sýrem (taktéž se tvářil spokojeně) a já si dal jelení medailonky. No, jestli to byl jelen, nevím, bylo to vysušený na troud. Brambory byly sladké, takže žádný šlágr. Asi jsem si měl opravdu dát knedlo, zelo. vepřo. Čas utíkal tak rychle, tak nepříjemně rychle, že najednou nezbývalo nic jiného, než se zvednout a rozejít. Já na hlavní nádraží, Braňo s Lenkou na Masarykovo nádraží a Ondřej taky k jednomu nádraží. Mi jel vlak, Braňovi s Lenkou jel vlak, na Ondřeje čekali doma kočky. Ne jedna, ale hned několik. Proutník jeden... Tak jsme zaplatili (Ondřej podepisoval ubrousky) a venku dostali kopanec od čerstvého vzduchu. Při cestě na tramvaj nás Lenka ještě zatáhla do obchodu s korálky.

Pak už nezbývalo nic jiného, než se rozloučit. Ondřej nás opustil jako první, přeci jen co bude dělat s námi, když ho doma čekají kočky, že? Ti bez jízdenek si je šli koupit do trafiky, tak jsem na ně čekal. Uvnitř byla řada jak na banány. Už jsem si myslel, že je budu muset opustit, protože být 15:45 na Andělu když vlak odjíždí z hlavního v 16:17, mě už trošku naplňovalo nervozitou. Nejednalo se sice o poslední spoj, ale přijet do Zlína před jedenáctou hodinou a vstávat do práce v šest, tak na to jsem se necítil. Naštěstí se vše povedlo, naskočili jsme do devítky, u hlavního nádraží jsem vyskočil, rozloučil jsem se a zrychleným přesunem jsem se vydal na vlak. Vše krásně klaplo, dokonce jsem natrefil na jedno volné místo v kupé. Sice to byl jen expres (Ex149 Jan Perner, tedy co vše se mi už ve spoji s tímto označením stalo....), ale kupé pro šest lidí,klimatizované a u okýnek funkční zástrčky pro nabíjení notebooků. Jaký rozdíl proti rannímu IC. Asi to bylo tím, že vagony patřili slovenské železnici.

Cesta ubíhala rychle a v klidu, špunty v uších tlumily nevhodný okolní ruch, já chvíli poslouchal Amy, chvíli se díval na Teorii velkého třesku. Starší paní naproti mě začala luštit v MF sudoku a moc jí to nešlo. Tak jsem frajersky vytáhl propisku, stejné noviny jen s přílohou z jiného kraje a tvrdě machroval. Vyluštil jsem dvě ze tří (na protější straně těžký neúspěch), v Olomouci (samozřejmě mě přepadla trošku nostalgie a stesk... S tím budu muset něco udělat!) přesedl na rychlík (opět starý kupéčkový koženkový s námrazou u dveří) a blížil se k domovu. Hlavou se mi honily vzpomínky. Ten den jsem si sakra užil.

Tak, zbývá ještě poděkovat Lence za to, že byla ke mně upřímná a otevřená, Braňovi, že si nechal líbit i to, co by jiným neodpustil a Ondřejovi za to, že je. Když se poštěstí udělat taková setkání častěji, budu jen rád. Moc rád.

Dva roky s Mandrivou

Když jsem před dvěma roky poprvé zkusil naostro nainstalovat Mandriva linux, moc jsem nevěřil tomu, že opravdu dokáže vystrnadit windows (ochranná známka, registrovaná známka a já nevím co ještě, dále zkráceně nazývané widle) z pevného disku mého pc. Ale stalo se tak.

Proti widlím to není nic osobního, vždyť i já jsem na nich vyrostl. Měl jsem možnost vyzkoušet snad všechny hlavní verze (3.11 počínaje a 7 home premium konče), některé z nich i dosti důkladně. Nejkladněji hodnotím možná tu z nejrozporuplnějších verzí - Millenia. Co se týče vynucených reinstalů, bylo jich dozajista nejméně ze všech verzí i přes to, že nějaký ten pátek na pevném disku vydržely. Než se někdo zeptá, proč tu nejsou vychválené XPčka, stačí si vzpomenout, jak vypadala v době vydání a jakou paseku nadělal první service pack. Až drahnou chvíli po vydání SP2 jsem poslal Millenia do důchodu a přešel na XP. Na další katastrofy typu Vista jsem už doopravdy neměl náladu, stačilo číst a slyšet nadšení ze stran uživatelů.

Na druhou stranu dobře vím, že když se člověk o widle pečlivě a dobře stará, vydrží relativně hodně. Na XP s SP2 se dá říct, že na jeden reinstal z důvodu "čertvíproč" přišly tak dva reinstaly, u kterých jsem přesně věděl proč, neb jsem za to mohl. Co to znamená dobře se starat? Opečovávat registry, hlídat si, co instalujete a proč instalujete, nepoužívat zbytečné systémové služby... Prostě věnovat widlím dostatek času. Je pravdou, že za péči se dokázaly relativně odvděčit. To jako že padaly jen občas. Tedy pokud se mi po něčem nestýská, tak to jsou modré obrazovky. Nemám absolutně představu (a už vůbec se mi nechce kohokoliv teď otravovat dotazem), jestli něco takového je i ve Vistách nebo Sedmičkách. Ale nedivil bych se.

První zkušenost z linuxem byla taková rozporuplná, popravdě spíš katastrofální. Chtěl jsem použít záchranné cd s Knoppix linuxem a ze zlou jsem se potázal. Nedokázal jsem z něj ani nabootovat. Pár let poté jsem si v Chipu (který jsem si kupoval vychytrale jen a pouze kvůli licencím na programy, co si budeme říkat, čas od času se tam dá získat licence na velice zajímavý program, například roční licence Kaspersky Antivir za cenu časopisu hodně potěší) přečetl upoutávku na OpenSuse a návod, jak spustit jeho (tedy spíše její) obraz ve VirtualBoxu. Párkrát jsem si to vyzkoušel, ale nenadchlo mě to. Spíš mi to nasadilo brouka do hlavy. Ono možná na tom linuxu něco bude.

Pak to šlo všechno ráz na ráz. Xpčka začala dělat nějaké nesmysly (opravdu nesmysly, zničeho nic samé modré obrazovky, nestabilita, reinstalace co chvíle...) a když jsem si šel vybírat knížku k narozeninám, narazil jsem na publikaci od Ivana Bíbra Mandriva linux 2008. Koupil jsem si ji, přečetl (sebekriticky uznávám, že některá místa jsem prolétl až moc rychle a kdybych to byl býval neudělal, ušetřil bych si spoustu obtíží, ale proč dělat věci jednoduše, když jsou složitě, že?) a po čase zkusil nainstalovat. Povedlo se, ale o nějakém extra nadšení nemohlo být ani slovo. Pracovní prostředí KDE ve verzi 3.5.10 mě tedy nijak neuchvátilo. Protože se ale nerad vzdávám a zrovna vyšla i nová verze Mandrivy (2009.0), k tomu UPC zrovna v tu dobu rušilo FPU, výrazně zrychlilo všechny své tarify a ještě k tomu bylo možné naistalovat i betu KDE 4, stáhl jsem si iso obraz (trvalo to hodně hodin, opravdu hodně...) a ten den, který byl někdy v prosinci před dvěma roky, se stal soudným pro widle na mém pc.

Když si vzpomenu na začátky práce v linuxu, musím se sám sobě smát. Přistoupil jsem k tomu jako k widlím. Chci si naistalovat nejnovější ovladač pro grafickou kartu? Klasika, mrknu na stránky výrobce, stáhnu si instalační soubor, nainstaluji, restartuji a je to. Jednoduché, ne? Jen pak stačilo zjistit, jak se vlastně spouští soubor s příponou .run a pak se snažit přijít na to, proč to končí chybovou hláškou... Ale vážně - pokud to někdy s linuxem budete chtít zkusit vážně, investujte pár korun do knížky (čím aktuálnější, tím samozřejmě lepší, ale není to podmínkou) o vybraném distru. Pokud jste škrti a nechce se vám pouštět chlup, nezoufejte. Díky společnosti Computer Press si můžete bezplatně stáhnout knihu Mandriva Linux 2008.1 zde. I přes to, že není aktuální, je neocenitelným pomocníkem při prvních krůčcích v novém prostředí.

Snad poprvé mám pocit, že operační systém dělá to, co chci. Bezdůvodný reinstal jsem se nezažil, i když párkrát jsem reinstal prováděl. Pokaždé setsakra dobře vím proč. Trošku experimentuji, mám povolené i zdroje (včetně aktualizací), které se nedoporučují, ale nemohu si stěžovat. Stačilo zjistit, že Stalker s DMP skvěle funguje v Mandrivě (dovolil jsem si na českých stránkách Mandrivy vytvořit wikistránku) a existence widlí se stala zbytečnou. Musel jsem se sice všechno učit znovu a hlavně zapomenout na naučené postupy z widlí, ale nelituji. Jen občas zklamu lidi, co se na mě obracejí s žádostí o pomoc s majoritním operačním systémem. Ne, že bych nechtěl pomoci, ale už jsem spoustu věcí zapomněl nebo už nejdou použít.

Osobně jsem spokojen. Linux mě doslova baví. Momentálně jsem na verzi 2010.2 s KDE 4.5.4 a nevím, co by se muselo stát, abych hledal změnu. A vlastně ani nechci, abych musel.

10 mých nejoblíbenějších hudebních alb

Vybrat deset hudebních alb, které pro mě nejvíc znamenají a nejvíc mě ovlivnily, se z počátku zdálo jako lehký úkol, ale zdání klame. Deset se zdá jako dostatečně velká číslovka jen do chvíle, než si člověk sedne a pokusí se takový seznam sepsat. Prvních pár jde snadno, ale najednou je u dvanáctého nebo osmnáctého alba a musí některé vyškrtnout.

Deset vybraných alb nebude mít žádné definované třídění, ani podle abecedy nebo oblíbenosti. Všechny jsou si rovny, žádné není lepší než to druhé. Každé mi něco dalo a každé si své místo muselo vybojovat.

1) The Cranberries - No Need To Argue (1994,Island Records)
První album The Cranberries (Everybody Else Is Doing It, So Why Can't We? z roku 1993) mě úplně minulo. A když z rádií znělo Zombie, popravdě mě to spíš odradilo. Ono všeho moc škodí a jeden čas bylo doslova přezombeno. Pak jsem ale někde zaslechl Ode to My Family a ta písnička se mi zalíbila natolik, že jsem si album koupil na kazetě - a nikdy toho nelitoval. Jako ochutnávku jsem vybral dvě možná ne tak známé skladby: Empty a Ridiculous Thoughts.

2) Oasis - (What's The Story) Morning Glory? (1995, Creation)
Opět první album Oasis jsem nezaznamenal. Chytil jsem se až na snad nejznámější skladbu Oasis - Wondervall. Koupil jsem si kazetu a hezkých pár měsíců jsem ji z přehrávače nevytáhl. Už úvodní písnička Hello mě naprosto dostala a po závěrečné Champagne Supernova následovala jediná možná věc - otočení kazety a opětovné puštění. K Oasis patří ještě jedna zajímavost - až natrefíte na album Be Here Now, zkuste popřemýšlet, jaký čas a jaký datum ukazují hodiny na obalu a proč jsou v klipu D'You Know What I Mean? nápisy v češtině. Ale zpět k (What's The Story) Morning Glory?, opět nebyla žádná lehká věc vybrat dvě skladby. Nakonec to budou poslední dvě (zde malé upřesnění - na albu jsou dvě krátké ukázky z písně The Swamp Song jako šestá a jedenáctá stopa, které jako samostatnou písničku nepočítám. Jedenáctá je tedy mezi dvěma vybranými písněmi a tvoří skvělý přechod): Morning Glory a Champagne Supernova.

3) Radiohead - OK Computer (1997, Parlophone)
Jedno z mála alb, které jsem si koupil, aniž bych slyšel jedinou skladbu. O skupině jsem něco zaslechl na slovenském rádiu Forte, které jsem tehdy poslouchal, v pořadu London Calling. Ten měl v tu dobu na starost chlápek, který měl vynikající kontakty v Anglii a dostával se k věcem, které se v ostatních rádiích pouštěly až tak za půl roku. A když jsem jel z Hradce do Zlína, tak jsem si na hradeckém nádraží koupil OK Computer. Walkmena jsem si pustil až v Pardubicích na nástupišti, kde jsem měl necelé dvě hodiny volného času. Pamatuji si to celkem jasně - čtvrté nástupiště, neděle dopoledne, malý provoz, pošmourné podzimní počasí a do toho první tóny písně Airbag... Neskutečně silný zážitek, dokonce se mi draly i slzy do očí. Jako ukázku jsem vybral Paranoid Android a Karma Police.

4) W.A. Mozart - Requiem
Až budete mít takovou depresi, že se vám bude chtít umřít, až si budete myslet, že vás život nemůže víc ničit, až budete jen krůček od pádu do hluboké propasti, pusťte si requiem. Pokud vás to neopustí, máte regulérní problém. To nejlepší je hned na začátku: Introitus a Requiem.

5) Nirvana - Nevermind (1991, Geffen Records)
Kurt věděl co je to bolest a dokázal ji dostat i do svých písní... Lithium či Something In The Way jsou toho důkazem...

6) Garbage - Version 2.0 (1998, Mushroom)
Trošku zvláštní album. Patří spíš k těm oddychovým, které se hezky poslouchá. Třeba When I Grow Up nebo You Look So Fine...

7) Amy Macdonald - A Curious Thing (2010, Mercury)
Na toto album jsem natrefil náhodou a nic jsem od něj nečekal. Pustil jsem si ho na zkoušku - a změnilo mi pohled na svět. Život je opravdu "podivná věc" a spousta věcí se stane čistě náhodou, prostě třeba jen tak, že jste ve správném čase na správném místě a stane se zázrak. V mém případě to bylo seznámení s úžasnou dívkou, Kamilou. Občas stačí vytáhnout sluchátka z uší a zeptat se, na co se ta slečna ptala... Nejraději mám tyto dvě skladby: Spark a I Got No Roots.

8) Alanis Morissette - Jagged Little Pill (1995, Maverick)
Kdo viděl film Dogma, tak ví, jak vypadá Bůh. A kdo slyšel toto album ví, že léčba malou zubatou pilulkou se neodmítá. Svého času dlouhou dobu neopustilo přehrávač, třeba kvůli skladbám Head over Feet nebo Forgiven.

9) The Corrs - Forgiven, Not Forgotten (1995, 143/Lava)
Pohodovkové album, na které mám pěkné vzpomínky. Nejvíc na Runaway nebo Toss the Feathers.

10) všechna alba, na které se nedostalo.
Je spousta vynikajících alb, která si zasloužila být v tomto výčtu, ale vybrat to poslední znamená vynechat spoustu dalších. A ta si to nezaslouží.

Le Far Breton

Nejsem příznivcem francouzské kuchyně (v překladu to znamená, že se mi jí nechce vařit) a tak, když jsem dostal tip na tento koláč, tvářil jsem se dost skepticky. Když jsem uviděl ingredience, skepse přešla v úsměšek. A když jsem si nastudoval postup, rozesmálo mě to.

Pak jsem ho ale jednou měl možnost ochutnat. Neříkám, že bych byl z něj na větvi nebo snad něco takového, ale nebyl špatný. Příští den jsem se rozhodl, že si ho zkusím udělat sám. První krok byl, že jsem si chtěl zjistit maximum informací. Tento koláč mi byl představen pod názvem "Faar", tak jsem chvíli tápal, než jsem našel správnou cestu.

Le Far Breton, prý tradiční bretaňský recept, se vyznačuje naprostou jednoduchostí a hlavně velkou rozmanitostí postupů. Základní suroviny, které používám já, jsou tyto:

250 g hladké mouky
200 g cukru
vanilkový cukr
6 vajec
1 litr mléka
kousek másla
rum (1 sklenička)/čaj
30 sušených švestek (asi 300 g)

Teď si můžete najít na internetu spoustu různých postupů - od jednoduchých typu "všechno do jedné mísy a míchat jak divý" až po postupy rozpočítané na vteřinu přesně. Věřte nebo ne, znám "šílence", který to opravdu poctivě dělá. Míchat to přesně tři minuty, pět minut odpočinout, osm minut vyšlehávat... Proti gustu žádný dišputát, já to dělám v rámci možností jednoduše.

První krok je nejsložitější (bráno individuálně, mně žádný problém nedělá) - musejí se dát namočit sušené švestky. Pro někoho může být dost problém odolat lít rum na švestky a ne do sebe... Pokud nejste příznivcem rumového aroma, stejně dobře poslouží kvalitní horký černý čaj. Tak, a to nejtěžší právě máte za sebou. Pak už jen stačí vzít vhodnou mísu (dostatečně velkou) a prosít do ní mouku, přidat k ní polovinu cukru, vanilkový cukr a špetku soli. V hrnci dejte ohřát mléko s máslem (stačí jemně, tak, aby se máslo rozpustilo). Jste li opravdu velcí gurmáni, nesypte do mouky nějaký vanilkový cukr, ale dejte do mléka povařit pravou vanilku. Zbývá rozšlehat vajíčka se zbylou polovinou cukru. Když to všechno máte připravené, nezbývá nic jiného, než to všechno postupně dát k sobě. První se k sypké směsi přilévá mléko za stálého šlehání (ručního nebo elektrického, záleží na vaší kondičce). Když se hmota pěkně prošlehá, přiléváme rozšlehaná vajíčka. Až se všechno hezky propojí, nalijte těsto do pekáče vystlaného pečícím papírem. Hezky pravidelně rozmístíme nasáklé švestky. Pekáček opatrně přeneste do vyhřáté trouby (když píšu opatrně, tak myslím opravdu opatrně, protože těsto je velice řídké a není žádný problém vylít ho na sebe). Prvních dvacet minut pečeme na téměř plný výkon, pak teplotu postupně snižujeme a dopékáme při nízké teplotě. Pečení je tak trošku alchymie - musí se opatrně tak, aby se nepřipeklo a zároveň tak, aby se těsto propeklo. Řiďte se barvou - když to začně zlátnout, snížit teplotu, když to začne hnědnout, snižte teplotu ještě víc a průběžně kontrolujte pomocí špejle. Peče se zhruba necelou hodinku.

Když je koláč hotový, můžete si ho hned za tepla ukrojit. Nebo ho můžete nechat vychladnou a posypat moučkovým cukrem. Třeba vám zachutná, nebo taky ne. Každopádně tento jednoduchý recept stojí za to vyzkoušet. Už kvůli těm švestkám...

Milá Lucinko a Vlastíku

Včera jste mi "vynadali", že jsem dlouho nic nenapsal. Vzhledem k tomu, že jsme se naposled potkali ještě před delší dobou než jsem zde napsal poslední příspěvek, mohl bych to obrátit a říci, že taky byste se mohli stavit kapku častěji. Na druhou stranu vás plně chápu - kdybych nemusel, taky tam nechodím.

Poslední dobou jsem ve stavu "ničeho neschopný". Ne, že by nebylo co dělat, třeba si konečně vyměnit svůj řidičák by nebyl vůbec špatný nápad a nemám to ani daleko, ale nechce se. Kolikrát je horší, když se nechce, než když se nemůže. To u mě platí měrou vrchovatou. A i proto jsi, milá Lucko, mohla se svým nezaměnitelným úsměvem provést jemný útok na mojí postavu. Ano, trošku jsem se spravil. Mimochodem, byla jsi až druhá v pořadí. Předběhla tě o dva dny moje kamarádka Peťa. Tu jsem tehdy div nezačal škrtit... Na druhou stranu mě připravila na tebe. Tak na otázku, jestli běhám, odpovídám, že neběhám, ještě nemám ke svému kolenu důvěru a po posledních zkušenostech to nehodlám přehánět. Dobrou zprávou je, že když jsem před časem musel dobíhat na trolejbus, ani jsem se ani kapku nezadýchal a koleno drželo. Tak jak budu mít za necelý týden dovolenou, zkusím to. Můžete se oba připojit.

Do Hradce jsem původně chtěl jet s jednou dívkou, kterou na společný výlet přemlouvám už hodný čas. Bohužel (nebo snad bohudík? Kdo ví...) nám nevychází společné volno. Možná právě moje mírné otrávení pramení z toho, že ač se už několikrát zdálo, že nám něco vyjde, tak se nic nepovedlo. Vždy do toho něco přišlo. Škoda, možná právě její společnost by mě trochu probrala. Potřeboval bych to jako sůl.

Blbostmi, jako že jsem dohrál Stalkera s DMP, že mě neustále baví dobře vařit a tak podobně, vás nebudu zatěžovat. Užívejte si život, podzim je nádherný a vždyť víte.

Peťa

Mandriva Linux a S.T.A.L.K.E.R. - Shadow of Chernobyl s DMP

Když jsem zkoušel před několika měsíci až roky (prostě někdy v dávné historii) spustit v Mandriva linuxu Stalkera přes wine, nepovedlo se. Mrzelo mě to, ale to bylo tak všechno, co jsem s tím dělal. Když ale před pár dny se jeden člověk na stalkerském fóru zeptal, jak je na tom Stalker a linux, neodolal jsem a zkusil to znovu.

Wine nepoužívám, proto jsem si ho nainstaloval z repozitářů (klasicky v konsoli příkazem urpmi wine). Nabídlo mi to wine ve verzi 1.3.4 plus další dva balíčky, aby byly splněny závislosti. Potvrdil jsem, balíčky se stáhly a nainstalovaly. CD se hrou (česká verze od CD Projektu s patchem 1.0006) putovalo do mechaniky a pomocí setup.exe jsem spustil instalaci. Volný čas jsem využil studiem stránek wine pro SoCh. Podle rady jsem zakázal v Ovládacím centru Mandrivy pulseaudio (vyžaduje odhlášení) a mezitím instalace úspěšně dojela do konce. Odhlásil jsem se a opětovně přihlásil. Proklikal jsem se nabídkou až k položce spustit Stalker - Shadow of Chenobyl. Chvíle napětí - a hra se normálně spustila.

Naběhlo úvodní menu, nelenil jsem a dal začít novou hru. Netrvalo nijak dlouho a spustila se úvodní animace. Tu jsem stornoval a uslyšel neskutečně hnusnou češtinu překupníka Sidoroviče, která mi v tu chvíli zněla jako rajská hudba. S defaultním nastavením kláves jsem byl sice kapánek nemotorný, ale to mi vůbec nevadilo. Vyšel jsem z bunkru a přede mnou byla Zóna. Domotal jsem se k Wolfovi do vesnice a přijal úkol na osvobození Šikuly. Teď byl vhodný čas k nastavení ovládání podle toho, jak jsem zvyklý. Ale ouvej, ať jsem v nastavení dával jakoukoliv klávesu, vždy se jako vybraná možnost zobrazila klávesa pause. Nemilé, ale nic, co by nespravila ruční editace souboru user.ltx (v adresáři ~/.wine/drive_c/users/Public/Documents/stalker-shoc). Zkusit zapnout dynamické osvětlení se nesetkalo s úspěchem (výrazné zpomalení plus všude opravdu hustý les). Se statickým osvětlením hra běží v pohodě a bez problémů.

Rozhodnu se zvednout obtížnost a zkusím přidat do hry nejlepší modpack, který pro stalkera existuje - Datastor Modpack neboli DMP. První pokus končí neúspěchem a pádem hry. Po několika minutách si vzpomínám, že stejný problém jsem měl kdysi dávno i ve windows. Co to tehdy stálo nebohého Datastora času a nervů, když tvořil extra verze DMP speciálně pro mě, a stále stejná chyba. Tehdy jsme se shodli, že zřejmě bydlím na nějakém indiánském pohřebišti. Až po čase na netu zjistil, že by mohlo pomoci smazání souborů .db ze složky gamedata/textures a ono to opravdu pomohlo. Zkusil jsem tedy stejný postup i v linuxu a opět se dostavil úspěch. Když se pochlubím Datastorovi, dostanu link na test nejnovějšího DMP (verze 7850) a i když jsem se dostal zatím jen na Smetiště, musím říct, že se jedná o nejlepší verzi DMP, jakou jsem kdy hrál. Sice mě štvou výbušné kanystry (když někdo neumí práci s nožem a plížení, je lepší rozstřelit sud....) a dost mě vytočilo, když se přikradu k vojákovi (s nožem, jak jinak, na začátku hry je největší záhadou co je to střelivo), půjčím si od něj AK-74SU abych si potykal s jeho kamarády na hlídce, ale zbraň cvakne naprázdno, protože v zásobníku není ani jeden náboj.

Zde si dovolím malé zastavení - Datastor dělá co může, aby naprosto zpackanou hru v úžasném prostředí zachránil jak jen se dá. Kolik tomu obětoval času a (nejen) duševních sil, je hodno obdivu. Vše to dělá zadarmo, má z toho jen šedivé vlasy a kupu výtek, jak by to šlo lépe a dokonaleji. Vzhledem k tomu, že největší problémy a chyby nemá šanci bez SDK jakkoliv opravit a spoustu věcí mu neumožní ani samotný engine, mám pro jeho práci jen slova chvály a obdivu (i když mu vždy budu říkat, že své mládí mohl prožít o něco hodnotněji). Tak, milý Datastore, díky za vynikající modpack.

Za celou dobu hraní jsem se nesetkal s jediným problémem, hra běží svižně, nahrávání je o proti minulosti také výrazně rychlejší, save/load funguje bez problémů. Dokonce není problém přepínat se mezi hrou a jinými aplikacemi (využíval jsem Kopete) a zkusil jsem i mít na pozadí puštěnou hudbu v Amaroku. Pokud nevíte, co si v Mandrivě zahrát, kombinaci Soch a DMP mohu jen doporučit.

Hráno na sestavě: AMD Athlon64 X2 5000+ Black Edition, 1x2 GB DDR2 a GeForce 8800GT. OS Mandriva Linux 2010.1 s KDE 4.5, Wine 1.3.4 až 1.3.6.

Protože spouštění aplikací primárně určených pro windows přes wine v linuxu nemusí být úplně bezproblémové, zde najdete popis a řešení problémů, na které jsem zatím narazil:

1) No CD/DVD-ROM drive found - stačí připojit obraz DVD a dát Retry. Hra se spustí.
2) Hra se nespustí, nic se neděje - pomocí ctrl+esc otevřít Aktivitu systému a zabít proces XR_3DA.exe a hru opět spustit. Pokud se hra nespustí, opakovat ještě jednou. Tato situace se občas stává, není však pravidlem.
3) ve hře si nemůžu přiřadit ovládání tak, jak chci - musí se to udělat ruční editací souboru user.ltx (adresář ~/.wine/drive_c/users/Public/Documents/stalker-shoc)
4) chci hrát DMP, ale hra mi při spouštění spadne s chybovou hláškou - smazat z adresáře gamedata všechny .db soubory.
5) hra se trhá a zobrazují se mi grafické artefakty - vypnout dynamické osvětlení (zapnout statické). Nevýhodou je nefunkční baterka ve hře.
6) nefunguje baterka - zde je na vině právě vypnuté dynamické osvětlení. Vzhledem k tomu, že baterku používám jen v interiéru ale v krajině ne, všiml jsem si toho až v Agropomu. Dá se to obejít dočasným povolením dynamického nasvětlení objektů, v interiéru jsem si nevšiml žádného zpomalení ani grafických artefaktů, ale exteriér je téměř nehratelný (právě z důvodu grafických artefaktů). Noktovizory fungují i pod statickým osvětlením(vyzkoušeno na obleku hejkal).
7) při přepínání mezi jednotlivými okny se kurzor hýbe ve hře jen v omezeném prostoru - stalo se mi to jen jednou (při snímání obrazu KSnapshotem, třikrát bez problémů), musel jsem hru uložit, ukončit a spustit znovu.
8) multiplayer je nefunkční. Hra najde servery, ale při připojení hlásí "Neplatný server".

U Shiftyho na chatě (den druhý - a poslední)

Ráno jsem se probudil jako první, což se mi stává snad pokaždé, když jsem někde na návštěvě. Když jsem se snažil tiše vyklouznout z pokoje, klasicky mi vše padalo z rukou a co mohlo, to třísklo nebo cinklo. Shifty ale chrápal jako hodné miminko a nenechal se vyrušit. Na čas jsem se zavřel do koupelny, kde jsem si vychutnal ranní hygienu. A protože všude bylo ticho a šero, šel jsem do knihovny. Vybral jsem si knížku od Miloše Hubáčka Loď odsouzená k zániku, do uší dal špunty a zkusil naladit nějaké rádio. V éteru jsem chytil jen a pouze nějaké šumění, tak jsem si pustil svojí klasiku a dal se do čtení.

Za pár desítek minut mě tak našla Shiftyho maminka, která šla zkontrolovat, v jakém jsme stavu. Pověděla mi, ať se jdu nasnídat. Poslechl jsem a dostal čaj s bábovkou. Mezitím byl z pelechu vytažen i Shifty. Zak a Klárka se probírali kapánek pomaleji, čemuž se nelze divit.

Venku pršelo (tak jak celou noc), což znamenalo, že se neudělá venku už vůbec nic. Aspoň, že se něco stihlo včera. Když nám padla zábava venku, zabavili jsme se uvnitř. Shifty mě vyzval na souboj v královské hře. Sice jsem už pár let šachy nehrál, ale mám rád výzvy. Úroveň obou hráčů byla výtečná, trumfovali se, kdo udělá víc mizerných tahů. Rychle jsem vedl 2:0, ale Shifty se nedal zahanbit a promyšlenou obětí královny a několika dalších figur mi dovolil vrátit se do hry a druhým špatným tahem mi nabídl velkou převahu. Kupodivu jsem ji dokázal využít a bílý král dostal mat. Vyměnili jsme si figurky a šli na odvetu. Opět se mi povedlo provést první vynikající tah a nechat si vyčistit levé křídlo. Naštěstí Shifty se projevil jako dobrý hostitel, vyrobil "dobrý" tah a dovolil mi vrátit se do hry. Koncovka byla kapánek akční, ale nakonec spolupráce střelce, pěšce a dvou koní vedla k matu černého krále. Nebudu se přetvařovat, jsem rád, že jsem dvakrát vyhrál. Kor nad takovým koumákem jako je Shifty.

Následoval vynikající oběd (pečené kuřátko s bramborovou kaší) po kterém jsme zůstali se Shiftym na chatě sami. Bylo to strašně ospalé odpoledne, nic se nám nechtělo. Na chvíli jsme šli ven se psem, který lítal jak divej za tenisákem nahoru a dolů. Nakonec jsme stejně skončili v křeslech, kde se Shifty věnoval facebooku a já četbě. Bylo to sice naprosté nic nedělání, ale jinak skvělý relax a odpočinek.

Musel jsem se rozhodnout, co dál. Dostal jsem nabídku přespat ještě jednu noc v Praze, ale už jsem se na to necítil. I když byl státní svátek, našel se relativně slušný spoj po čtvrté hodině odpolední. Zvážil jsem pro a proti a radši jsem se rozhodl jet. Přeci jen se znám a takové řešení mi přišlo nejvhodnější. Čas utíkal jak splašený a ani nevím jak, byl čas se zvednout a vypadnout. Rozloučit se trvalo chvilku, cesta na autobus nebyla o moc delší. Cestou mě překvapilo, že v takové větší vesnici mají ve státní svátek otevřenou večerku.

Autobus vyjížděl z Českých Budějovic a byl plně obsazen. Stát mi nevadilo, měl jsem výhled na dívku, která na notebooku hrála HOMAM. Moc jí to nešlo, ale snaha se upřít nedala. V Benešově přistoupilo dalších deset lidí. Měl jsem smůlu, že jako první byla nějaká pitomá akční ženská, která mě celou cestu rejpala kabelkou do žeber. Korunu tomu nasadila v Roztylách. Přede mnou byla dívka s velkou taškou, se kterou trochu bojovala. Šílená ženská za mnou mě začala kabelkou pomalu mlátit. Po třetí ráně se otočím a křiknu na ní, že jestli toho nenechá, tak jí tu kabelku rozšlapu. Cítila se uraženě, ale měla vyvinutý pud sebezáchovy. Byla zticha. Přesun na Hlavní nádraží byl bezproblémový, metro jelo hned, co jsem sešel na nástupiště. Na nádraží jsem měl ještě chvíli čas a tak jsem se šel projít Šervůdem.

Hutník odjížděl ze čtvrtého nástupiště. Povedlo se mi chytit místo u okna, usadil jsem se, pustil si hudbu a jen jsem se díval, jak se do vagónu cpe nějaká školní výprava. Nic, co by nespravilo zesílení hlasitosti na maximum. Venku se začalo stmívat a než jsme dojeli do České Třebové, byla venku tma. V Olomouci jsem přesedl do rychlíku na Břeclav a před desátou jsem vystupoval v Otrokovicích. Potom jen stačilo počkat půlhodinku na vlak do Zlína a bylo po výletě. V jedenáct - po všech nezbytných úkonech - jsem ležel v posteli a přemýšlel, jestli jsem ještě neměl zůstat na noc u Shiftyho v Praze. Protože se jednalo o zbytečné namáhání mozku, radši jsem usnul.

Byly to sice jen dva dny, ale odpočinul jsem si pěkně. Na hodně otázek jsem našel odpovědi, na druhou stranu jsem našel hodně nových otázek. Takže to splnilo to, co jsem od toho očekával. Shifty, ještě jednou díky tobě za pozvání, díky i tvé mamince (za nakrmení dalšího krku), Klárce (za to, že mi tipovala o dost méně než mi je) i Zakovi (slibuji, že si už z tebe nebudu dělat srandu kvůli tvému věku, chováš se na tolik let, na kolik jsem tě tipoval, což jak sám víš, bylo o kapku víc, než ti ve skutečnosti je).

U Shiftyho na chatě (den první)

Stalo se to rychle - v pátek se mě Shifty zeptá, jestli nechci přijet k němu na chatu, a v neděli jestli tedy jako přijedu. Sice to bude trošku pracovní návštěva, což vítám a rozhodně mi to nevadí. Ba naopak se těším, s pantokem to umím a budu se moct aspoň předvést. Ještě přibíráme na pondělní dopoledne slavného Datastora, na kterého se obzvlášť těším.

Znamená to pro mě bohužel nutnost probrat se z bezvědomí už chvíli před čtvrtou hodinou. Vzhledem k tomu, že jsem toho poslední dobou moc nenaspal, musím se přemlouvat. Naštěstí si stačí představit to, co mě čeká, a vyskočím z postele celkem svižně. Počasí má být stejné jak v neděli, kdy jsem venku běhal div ne v krátkém rukávu, oblečení tudíž nijak závažně neřeším. Chyba. Jen co přijedu na vlakové nádraží do Otrokovic, regulérně mrznu. Tak to jsem podcenil. Mládí už mě hezky dlouho nehřeje a risknout zahřátí jedním dvěma loky slivovice (kterou jsem vzal proto, že jsem se chtěl stavit v Krči a splnit jistý slib) jsem nechtěl. Přeci jen je vhodné nesoutěžit se Shiftym kdo je větší zvíře.

Cesta vlakem je klidná, dokonce ani nemá moc lidí potřebu se někam přemísťovat a když už někdo přistoupí, není to nic děsuplného. Sice ani nikdo zajímavý či milý,(přesněji zajímavá a milá), ale co už. Stále lepší, než dvě otylé babky z vesnice, které na sebe řvou všechny možné drby a pomlouvají i faráře za poslední kázání. Poslední dobou se sice odizolovávám špunty v uších, ale i tak mi je to dost nepříjemné sedět s něčím podobným v jednom kupé. Naštěstí jsem nic takového se nestalo a cesta utekla rychle a klidně.

Sraz jsme měli domluvený u vstupu do metra na hlavním nádraží. Přijel jsem před termínem a chvíli jsem si myslel, že jsem tam první. Po chvíli důkladného pozorování jsem si všiml, že plynová lampa vedle automatů na jízdenky se do haly nehodí a tak jsem k ní přišel a pozdravil. Lampa se odmaskovala a opravdu to byl on, slovutný Datastor. Dokonce se ani nijak moc nezlobil, že jsem jeho téměř dokonalý převlek prohlédl. Po pár minutách přidusal i Shifty (i když ne v plné polní, jak sliboval) a vyrazili jsme ven.

Zde malé zastavení - oba jsou pražáci (i když samozřejmě Datastor o něco víc), ale jejich znalost místních podniků vhodných k příjemnému posezení je tristní. Asi si to opravdu budu muset vzít pod patronát já sám a někdy si udělat čas a prozkoumat vhodná místa k tomuto účelu.

Směřovali jsme na stejné místo, jako posledně. Takže malá procházka po Praze. Mluvíme o všem možném a najednou se Shiftymu do ksichtu snese bílé pírko. Žerty jako "zase máš péro v držce" a podobné ho mírně nakrknou a tak se beze slova otočí a jde čert ví kam. Chvíli se na něj s Datym koukáme, pak pokrčíme rameny a pokračujeme dál sami. Po chvíli bloudění se dostáváme do stejného podniku jak posledně a já, kapánek promrzlý, si s velkou chutí u pultu objednávám čaj. Trošku mě zarazí dotaz, jestli fresh nebo oranž. Osobně bych volil Earla, ale napadá mě, že mentolový by taky nemusel být špatný. Uvelebujeme se do křesel a čekáme, až nám nápoj připraví. Mezitím se dostaví i Shifty, tváří se, jako že se nic nestalo, a říká, že se chtěl stavit za Narutem. V tu chvíli se na něj dívám hodně vyčítavě. Na Larpu jsem si Naruta hodně oblíbil a pokud byla možnost se s ním potkat, byl bych jen rád. Až včera večer, když jsem si s ním psal, jsem se dozvěděl, že tam stejně nebyl, že si užívá stejné výsady jako já.

Pak si všimnu, jak se zpoza pultu vynořuje servírka s kelímky (!) v ruce a míří k nám. Opravdu je před nás položí. Trošku nechápavě po sobě s Datáčem koukáme, ani nevím, kdo první položí otázku, zda-li je to ten náš čaj, což evidentně není, protože čaj se určitě nepřipravuje vymačkáváním tropického ovoce. Shiftyho samozřejmě nenapadá nic lepšího než propadnout záchvatu smíchu a bez prominutí se tlemit jak pako. Mi je to relativně jedno, když se zkusmo napiju, je to dost dobrý, a tak to dál neřeším, Daty je na tom podobně. Tak sedíme, upíjíme džus a kecáme o všem možném. Čas utíká v přítomnosti těch dvou jako obvykle, to znamená až nepříjemně rychle. Po pár hodinách se Daty zvedá a opouští nás, neb si potřebuje něco zařídit (maskuje se tak dovedně, že stačí na chvíli otočit hlavu a je pryč), já se Shiftym míříme k němu domů. Tam chvíli posedíme, Shifty mi ukáže svého gigantického ptáka, který mluví a je sprostý, a psa, který mi spíš chování připomíná kočku. O pohlazení nestojí, ale pro hračku udělá první poslední.

Protože máme relativně ještě dost času před odjezdem na chatu, jdeme se projít na jedno vyvýšené místo s názvem Baba, odkud je hezký výhled na Prahu. Pro těch několik desítek minut nahoře stálo za to vstávat nechutně brzo a být zmrznutý. To se nedá (ani nemůže) popsat, to se musí zažít. Kdyby ten den tímto skončil, byl by to sakra dobře prožitý den. Naštěstí neskončil, ještě pokračoval.

V poklidu jsme se vrátili opět k Shiftymu domů, kam zanedlouho přišla i jeho maminka. Před odjezdem na chatu jsme dostali pokyn ještě vyvenčit psa, což jsme splnili. Na procházce se psem se - ani nevím jak - dostaneme k tomu, že Shifty netuší, co je to žufánek. Hrozné. Pes vykoná své, Shifty to odborně uklidí. Vrátíme se zpátky a Shifty se psem se vysprchují. Společně. Chvíli se čekalo u televize na Shiftyho sestru Kláru, což znamenalo, že Shifty vytuhl na pohovce a já se díval na to, jak Simír a Tom vyřeší další případ tím, že na začátku nechají padoucha ujet, aby ho na konci dojeli. Fakt machři. Naštěstí přichází Klára a chvíli se čeká ještě na jejího přítele. Když jsme konečně kompletní, jdu ven a cestou mi Shifty říká, kde parkuje auto a že u něj stojí skoro plešatej týpek. Ten se mi zdá povědomý, vím (či spíš tuším), že byl na larpu, ale tím to tak končí. Honza mě naopak poznává okamžitě, což zaplaší takovou tu nepříjemnou situaci, kdy se seznamují dva neznámí lidé u cizího auta.

Nakonec jsem skončil na sedadle spolujezdce. Pokud jedu s někým, koho znám a vím, že je to dobrý řidič, tak mi tam sedět nevadí, ba naopak tam sedím rád. S někým neznámým mám respekt, přeci jen sedím na sedadle smrti. Po pár minutách jízdy se naprosto uvolňuji a užívám si výhled, protože za volantem sedí opravdový machr. Mohl bych chválit klidný styl jízdy, inteligentní využívání jízdních pruhů či dokonalé předcházení případným krizovým situacím, ale já se spokojím jen s konstatováním, že Shiftyho maminka je teda pan řidič. Pardon, paní řidička. Cesta utíkala příjemně klidně, tři Růženky na zadních sedadlech časem usnuly a spinkaly spánkem neviňátek. Probudily se až před pekárnou, kam jsme se stavili na pečivo. Od pekárny už to byl kousek k cíli cesty.

První, co jsme po příjezdu udělali, bylo to, že jsme se ubytovali. Shifty mě v rychlosti provedl po chatě a ukázal, kde co je. Jeho maminka za tím stihla zatopit v krbu, tak se bylo kde konečně zahřát. Po chvíli jsme se převlékli do pracovního, chtěli jsme využít toho, že nepršelo. Trochu mě zamrzelo, že chyběly vhodné pracovní nástroje. Zvládlo by se toho o dost víc. Mezi prací byla i večeře, což pro mě znamená konec šichty. Při práci prostě nejím. Stejně už nebylo co dělat. Protože se jak Shifty, tak i Zak (což je Honzova přezdívka, jakpak asi vznikla?) asi hodně nudili, začali hrát bláznivou hru s názvem "Muší voči". Pravidla rozepisovat nebudu, hraje se s vhodným míčkem (použili jsme tenisák) a je potřeba mít pevnou ruku, vysoký práh bolestivosti a přesnou mušku. Na krásném třetím místě skončil Zak, za což získal titul "Modrá kraslice". Já se spokojil s druhým místem místem a vítězství oslavil Shifty.

Když jsme se trochu zkulturnili, šli jsme na zdravotní procházku, která skončila kde jinde než v hospodě. Už jsem trochu cítil žízeň, a tak jsem si poručil dvě točené kofoly. Číšník se díval trochu divně, ale celkem rychle pochopil. Klárka a Zak poctivě cucali také lihuprosté nápoje (jak jinak..), jen zvíře Shifty se naléval pivem. Tak se tam sedělo a kecalo. Ani se to nezdálo a utekly skoro dvě hodiny. Občerstveni jsme se v poklidném tempu vrátili na chatu.

Večer už plynul klidně, seděli jsme u televize, chroupaly se nějaké keksy, co vypadaly a trochu i chutnaly jak polyuretan. Shifty to vylepšil salsou, což většině chutnalo, menšině (tedy mně) nechutnalo. Kolem desáté jsme se přesunuli k Shiftymu na pokoj a dívali se na Mentalistu. Zak se k nám přidal, leč před koncem, když tam vesele usínal, se odvalil někam pryč. Vzhledem k tomu, že jsme na tom nebyli o moc líp, v klidu jsme usnuli a spinkali i při běžící televizi. Zak, ta potvora, nelenila a přivedla všechny ostatní, aby se podívali, jak tam dřímeme. Příští den se divil, proč jsem na něho jak na cizího. A přitom je to kluk sympatická a na svůj věk i vcelku rozumná. Poslední vzpomínkou z pondělního dne je divný hlas z televize, který chválil latex jako vynikající materiál pro erotické hrátky. Stálo mi za to vstát z postele a vypnout tu proklatou bednu.

Divné září

Září nikdy nepatřilo k mým oblíbeným měsícům a letos, jak se zdá, to nebude jinak. Jen to, že poslední týden v září a první týden v srpnu mám dovolenou, může napravit prozatím mizerný měsíc.

Měl jsem zvláštní štěstí na různé druhy lidí - od naprostého kreténa, pro kterého byl problém pochopit počty pro čtvrtou třídu (i když mu to vysvětlovalo víc lidí) až po několik velice sympatických slečen, které se dokonce na mě dokázaly usmívat. Po devíti dnech v práci (musím přiznat, že z toho dva byly dobrovolné...) mi dokonce několik důchodkyň do obličeje tvrdilo, že jsem milý a ochotný, což jsem na místě popřel. Popravdě jsem pověděl, že jsem zlý a hrozný, avšak pokaždé jsem se dočkal zvolání: "Vy zlý a hrozný? To snad ani neumíte!". Když se mi to stalo poprvé, pokoušel jsem se to vyvrátit, pak už jsem se jen rádoby mile ksichtil a nechával to bez komentáře.

Počátek měsíce byl bídný i kvůli zdravotnímu stavu. S nadcházející zimou se přihlásilo moje permanentní nachlazení (vydrží mi až do přelomu května/června) a přes dva týdny jsem se trápil s bolavým kolenem. Bohužel (nebo bohudík?) mi díky tomu nevyšla účast na Topoľčanském půlmaratónu, ale zdá se, že nejhorší je za mnou. Koleno drží, zkoušel jsem i vybíhat schody a píchne mě v něm jen výjimečně. Zkušební tříkilometrový okruh jsem zvládl ve svém tempu bez vážnějších potíží. Aspoň tohle mě potěšilo.

Vrcholem zatím bylo, když přijdu v pondělí z práce domů, chci si pustit počítač a ono nic. Zkontroluji zásuvky, nechám si poradit a zkusím prohodit napájecí kabely a stále nic. Rozloučím se se zdrojem a zajedu koupit nový. Chystám se ho vyměnit, ale v mojí skříni Thermaltake Soprano to znamená sundat chladič z procesoru. Brnkačka, říkám si. Po pěti minutách se dívám na sundaný chladič, na kterém pevně drží i procesor. Chvíli ho zkouším oddělit, ale drží jak přilepený. Pokrčím rameny a zkusím ho nasadit zpátky do patice a upevnit chladič na své místo. Zapojím kabely, zkusím nastartovat a kromě točících se větráčků prostě nic. Deska ani nepípne, neohlásí se k životu... No, co se dá dělat. Zkusím novou základní desku (obyčejnou, nebudu provádět žádný velký upgrade). Když bude procesor a paměť fungovat, bude to paráda. Asi už mám za sebou období, kdy jsem si zakládal na tom, že mám doma slušnou plečku. Teď mi stačí obyčejný pracovní stroj. Jen musím mít na stole velký monitor a jsem spokojený.

Ve čtvrtek a v pátek mě čekají poslední dva dny v práci. Když je přežiji ve zdraví, snad se vše v dobré obrátí a dovolená se mi vydaří podle nejbujnějších představ. Byl bych šťastný jak blecha, kdyby mi vyšly návštěvy u lidí, které mám rád a kterých si vážím. Snad mi klapnou Topoľčany a Praha. Když vyjde cokoliv dalšího (třeba taková Olomouc nebo snad i - to radši nebudu ani psát, ať to nezakřiknu), bude to třešnička na dortu.

Ale jak to bývá, občas člověku musí stačit to, že žije a že ho život zas až tolik neničí. Občas člověku stačí ke štěstí to, že trpí jen tolik, kolik je zvyklý. Občas stačí... ale to už znáte, ne?
Občas stačí zvednout hlavu a dívat se na hvězdy. A za žádnou cenu nesklánět hlavu.
Občas stačí vytáhnout sluchátka z uší a zeptat se, na co se ta slečna ptala.
Občas stačí namísto pláče se zasmát.
Občas stačí namísto umírání žít.
Občas stačí...

Jak jsem (ne)spáchal sebevraždu

Aby nedošlo k omylu, hned vše vysvětlím. V pátek mě napadla taková myšlenka - po třech dnech v práci si jen tak pro radost zaběhnu půlmaraton. Buď to uběhnu nebo zemřu. V sobotu jsem nad tím přemýšlel a večer si řekl, proč ne, jdu do toho.

Ráno vstanu, rozcvičím se a protáhnu se. Cítím se dobře a kolena, která jsem si poslední týden šetřil (pobolívaly, potvory jedny), vypadala použitelně, nevrzala a nebolela. Počasí bylo vynikající, chladnější počasí a mírný větřík mi vyhovuje. Výběr hudby byl taky připraven a tak nic nebránilo začít svůj pokus.

Prvních deset metrů je parádních. Všechno funguje tak jak má, nohy fungují, dech taky a v boku mě nepíchá. Jedenáctý metr je krizový. Ozve se pravé koleno a to tak, že běh se mění v kulhání. Bolest je velká, ale snesitelná. Trošku upravuji tempo a po dalších deseti metrech se rozhoduji, že to zkusím. Buď koleno vydrží nebo ne. První kolo (2.84 km) mám pár vteřin pod 14 minut, což mě překvapí, čekal jsem o minutu pomalejší čas. Koleno úspěšně ignoruji, bolest ustupuje. Druhé kolo a na stopkách se ukazuje čas pár vteřin přes 28 minut. Pochvaluji si svůj playlist, Amy MacDonald mi na běhání opravdu vyhovuje. Když potřetí běžím kolem rybářů sedících u Dřevnice, dívají se na mě jako na regulérního blázna. Vzhledem k tomu, že koleno se začne ozývat čím dál tím víc, cítím se stejně. Začínám mít obavu, že namísto sebevraždy právě konám sebezmrzačení. Třetí kolo končím pod 43 minut. Dýchání zvládám v pohodě, tep je taky v normě a potím se přiměřeně námaze. Jen mě čím dál tím víc omezuje to prokleté koleno. Přemlouvám se aspoň k desítce, poslední jeden a půl kilometru je čistě o utrpení. Kondičně jsem opravdu nad očekávání, to, čemu jsem ze začátku ani nevěřil, teď vidím jako reálný cíl. Samozřejmě v závislosti na tom, jak mi bude fungovat zdraví. Posledních pár set metrů ani nezrychluji tempo, snažím se překonávat bolest, která se stává nesnesitelnou. Výsledný čas na deseti kilometrech je 50:21.92.

Přežívám, ale cestu domů už dost kulhám a trpím. Sebevražda se nekonala, sebezmrzačení zřejmě ano. Po dlouhé době se dokonce cpu do výtahu, necítím se na to vyšlápnout si mizerných šest pater. Doma si mažu koleno kosodřevinovým gelem (made in Germany) a decentně stahuji obinadlem. Celkově je mi fajn, jen doufám, že jsem si neublížil nijak moc. Opravdu bych si ještě letos rád dokázal, že na ten půlmaraton mám.

Poslední den Pjotra

„Pjotře!“ zařval barman jak kdyby ho chtěl šlak trefit. „Když se deš zas někam cajdat, tak se aspoň stav pro nějaký zásoby! Tady už není pomalu co chlastat!“
Ani jsem se neotočil a zavrčel přes rameno něco jako ať tě neklepne a šel jsem ven. Slunce se pomalu klonilo k západu a Zóna hrála veselými barvami. Vánek jemně šuměl a sem tam se snášel k zemi uvadající lístek z vysoké lípy za barem. Na pařezu jsem viděl sedět Čmeláka, opět lapeného do sítě alkoholu a tiše přemýšlejícího o něčem, co ho dlouho trápilo. Zavrtěl jsem hlavou a vydal se na východ.
Měl jsem vyznačenou cestičku od Tuláka, takže jsem šel v klidu a mohl se zabývat svými problémy. Zóna je úžasné místo, dokáže vás naplnit energií, dodat sílu k životu a ukázat tolik krásy, že si ji nelze nezamilovat. Ale dokáže ukázat i stinné stránky. Někdy nevíte, jestli to, před čím utíkáte, vás tady nedohoní ještě rychleji, než tam venku. Občas mám pocit, že se zde dokáží zhmotnit ty nejhorší noční můry, co vás nenechají usnout a nutí vás vrazit si hlaveň pistole do úst a zbavit se všeho, co vás tíží a straší.
Sám jsem nevěděl, kam vlastně chci dojít. Stezku Tulák vyznačil až ke staré budově, kde se dalo v klidu a bez zbytečné pozornosti kšeftovat. Ale až k ní jsem dojít nechtěl. Asi v půli cesty jsem se zastavil, vytáhl z kapsy na provázku uvázanou matku a hodil ji do trávy vpravo. Nestalo se nic a tak jsem udělal pár kroku, sehnul se pro matku a hodil ji o kus dál. Mířil jsem k malému hájku asi tak dvě stě metrů ode mě.
Hned na kraji byl vyvrácený strom, na který jsem si sedl. Cítil jsem se strašně unavený. Oči se mi zavírali a já si v duchu vynadal, proč jsem vůbec někam šel. Podíval jsem se kolem sebe a měl jsem pocit, jako kdybych snad ani nebyl v Zóně. Neměl jsem žádný pocit nebezpečí, v klidu jsem odložil zbraň na zem a natáhl jsem do trávy vedle kmenu a zavřel oči. Stalo se to v okamžiku – usnul jsem jak malé dítě.
Když jsem se probudil, byla noc. Obloha byla bez mráčků a nad hlavou mi zářily miliardy hvězd. Nevím proč, ale mezi několika jasně svítícími mě zaujala jedna malá nenápadně svítící hvězda. Díval jsem se na ní a pociťoval strašný smutek. Nedokázal jsem si to vysvětlit, ale měl jsem pocit, že o něco přicházím a že něco mělo být jinak. Zatřásl jsem hlavou, abych zaplašil myšlenky, kterým jsem nerozuměl a pokusil se posadit. Ucítil jsem, že moje záda mě momentálně nenávidí. Sykal jsem bolestí, ale naštěstí stačilo se párkrát zhluboka nadechnout a utrpení se o dost změnšilo. Postavil jsem se a jakž takž narovnal. Brokovnice ležela stále tam, kde jsem ji položil, tak jsem ji jen sebral a rozhlédl se kolem sebe.
Nevím, jak jsem si toho nevšiml už před tím za světla. Máminy korále. Viděl jsem je jen jednou v životě u jednoho stalkera, který se jimi chlubil a vypadal šťastně a říkal, že zmizí z té prokleté Zóny pryč a bude si žít jak prase v žitě, ale za hodinu mu někdo vrazil nůž do plic a stalker už nevypadal šťastně, spíš se tvářil překvapeně a nechápavě a ze Zóny nikdy neodešel, ba naopak se stal její součástí.
Jemně se blýskaly ve světle hvězd. Promnul jsem si oči, abych se ujistil, že stále nespím. I když jsem se štípl vší silou do předloktí, byly tam. Leskly se v dálce mezi stromy, tak lákavě blízko a přeci tak daleko. Hlavou mi bleskla jen jediná myšlenka – musím je mít. Opatrně jsem se protáhl křovím a uviděl jsem je jasněji. Byly na malém mechovém podloží, jak v nějakém klenotnictví a čekaly na mě, smály se a nakrucovaly a jako by říkaly – vem si nás, čekaly jsme na tebe! Nepřemýšlel jsem a udělal další krok, pak ještě jeden a před očima jsem měl jen ten blýskající se artefakt. Viděl jsem jej tak jasně přede mnou, že stačilo snad jen natáhnout ruce. Ucítil jsem ve tváři jemný závan vánku a ve chvíli, kdy jsem udělal další krok směrem ke korálkům a natáhl se kupředu, zaslechl jsem výkřik plný děsu: Stůj! Pjotře!
Když jsem otáčel hlavu, ucítil jsem, jak mě ohromná síla podlomila nohu, na které jsem stál a já se jak mávnutím kouzelného proutku začal zvedat. Čas se zpomalil a já uviděl u vyvráceného stromu Krtka. Něco řval, ale nerozuměl jsem ani slovo. V uších mě znělo nepříjemné pískání a já se pokusil natáhnout se k artefaktu. Strašně jsem ho chtěl mít u sebe. Ruka se ale ani nepohnula. Tlak narůstal a teprve teď, v poslední vteřině života mi došlo, co se děje. Kdo chce hodně, nemívá nic. Nejstupidnější životní moudro na samý závěr. Naštěstí mě to netrápilo dlouho.

Stalker IV "Eto Vojna" (neherní dojmy a zážitky)

Úterý 10. 8. 2010

Finišuje balení. Jsem vyděšen. Ačkoliv mám půjčený velký batoh, připravených věcí je neskutečně hodně. Snažím se to narvat dovnitř a po delším boji se mi to daří. Otřu si pot z čela. Zkusím batoh zvednout. Pot je zpátky na čele. Batoh je těžký jak ďas. Když si ho zkusím dát na záda, málem se přizabiju. Tak to bude problém. Vše jde ven a snažím se proházet věci. Moc toho neubude a batoh je stále stejně těžký. Uf.
Tak s tím se tedy tahat pěšky do Zóny netroufám. Sednu si k počítači a dívám se na spoje do Mimoně. To, co se před časem zdálo jako snadná cesta, se mění v noční můru. Stačí několik výluk a představa, že budu přestupovat sem tam, no potěš. Na icq se ukáže Case_A a tak se ptám, kdy přijedou do Zóny. Mám totiž plánovaný příjezd do Mimoně kolem poledne a nechce se mi čekat na někoho čtyři pět hodin. Case mi nabízí odvoz od něj z domova a když se mrknu na spoje, přijde mi to jako dost dobrý nápad. Nadšeně souhlasím a jdu uklidněn spát.

Středa 11. 8. 2010

Ráno se neodvážím jít si zaběhat. Přešlo mě to, když jsem zkusil potěžkat batoh. Je stále těžký jak ďas. Posnídám, zkusím zapřemýšlet, jestli jsem na něco nezapomněl, a když mě nic nenapadne, vyrážím. Cesta do Otrokovic je relativně klidná, trolejbus jakž takž prázdný. Horší je přestup na vlak. Takticky si sedám do prvního vagónu a prvního kupé, které je prázdné a víceméně to platí pro celou cestu. Naschvál jedu starým rychlíkem, který staví na každé mezi, má staré osmimístné kupé a taky nemusím přesedat v Olomouci. V klidu a míru si přijedu do Kolína, kde mám na přestup čtyři minuty. Protože jsem byl realista, nečekal jsem, že to stihnu a tak jsem měl připravený záložní spoj. Stane se zázrak a já to relativně v pohodě zvládám. Opět sebou plácnu do prvních dveří a do patra se neštrachám. Naproti mě sedí dívka s neskutečně ironickým úsměvem na tváři. Ne, že bych si s ní nechtěl pokecat, ale batoh a pouzdro se zbraní je trošku nepraktické pro navazování rozhovorů s někým cizím. Pro někoho třeba ne, ale v tu chvíli jsem na to opravdu neměl. Díky hlášení rozhlasu nepřejíždím výstupní stanici a hrdinně se vydávám pěšky ke Caseovi.
Kejsán sice říkal, že se až přijedu, mám napsat, že pro mě sjede, ale malá procházka neuškodí. Po pětadvacetiminutovém martyriu jsem konečně u cíle. Když se zbavím batohu ze zad, cítím neskutečnou úlevu. Zazvoním na Caseho a ten mě vede po schodech nahoru. Tam už čeká natěšená Besinka, která mě olíže kde může. Sedám na zadek, chvíli povídáme a pak mi Case ukáže artefakty. Nevím proč, ale vzpomenu si na Beestara...
Probíráme ještě nějaké podrobnosti k larpu a Case mi vypráví o filmech, na které se v noci nebo k ránu díval. Čas utíká a jdeme nakládat věci do auta. Case toho veze taky požehnaně, naštěstí se tam vleze všechno. Sice trošku zapomíná na artefakty, ale Besinka je připomene. Ještě se stavuje za svojí ženou na hřišti, kde si hrají jeho děti a kde si budu s nimi hrát i já. Case si potřebuje něco zařídit a já poznávám jeho ženu a po chvíli i děti. Ty si mě berou hned do pacek a za chvíli si už s nimi hraji. Volá Bee, kdy že přijedeme do Zóny, že on s Lenkou někdy k večeru a jestli máme něco k jídlu a k pití, že oni nemají nic. Poradím mu, ať se staví v obchodě. Když Caseova žena slyší, že mluvím s Beem, požádá o telefon a poví mu něco pěkného. Začínají se kupit mraky a tak je zaveleno k balení a odchodu domu. Když se rozprší, utíkáme se schovat. Po chvíli přijíždí i Case a po rozloučení vyrážíme směr Zóna.
Cesta utíká celkem svižně, Case je milosrdný a výběr hudby je více než snesitelný. Na dálnici míjíme armyshop, kde zamávám várnici (brácha, ty víš), vynadáme nějaké slepici na kole, která se chce nechat přejet a zamáváme policistům, co vybírají pokuty za rychlou jízdu v obci. V autě se ještě domlouváme, že se stavíme v obchodě na nákup. Kousek před Mimoní volá Case někomu ze skwatu, že už se řítíme. Aby tam nemuseli čekat, obchod se vynechává (sjede se posléze) a jede se hned k areálu. Tam už čeká nějaký týpek s kamerou. Představí se jako Q (ano, všemocný Q) a chvíli se povídá a čeká se, než přijedou klíče.
Po hezké chvíli klíče přijíždějí a dostáváme se do areálu. Chlapci ze skwatu jsou takoví, ehm, veselí. Stěhujeme věci z kejsánova auta do "orgovny", což je zamykatelná stavební buňka. Pak se sedí pod pergolou a povídá se. Caseovi zazvoní telefon a ohlásí se Beestar s Lenkou, že jsou v Mimoni. Ptám se Caseho, jak to bude s obchodem a že mám evidentně smůlu, ale mám pocit, že mě neslyší. No, zaplať pánbů, že jsem si vodu nabalil z domu a že jsem poprosil Beestara, aby když si budou něco kupovat, tak koupili k jídlu i něco mně. Takže hlady ani žízní netrpím.
Po setmění začíná to, co se bude kromě jednoho večera opakovat stále - alkohol teče proudem a z inteligentních lidí se stávají o dost víc inteligentní lidé, tedy oni mají ten pocit a přesvědčují vás o tom tak, že na vás prskají a používají vás jako opěrku...
Radši jdu spát, v takové společnosti se necítím zrovna nejlépe a taky stále žiji v představě, co všechno nás zítra čeká za práci na přípravě Zóny. V pozdně nočních hodinách nebo časně ranních, záleží na úhlu slyším z venku hudební produkci jak na nějakém festivale. Vzpomenu si, jak kluci ze skwatu říkali, že hudební produkci tedy zrovna ne a tak se jdu zeptat, jestli to nechtějí zrušit. Kejsán otevře po menším úsilí jedno oko a zavrčí jasné ne. Pokrčím rameny a jdu pokračovat ve spánku. Sotva zalehnu, otevřou se dveře a zahlaholí Beesty: "Peťka, pojď za námi, my o tě stojíme. A když nepudeš, budu střílet!" a začne chrastit svojí gerdou jak s nějakou rumba koulí. Odpovím, ať mě to napálí doprostřed ksichtu a otočím se na druhý bok. Nevím, jestli se ho to dotklo, ale ještě jednou poví, že mě tam chtějí a ať jdu za nimi, tak se za chvíli zvedám a jdu tam. Za nedlouho se sezení stejně rozpouští a jdeme na kutě všichni. Sotva usnu, mám děsný sen, že k nám vběhl do orgovny medvěd s motorovou pilou. Probudím se a on je to malý něžný Beestar. Začínám k Lence pociťovat něco jako obdiv. Beestar žije jen díky tomu, že nemám po ruce polštář.

Čtvrtek 12. 8. 2010

Ráno jsem vzhůru jako první. Lenka si ráda pospí a Bee s Kejsánem vyspávají každý se svou opičkou. Jdu se trošku projít po blízkém okolí. Užívám si ranní vzduch a i takové zvláštní ticho. Když vidím zbytky budov, jen nevěřícně kroutím hlavou. Někdo asi nutně potřeboval trámy ze střech...
Bee je vzhůru relativně brzo, posnídá se a pak vyrážíme na trošku větší obhlídku areálu. První dojmy jsou dobré, dost mě děsí jen různé propadla a výkopy a díry v zemi. Pokud tam někdo zapadne, bude veselo. Použitelných budov vidím pramálo a to je dost škoda. Chvíli postojíme u rybníka, kde několika výstřely otestuji spasinu. Koupat se v něm tedy nebudu, děkuji, smrdí rybinou na sto honu a každou chvilku nějaká ryba pleskne o hladinu, ale jako zátiší pěkné.
Oklikou se vracíme zpátky pod pergolu a já už netrpělivě koukám na hodinky a čekám, až mi zavolá dědek, že se blíží k Mimoni. Když je k polednímu, vyrážím pěšky napřed a po pár set metrech konečně zazvoní telefon. Hurá, konečně, je to brácha a domlouváme se, že si pro mě přijede. Zrychlím krok a nemůžu se dočkat. Za prvé na teplé jídlo a za druhé na osobitý bráchův humor.
Na horizontu se vyhoupne auto, které vypadá nadějně a dokonce i zastavuje. Podívám se a za volantem sedí opravdu ten sympatický pán s knírem pod nosem. Nasedám a vracíme se zpátky do Mimoně k hospodě s názvem Dřevěnka. Je tam plno, dědek chvíli hledá místo na zaparkování a pak i na sednutí. Venku to zavrhujeme a jdeme dovnitř, kde se jako mávnutím kouzelného proutku zdvihá osazenstvo jednoho stolu, který promptně zabíráme. Dědek vytahuje cigára a za okamžik máme soukromí jak v separé. Přes oblaka dýmu se prodere žoviální hostinský a za pozdravem (nazdar chlapi) vychrlí, co všechno už nemají. Já si dávám i polévku a jako hlavní si oba dáváme grilovanou krkovičku. Za chvíli nám snad ještě víc žoviální hostinský přijde říct, že krkovička není a přidá i další škrt do jídelního lístku. Nakonec vyhraje husí chlíst (dědek se sice ušklíbal, ale mně celkem chutnalo, i když žádný šlágr to tedy nebyl). Ještě jsme zajeli nakoupit (hlavně vodu, což se později ukázalo jako značně prozřetelné) a pak už tradá do areálu. Ještě nesmím zapomenout, že jak jsem vylezl z Tesca, byl dědkův automobil o dost plnější. Než jsem se stačil zeptat, jestli potkal menší skupinu táborníků, prozradil mi, že uviděl Silver Eagleho, jak statečně vláčí neskutečné množství bagáže a tak, když už nebylo kam narvat jeho, tak mu alepoň ulehčil od jeho nákladu.
Příjezd se nesl v klasickém duchu ("A jsi mrtvej!", tak na tuhle hlášku jsem chytal alergii). Dědek nelenil, začal vykládat auto a zbytek dne se víceméně nesl v duchu vítání dalších přijíždějících a opět se vesele popíjelo. Case později odpoledne vzal Beeho, Lenku a mám pocit že Silvera na nákup, my jsme s dědkem chvíli kecali a čas tak nějak plynul.
Nákupčí se vrátili (hele, kejsi, koupil jsi mi ty baterky? Jó, to jsi mi měl připomenout, když jsme odjížděli. Kejsi, já ti to připomínal když jste odjížděli... Takže díky Prsnaji, bez tebe bych neměl fotky, na které se teď strašně rád dívám) a po chvíli se dívám, jak Silver zase odchází někam pryč s čímsi v ruce. Ptám se dědka, kam ten kluk zase jde a dědek mi odpoví, že jde rozmístit směrovky, o kterých kejsán na webu psal, že je rozmístí sám. Zřejmě bylo auto moc plné a v obchodě zavírali brzo. Nechce se mi nechat to Silvera vyžrat samotného a tak za ním vyrážím a po pár stech metrech ho doběhnu. Nechávám mu absolutní svobodu v rozmísťování směrovek (i když on to možná bude vidět jinak). Cestou nás míjí žlutý pick-up, naštěstí nás nenabere (to by se asi Narutovi blbě umývalo) a my docházíme za zajímavé konverzace až do Mimoně, kde tipuji, že žádná cedule nevydrží dlouho (a taky že ne). Silverovi se na pivo moc nechce, těší se na to vyškovské, a tak to točíme a jdeme zpátky. Ještě v Mimoni nás předjede červená škodovka, zastaví uprostřed silnice, trošku couvne, vyleze divně se tvářící kluk, kterému vzápětí auto začne samo od sebe couvat a ptá se, jestli nejedeme na stalkera a jestli nechceme svést. Kývnu že jo a už sedíme v autě s polním chirurgem. Cesta je to zajímavá, on Kemper to místy řezal teda dost fest, ale přežíváme, trefujeme se na místo (ještě že jsem tě, Silvere, nenechal navigovat) a já se jdu do baru podívat se po Narutovi. A zády se ozve smutný hlas: "No, Peťane, a co já?" Tak se otočím a za běží ke mně s rozpřaženýma rukama Shifty. Skáču mu do náruče a relativně vroucně se s ním vítám. Večer plyne už klasicky. Pivo teče proudem, tvrdý alkohol taky, Shifty je za chvíli absolutně zničený a zábava je v plném proudu a jsou stalkerští ptáčci (v hlavní roli opět Shifty) a pak fixy a vše končí až k ránu. Poslední humornou perličkou je dědek mlaskající na chrápajícího Beeho a hláška všech hlášek: "Zabijte to zvíře.." To Bee spí pod spacákem s Lenku, chrápe ji u hlavy a té holce to absolutně nevadí a má sladké sny. Neskutečné.

Pátek 13. 8. 2010

Ráno, po něčem, čemu se dá s trochou odvahy říkat ranní hygiena, v klidu posnídám a s dědkem, který je na nohách taky relativně brzo a tak vyrážíme na průzkum Zóny, při kterém úžasně zmokneme. Dolaďuje se bar, čekáme, až se probudí Case a svolá si mě, dědka a Lenku a poví nám, co má s Lenkou vlastně v plánu jak nám slíbil minulý den, protože to měl být základ našeho barového questu, ale nedočkáme se ani mítinku, ani žádných informací a veškerá práce jde do kytek a končí to tak, že Lenka odjíždí v sobotu před koncem akce... To se tedy krapek nepovedlo. Tedy krapek víc. Ani nevím, kdy vlastně hra začíná, ale to už začíná jiný příběh...

Sobota 14. 8. 2010

Po skončení hry mám zvláštní pocity. Nejvíc mě štve, že se nepřihlásil ten šikula, který trefil Skari. Stalo se stalo, myslel jsem ale, že se k tomu dotyčný postaví čelem. Začíná dekontaminace a já se zdržuji víceméně hlavně za barem spolu s dědkem a Narutem. Nálada se zvedá a já vyrážím s fotoaparátem nafotit poslední fotky.
Ten večer byl strašně zvláštní a jsem rád, že se stal. Muselo se sejít hodně náhod, ale o tom život je. Hodně dal, hodně vzal. Vím, že tu noc svítily hvězdy a že svítila i jedna malá, která ale ty ostatní zastínila.

Nedělě 15. 8. 2010

Tvrdé probuzení do reality všedního života. Smutek, zklamané naděje, duševní kocovina... Nic pěkného. Pomohl mi velice příjemný pokec s Ťofkou. Čeká se, až se všichni nějak probudí, v klidu balím, ještě jednou si s Coopyslavem vysvětlíme, jak je to s tím odvozem do Brna, stejně se pak omlouváme oba navzájem. Pro mě lepší než se trmácet do Brna, je výhodnější nechat se odvést s Kemperem do Kolína a hurá na vlak do Otrokovic. Batoh je sice stále těžký jak ďas, ale přeci jen už je snesitelnější. Loučíme se s kým to jde (s některými i dvakrát), nerozloučím se jen s Beem a Kejsem, protože oba dva jsou naprosto nepoužitelní a vyspávají nechutnou vopici. Zamáváme z auta a odjíždíme. Kemper nás odveze až na nádraží (díky ti), vidím, že jede pro mě, Skarfaceho i Silvera vhodný vlak, ale Skarcafe si nějak nechce koupit jízdenku, míjí prázdné prodejní okénko a tak si já v klidu kupuji lístek. Ti dva stojí uprostřed haly a asi čekají na zázrak, protože je předbíhají další dvě ženské, nakonec se Skarface rozhýbe a koupí si jízdenku. Posílám ho na vlak, protože mi jede za půlhodiny další spoj, mu až někdy čert ví kdy, a čekám ještě na Silvera. Když se po hodné chvíli vybatolí s lístkem, ptám se, jestli pojedeme taky. Kýve že ano a tak vyrážím na druhé nástupiště. V tunelu slyším písknutí a tuším, že je zle, ale sbírám poslední síly a vyrážím po schodech nahoru. Vlak ještě stojí, nikde nikoho a tak otevírám první dveře a naskakuji, zatímco vlak se rozjíždí. Silvera nikde nevidím, jen doufám, že jsem mu nezavřel dveře před nosem. Pokud jo, bylo to kvůli tomu, že jsem nechtěl vypadnout z jedoucího vlaku, nic osobního v tom, prosím, nehledej. Přes celý vagón uvidím na druhé straně Skarfaceho. V uličce stojí celkem dost lidí a tak se prodírám až když v Přelouči pár lidí vystoupí. Cestou kecáme a všem překážíme, ale je nám to jedno. V Ústí Skarface vystupuje a mně začíná osamělá jízda domů. Hlavou se mi honí vzpomínky, co pět minut zapínám fotoaparát a dívám se na fotky, které mě hřejí na srdíčku a vím, že jsem se zase o dost změnil. Mění se mi život před očima a asi to tak má být.

A občas stačí zvednout hlavu a dívat se na hvězdy. A za žádnou cenu nesklánět hlavu.

Peťa

PS.: díky moc. Vy, kterým to je určeno, víte.

Propršený larp 2010 je za námi...

..a mě to strašně mrzí. Přes všechno, co se nepovedlo, pokazilo nebo nefungovalo, mi tam bylo díky parádním lidem moc dobře. Takovou duševní kocovinu, kterou jsem měl při cestě domů, přebije jen ta, kterou jsem měl v neděli po rozednění (pro zvědavce taky duševní).

Teď budu chvíli vstřebávat zážitky a dojmy a všechno, co se mi stalo. Zážitky účastníků si můžete přečíst na stalkerském scowebu zde a fotky jsem upnul na photobucket zde. Já sám herní info první proberu s ostatními npc a orgy na neveřejné části fóra a pak dám herní zážitky do výše odkazovaného topicu Stalker IV - Eto Vojna! [dojmy a postřehy z akce]. Neherní zážitky snad sepíši co nejdříve (bylo jich moc a některé nikdy nezapomenu a nechám si je pro sebe) a dám je sem na blog.

Ještě si dovolím jmenovitě poděkovat několika lidem:
Case_A - za přizvání do organizačního týmu a možnost zúčastnit se larpu. Doufám, že s tím tričkem na mě myslíš.
šlauch - ty víš a já vím. Mám v tobě bráchu, na kterého jsem hrdý, pyšný a vážím si ho.
Beestar a Shifty - za neocenitelnou pomoc a spolupráci.
Naruto - podle mého názoru by bez tebe žádná zóna nebyla. A kdyby byla, tak by nebyla tak dobrá.
Thales - moc jsme toho sice nenapovídali, ale hodně jsi mi osvětlil. Rád jsem tě konečně poznal.
Kemper - podle mého nejlepší NPC (polní chirurg) a to nejen kvůli tomu, že mě odvezl do Kolína.
Archee - za neskutečný rozhovor na baru a pak i za barem. Pevně doufám, že to nebylo naposled, kdy jsme na sebe měli čas a potkali se.
Lenka (Vyškov) - za to, že mi ukázala hvězdy nad hlavou, pověděla to, co pověděla, udělala to, co udělala, a taky za to, že neudělala to, co neudělala. Snad budu mít možnost se tě ještě na pár věcí zeptat. To bych hrozně rád.
Ťofka - za nedělní duševní očistu. Dostala jsi mě z jedné z nejhorších depek za posledních pár let. Mohla jsi mě poslat do háje a spát, ale věnovala ses mi. Za to ti patří moje úcta a vděk. Děkuji.

A taky na závěr poděkuji všem, kdo se zúčastnili, budu mít jen dvě výjimky: zajímalo by mě, která mrcha nevrátila do baru questový předmět baterku (ještě k tomu podepsanou!) a chtěl bych vidět toho, kdo zranil černovlásku od Duty a nepřihlásil se. To považuji za hnus a největší mínus celé akce. Když už někoho (třeba i nechtěně) zraním, jdu a aspoň se omluvím.

Před odjezdem na larp..

To, co se před nedávnem zdálo za strašně dlouhou dobu, je už za dveřmi. Zítra ráno vstanu, když se překecám, půjdu si zaběhat, a pak už na vlak směr Zóna. Na rozdíl od minulého ročníku, kam jsem přijel jen na otočku (malý report je zde), si letošní larp (snad) užiji celý od začátku až do konce. Trošku jsem nesvůj z předpovědi počasí i z posledních informací ohledně toho, jak to v Mimoňi či v Nových Dvorech vypadá, ale doufám, že ti nade mnou to mají nějakým způsobem podchycené a zmapované.

Balím poslední věci a drbu se na hlavě. Věcí je spousta, batoh taky dost velký, ale stejně mám obavu, že nevezmu všechno, co jsem chtěl. Určitě se mi ale do batohu vleze slušná zásoba perníčků, což bude asi základ mého jídelníčku na celý larp. Tedy spolu s pěti konzervami tuňáka. Zkusím to tam všechno nějak rozumně poskládat.

Je to horší, než jsem si vůbec myslel. Batoh je plný a spousta věcí čeká ještě volně kolem. Kdybych bral něco nepotřebného, nic nepovím, ale spíš si myslím, že toho vezu méně než více. Už si nikdy nebudu dělat srandu z ženských, když se někam balí a jsou schopné jet s batohem a třemi kufry. Začínám jim rozumět.

Strašně se těším, stejně tak se i děsím. Věřím, doufám a přeji si, aby to všechno klaplo a všichni jsme si larp strašně užili a odjížděli zničení a unavení. Prostě tak, jak se sluší.

Já teď půjdu ještě sehnat poslední drobnosti a modlit se, abych na nic důležitého nezapomněl. To samé přeji každému, kdo se tam pomalu ale jistě chystá.

Mizerná neděle

Občas dokáže celý den a ještě kus dalšího zkazit něco, co na začátku vypadá jako maličkost. A nejhorší je to, když se z počátku zdá, že to bude příjemný a klidný den. Nemám náladu se nějak rozepisovat, tak ve zkratce - když jsem si byl ráno zaběhat svých 5,6 kilometru, bylo mi fajn, příjemně, uvolněně. Když jsem byl upozorněn na párající se špičku levé boty, bral jsem to jako malou mrzutost. Týden po nákupu, značková obuv a značková prodejna, to snad funguje jak v civilizovaném světě. Výrobní vada, není co řešit, jen se mě zeptají jak si přeji reklamaci vyřešit (šest měsíců od nákupu je na kupujícím, zda-li chce nové zboží nebo opravu), odnesu si nové boty a příští den jdu běhat jako by se nic nestalo. Byl jsem naivní. V prodejně A3 Sport mě rychle vyvedli z omylu. První tyjátr byl, že boty ani k reklamaci nevezmou, protože se jim podrážky zdáli málo vycíděné. Na to stačilo vytáhnout foťák s tím, že si tedy boty spolu s reklamačním zápisem vyfotím a uvidíme, co na to poví na jiných místech. Takže nakonec se slečna vedoucí uvolila, že to na reklamaci vůbec přijme. Byla příjemná jak osina v zadnici a nejvíc mě pobavila hláškou, že mi to možná opraví. Na moje konstatování, že opravovat si mohou co chtějí, ale já chci novou obuv, jen ucedila: "Když myslíte..." Počkám si, jak si s tím poradí. Zřejmě jim několik věcí bude muset vysvětlit návštěva České obchodní inspekce.

Po takovém zážitku jsem byl celý den nesvůj a nevrlý. A taky se mi nic nechtělo. Zkoušel jsem se dívat dokonce i na závody F1, ale nevydržel jsem ani u toho. Dal jsem se do vaření (když mám chvíli, tak něco uvařím a zamrazím si porce do práce), nečekaně taky žádný šlágr. Půl dne jsem se překecával, že by to chtělo upéct perníčky na stalkerský larp, přemluvil jsem se k tomu až v podvečer. Aspoň že ty perníčky se povedly.

Mně nezbývá než doufat, že srážku s blbkyní jsem si vybral a čekají mě klidné a pohodové dny. Moc tomu nevěřím. Životní zkušenost říká, že blbci a blbkyně chodí ve skupinách...

Občas nezbývá než utíkat

Že je život složitý a těžký a hrozně komplikovaný a nikdy v něm nefunguje nic tak jak má, jsem pochopil už dávno. Dřív jsem to řešil tak, že jsem se vším bojoval sám. Jde to, stojí to sice hodně sil, neustále hrozí duševní zhroucení a pohybujete se na hraně sebezničení, ale má to svoje kouzlo. Třeba ve chvíli, kdy už jsem byl na úplném dně a pustil si Mozartův Requiem a zavřel se před světem. Ideálně v temné místnosti, mimo hudby žádný jiný zvuk a já věděl, že ten dech, který slyším, je můj a strašně mě děsil, protože zněl tak cize.

Ale jsou i světlejší chvilky. Bohatě stačí, když se obloha zatáhne těžkými šedými mraky a začne mírně poprchávat. V tu chvíli se rád vydávám ven. Procházet se prázdnými ulicemi, pomalu nikoho nepotkat, ale zato si užívat svobody, to mám rád.

Někdy to ale nejde tak lehce uniknout. Občas jsou věci tak komplikované, že ať děláte co děláte, není úniku. Je to jak v písničce od IMT Smile (človek, povedz načo sú ti nohy, keď nemôžeš újsť pred svetom, ktorý ťa núti vopchať si prsty do úst), a nejhorší je to pred sebou samým niet kam, niet kam...

Když na mě podobná nálada přišla před nedávnem, napadly mě jen dva způsoby, co s tím: buď se chytit flašky a hrát si na Charlese Bukowskeho nebo běžet jak Forrest Gump. Flašky se štítím, protože vím, jak bych skončil. Možná by mi to pomohlo v tom, že bych konečně začal pořádně psát, ale spíš bych skončil válející se někde na špinavé zemi s krabicovým vínem v ruce, s vychlastaným mozkem a stupidním úsměvem na tváři. Na to jsem asi ještě málo zoufalý nebo odvážný. A tak jsem zkusil běhat. Ráno si přivstat, protáhnout se, obout si běžecké boty a jednoduše utíkat. Prví metry sice byly plné rozpaků, ale pak najednou to šlo. Já, který v životě uběhl asi tak dvacet metrů se dvěma přestávkami, jsem najednou proběhl celou stezku z Prštného do Louk tam a zpátky. Není to nějak moc, zhruba necelé tři kilometry, ale mně to po ránu stačí. Pro mě je nejdůležitější to, že já a moje plíce dobíháme společně. Postupně - když to půjde - si budu kousek po kousku přidávat. Proč? Protože mě to baví.

A taky mě napadla naprosto bláznivá a šílená myšlenka: chtěl bych si příští rok zaběhnout půlmaraton. Jen tak, pro sebe, pro svojí duši, pro své ego. Nevím, jestli se to provede, vždyť ani nevím, jestli za rok budu ještě živ a zdráv, ale pro začátek stačí i to, že chci. A chtít občas znamená hodně.

Tak až jednou na vás padne nějaký splín, zkuste to rozběhat. Kdo ví...

Mandriva 2010 Spring

Včera jsem se konečně dostal k tomu, abych nainstaloval novou verzi Mandrivy (což na vysvětlenou pro ty, kteří ani netuší o čem je řeč, je linuxová distribuce). Předcházely tomu dva dny příprav, kde ta nečekaně snadnější fáze byla záloha dokumentů a mnoha různých souborů a archivů a spousty věcí, které už pomalu ani netuším, na co je vlastně mám. Ještě že je místa na disku relativně dost a nic mě nenutí vrhnout se na třídění a mazání. Daleko větším problémem bylo vypálit stažený obraz (zde pro 32bit. architekturu + kontrolní součet a zde pro 64bit. architekturu + kontrolní součet). Zřejmě jsem měl "štěstí" na dobré balení DVD+R Verbatim, protože korektně vypálit obraz se mi nepovedlo jak v K3B, tak ani v Braseru a stejný výsledek byl i v Neru - nesouhlasil kontrolní součet (získaný přes terminál příkazem "md5sum /dev/sr0" nebo "sr1" pro druhou mechaniku). Po šesti neúspěšných pokusech jsem zašel koupit jedno DVD-R médium a v K3B se konečně vypálil obraz správně.

Počítač poslušně nabootoval z vloženého dvd a po chvíli se ukázala úvodní obrazovka. Pár kliků a byl jsem u jediné složitější věci - práce s diskovými oddíly. Ta "složitější věc" znamená neuklepnout se, který disk chce člověk upravovat, a rozumně rozmístit diskové oddíly. Zde malé zastavení - nebojte se, jde to udělat hezky jednoduše automaticky. Já jen hledám optimální rozdělení, tak si s tím při každé nové instalaci trochu hraji. Instalace proběhla svižně, za pár minut se vysunulo dvd, následoval restart počítače a pak už hurá do nastavování nového systému.

Zadal jsem heslo, zkontroloval si účet u Mandrivy a dal jsem se do úpravy pracovního prostředí. Vyhodit z plochy všechny ikonky, dát svojí oblíbenou tapetu, přidat svoje oblíbené widgety a upravit vzhled nabídky spouštěče aplikací (pro woknaře tlačítko start...). Následovalo zadání repozitářů (mám na to takový šikovný scriptík) a aktualizace systému. Pak už zbývalo jen doinstalovat chybějící balíčky (povětšinou kodeky a různé pomocné programy jako je třeba gkrellm pro sledování systému), spustit a nastavit Kopete (icq), ze zálohy nahrát historii rozhovorů a umístit na oblíbené místo vlevo nahoře. Pod něj krásně padne okno s programem gkrellm, o kousek níž několik rámečků s fotkami lidí, co mi jsou velmi blízcí a nakonec yaWP, což je widget s předpovědí počasí. Posledním krokem bylo spustit Firefox, doinstalovat doplňky Adblock plus, Flagfox a MediaPlayerConnectivity a základní úprava vzhledu a funkčnosti systému byla hotova. Práce na pár desítek minut a s jedním jediným restartem. Kdyby to tak jednoduše šlo i v jiných OS...

Po tak krátké chvíli je brzo na nějaké hodnocení, ale zatím vše drží a funguje tak, jak jsem byl zvyklý. Teď přemýšlím, jestli jít do mírného rizika a zkusit KDE 4.5 RC2 (přímo od KDE.org), Rozhodnutí si nechám po víkendu, který budu opět trávit ve svém zaměstnání. Mé nadšení nezná mezí...

V teplíčku u Vody

Nevím, jak to dělám, ale když se někam vypravím na výlet čí návštěvu, je z toho snad nejteplejší den či víkend v daném regionu.

Před rokem jsem jel poprvé za Beestarem do jednoho slovenského maloměsta a ta neděle prý byla nejteplejším dnem v roce. Fest horko teda bylo, o tom žádná. Ale hezky se sedělo ve stínu jak na zahradě, tak i na zahrádce, čepovaná kofola byla krásně vychlazená a bylo stále o čem povídat. Tak to uběhlo snad až hodně rychle.

Letos Bee (přesněji minulý víkend) přijel na prodloužený víkend za mnou a revanšoval jsem se taky jedním fest žhavým počasím (zde je příležitost zmínit se o jednom mezistátním amatérském zápase ve stolním tenise, který skončil zdrcující porážkou borce slovenské reprezentace 4:0 na sety. Odveta se chystá a nadějný slovenský reprezentant slíbil důkladnou přípravu. Vzhledem k jeho tréninkovým metodám však hrozí, že nebude vědět, který z těch několika míčků má vlastně hrát...) Stihli jsme probrat dost věcí, jen škoda, že okolnosti nebyly příznivější. A příště Braňko, si to ošéfuji o dost lépe. Slibuji.

A tento víkend vyšla návštěva u bráchy poblíž Českého Krumlova. Samozřejmě bylo teplo, že pukaly dálnice a kroutily se kolejnice, a já si vyrazím na cestování. Vstal jsem poctivě o půl čtvrté ráno a v pět deset jsem seděl v Otrokovicích ve vlaku. Kupodivu celkem svěží (zřejmě pomáhal doping ve formě modrého hrozna, které jsem do sebe ládoval a které bylo těsně po době použitelnosti) a v dobré náladě. Lidí cestovalo pomálu, tak jsem v klidu seděl sám v kupé, v uších sluchátka a díval se z okna. V Pardubicích jsem vystoupil a zašel pro notebook, protože návštěva měla být víceméně pracovní a pak už hurá do Prahy. Chvíli volného času jsem využil ke krátké procházce. Přežil jsem, peněženka taky stále na svém místě, rychlík do Budějic byl přistaven na sedmém nástupišti a už při příchodu jsem začal tušit další zážitek. O co šlo, jsem se dozvěděl až příští den. V Táboře začínal festival Mighty Sounds a tak jsem cestu trávil zabarikádovaný v kupé spolu s několika dalšími spolucestujícími, zatímco na chodbě tekl alkohol proudem a vzduch byl i při otevřených oknech šedý od cigaretového dýmu. Mládež se s tím nepárala, co všechno mixovali, klobouk dolů.

V Budějicích jsem chvíli musel čekat než mě brácha vyzvedne, šichta je šichta. Pobavilo mě, že co se opravovalo před rokem a půl, se zvesela opravovalo znovu. Chvíli jsem se na ty chudáky smažící se v pekelném žáru díval. Tedy žádná závist. Otočil jsem se zpátky k nádraží a na dohodnutém místě (klobouk dolů, brašule vybral stinné místo s lavičkou) jsem vyhlížel svůj odvoz. Sedím, dívám se a po čase se ukáže odpovídající auto i s odpovídajícím člověkem za volantem. Přece se nebudu zvedat, počkám, až zastaví, pak ležérně vstanu a znuděně nasednu. Chyba, kterou už neudělám. Když jsem bráchovi do telefonu říkal, že na něho budu mávat zlínskou přílohou Mladé fronty, dělal jsem si srandu a on to tak tady bral. S čím jsem nepočítal, bylo to, že bez brýlí a nadváhy mě prostě a jednoduše nepozná. V poslední chvíli jsem vyskočil, začal mávat rukama, ozval se skřípot brzd a já naskočil na zadní sedadlo a způsobně pozdravil. Brácha ještě cestou vysadil kolegyni z práce, načež jsem se přemístil na přední sedadlo, kde se mi brácha kajícně přiznal, že mě opravdu nepoznal. Odpustil jsem mu. Co jiného mi zbývalo.

Cestou jsme se ještě stavili v několika obchodech včetně jednoho armyshopu v Českém Krumlově. Brácha si chtěl koupit jedny lidově demokratické šle a když už jsme tam byli, zeptal jsem se já na nějaké maskáče. Sice to nebylo to, co jsem si představoval, ale krásné bundeswehrové maskáče s páskem, blůza a naprosto úžasný kabát za celkem šest stovek, moje spokojenost byla téměř dokonalá. Vše sice použité, ale v více než ucházejícím stavu (ba až perfektním). S autem plným proviantu jsme dojeli až k bráchovi domů.

Přivítala mě jeho žena a tak trochu i jeho pseudopes, který v tom hicu trpěl snad nejvíc ze všech. Ubytoval jsem se a brácha mě vzal na procházkou osadou. Pes, věren své tradici (ač přemlouván, ať zůstane doma) šel s námi. Byly mě ukázány všechny pamětihodnosti, načež jsme se posadili po jeden obrázek z křížové cesty a hezky dlouho jsme kecali. No, od poloviny jsem už jen poslouchal. Ač v posledních dnech mě trápila moje hloupost (není to ten správný výraz, ale vhodnější mě momentálně nenapadá), teď všechny starosti odpluly a já naslouchal vyprávění o všem možném. Po čase jsme se zvedli, dokončili kolečko a vrátili se k domu. Tam jsme pokračovali v povídaní i s jeho ženou a čas tak krásně plynul... Povečeřelo se a o trochu později jsme se pustili do práce. Že by nám to šlo, to tedy ne, ale nějaký obraz jsme si udělali. Když brácha regulérně usnul a začal chrápat, došlo mi, že co šlo, se udělalo. Blížila se půlnoc, ukončili jsme pracovní část dne a odebrali se na kutě.

Připravené jsem měl široké dvojlůžko, naprostý luxus. Ovšem na co zvyklý nejsem, je to, aby mně v jednu hodinu ráno vlezla do postele kočka. Blonďatá kočička přející si přízeň a něhu. Zprvu mňoukající, posléze vrnící. Nadšením, že jí hladím, nevěděla jak se natočit. Tu sebou plácla na zem, tu mi zase skočila do postele. Mimochodem, ta samá kočka za světla přede mnou prchala. Potvora nevděčná. Po čase jí to přestalo bavit nebo jsem možná u toho prostě a jednoduše usnul a ona zmizela po schodech zase dolů. To ale ještě nebylo všechno. Brácha asi tak o půl čtvrté sešel do přízemí (asi něco zkontrolovat...) a když vyšel zpátky do ložnice, kočky spustily koncert. Po chvíli se ozvalo zasakrování a naštvaný dědek cedící skrz zuby něco jako "mrchy mňoukavý" je jednoduše vyhodil ven. Když se nasupene drápal nazpět, neudržel jsem se a začal se hihňat. Podíval se na mě jak vrah a jen sykl: "Ty se moc nesměj!", načež jsem se přestal hihňat a začal se smát.

Venku začalo být světlo a protože se znám, věděl jsem, že když budu ležet dál, usnu a probudím se někdy před dvanáctou. Tak jsem vstal a přemýšlel, co chvíli po půl páté budu dělat. Kapku jsem se spoléhal na to, že bráchova žena je podle jeho slov ranní ptáče. Obul jsem se, zabouchl za sebou dveře s tím, že se projdu a až se vrátím, bude už někdo vzhůru. Ráno bylo krásně chladno pod mrakem, foukal mírný vítr a mě napadla naprosto šílená věc: půjdu si zaběhat. V životě jsem dobrovolně nešel běhat (tedy jednou jsem to zkusil a po dvaceti metrech pochopil, že to není zábava pro mě), ale prostě mě to přepadlo a nešlo s tím nic dělat. Říkám si, dáš si to kolem rybníka, po třiceti metrech ti dojde, že to není dobrý nápad, počkáš až tě doběhnou tvoje plíce a společně se odplazíte hezky pod pergolu na židličku, kde se budeš modlit, aby to ten infarkt vzdal. Chyba hlávky. Absolutně bez tréninku, bez kondičky, jen tak ze srandy jsem si dal dva kilásky, aniž bych se nějak výrazněji zadýchal. Sice nešlo o žádný sprint, hezky v klidu svým tempem, ale dobrá půlka trasy vedla do mírného kopce. Kdybych si býval s sebou vzal i nějakou vodu, běžel bych dál a déle, ale bez možnosti doplnit tekutiny jsem se rozhodl radši neblbnout, otočit se a v poklidu doběhnout zpátky. Což jsem taky provedl a čekání na pergole jsem si krátil protahováním a klikováním.

O sedmé vylezl ven soused chatař a když za chvíli začal stříhat živý plot elektrickými nůžkami, bylo vyhráno. Posnídalo se, odnesly se pytle s biologickým odpadem na místo tomu určenému na návsi a zatímco bráchova žena vytáhla sekačku a jala se upravovat trávník, my s bráchou jsme si šli zastřílet. Já svým desertem, brácha svou G-36. Než jsem si gerdu mohl vyzkoušet, stala se nemilá věc - chcípla baterka. Snad příště. Ale ověřil jsem si, že eagle se při akci neztratí a jako sekundárka ke spasince není vůbec špatná volba. A dal jsem bráchovi za pravdu, že v klidu snese 0.28 a silnější plyn. Každopádně při tréninkové střelbě dál budu používat plyn Predátor a TM 0.25, silnější green gas budu čepovat jen do ostré akce. Když jsme si dostatečně vyhráli, zabalili jsme výzbroj a brácha se chystal na zlatý hřeb - prokázat své kulinářské umění ve velmi krátkém čase.

Zvolil svojí oblíbenou rychlovku - zeleninu na listovém těstu. Trošku jsem se šeredně díval, když použil hotové těsto na prodávané na pečícím papíru, ale sám něco podobného čas od času taky používám, tak jsem to snad ani nekomentoval. Nebudu kolem toho dlouho chodit, bylo to velmi dobré. První "zeleninová pizza" byla snad jen kapku méně kořeněná, druhá byla v naprostém pořádku. Velmi chválím práci ze solí, nic jako přesolené se nekonalo. V poslední době věc nevídaná. Takže zbývá rozhodnout, jestli a na kolik mišelínských hvězdiček byl bráchův výkon. Po velmi dlouhém rozhodování (kdy jsem se snažil brát v potaz pokud možno všechny faktory) jsem rozhodl následovně. Vzhledem k tomu, že na relativně snadné věci se toho dá zkazit hodně a bráchovi se to nestalo (dokonale přesně trefený čas pečení, kdy cibulka i česnek byly přesně tak, jak mají být), dostane jednu hvězdičku s podmínkou. Ta spočívá v tom, že příště budu chtít vidět a ochutnat nějaký naprosto úžasný kulinářský zážitek, který nejenom že tu jednu hvězdičku potvrdí, ale přidá aspoň jednu další.

Po obědě mě brácha odvezl do Budějic. Původně jsem sice hezky poprosil, jestli by to šlo s dvacetiminutovým předstihem, ale byl jsem rád, když jsem vyskočil z auta čtyři minuty před odjezdem rychlíku do Prahy. Akčně jsem prolítl halou k okénku, koupil jízdenku a mazal na čtvrté nástupiště. Skočil jsem do prvních dveří a prošel tři vagony, než jsem našel volnější kupé. Ani jsem se nestihl posadit a vlak se rozjel. Tomu říkám mít to spočítané na minutu přesně. Přede mnou bylo 469 kilometrů cesty domů. Naštěstí uběhly v klidu a míru bez jakýchkoliv podstatných či důležitých problémů. Do Prahy se přijelo na čas a Expres 523 byl taky nezvykle prázdný. Cestu jsem si krátil díváním se na Létající cirkus, poslechem Amy MacDonald či pozorováním krajiny za oknem jedoucího vlaku.

Skvěle jsem si návštěvu užil. Cítil jsem se příjemně, byl jsem rozmazlován (až jsem se místy musel červenat) a bylo mi nádherně. Děkuji bráchovi, jeho ženě, mladýmu, psovi i kočkám. A v neposlední řadě i komárům a ovádům, kteří mě žrali v mezích slušnosti.

Co člověka nenapadne, když musí nakupovat

Občas si člověk nevybere dny, kdy má volno. A nejhorší je, když se sejde na tu trochu volna hned několik nepříjemných a nemilých povinností. Nečekaně se mi to stalo. Venku vedro jak na poušti a protože moje jediné kraťasy se rozhodly dosloužit, musel jsem na nákupy. Nenávidím nákupy. Nenávidím prolézání obchodů, vybírání správných střihů, barev, zkoušení jestli je to velké, malé... Prostě to, co miluje většina žen a sexuálních minorit (bez urážky, je to myšlen jako naprostý fakt. Samozřejmě existují výjimky...)

A proč nespojit velmi nepříjemné s nepříjemným? Rozhodl jsem se nechat se zrovna i ostříhat. Tak jsem jako první zamířil do svého oblíbeného holičství honosně nařvaného kadeřnický salón. Na klasickou otázku "Jak to chcete?" jsem se podíval na korpulentní slečnu s výrazem masového vraha a radši se ani nesnažil zavtipkovat na téma "mluvíme ještě o stříhání?". Možná i díky tomu jsem odešel jakž takž oškubán a na zemi se neválelo žádné ucho.

Do města už nějaký čas chodím zásadně pěšky (nezáleží na počasí), tak jsem si odvykl specifické vůni městské hromadné dopravy. V obchodních centrech ve středu města jsem nic vhodného nenašel a tak jsem se z těžkým srdcem odhodlal jet podívati se do Malenovic. Uf, ještě štěstí, že jsem nesnídal. Chápu, že doba je zlá, vody málo a musí se šetřit, ale čeho je moc, toho je příliš. A nejhorší je to, že se bohužel jistá tělesná nekulturnost nevyskytovala ojediněle, nýbrž u většiny osazenstva trolejbusu kam jsem se vetřel. Pro úplnost dodám, že kolem desáté hodiny snad toho nechci zas tak moc.

Pomohla klasika - sluchátka do uší, pustit si dokola svojí momentálně nejoblíbenější skladbu a ignorovat, nevšímat, nevidět a pokud možno nedýchat. Když se člověk zamyslí nebo začne vzpomínat na něco, co mu v poslední době zlepšilo náladu, není tak jemnocitný. Myšlenky odplují někam mimo realitu a najednou mi dokonce přestalo vadit být v tom dopravním prostředku, který naštěstí nebyl tak narvaný, jak občas bývá.

Pokud vás napadlo proč jsem nešel pěšky, nebylo to kvůli lenosti. Sice je to kapku delší procházka (přes stezku zdraví po modré k Boudě, od ní k pramenu Svaté vody a tak už jen sejít k rozcestníku Malenovice ZPS. Časový harmonogram to bohužel nedovolil. Jinak tuto trasu všem doporučuji. Je to zajímavá procházka.

V obchodním centru bylo lidí jako mravenců. Nečekaně. Vlezl jsem do prvního obchodu a za pár minut jsem vylezl. Odhodlaně jsem vlezl ještě do jednoho a slavil jsem úspěch. Dvoje jakž takž slušné kraťasy a jedny tříčtvrteční kalhoty za ještě více slušnou cenu. Jupí. Deru se do kabinky a začnu zkoušet jednotlivé kusy oblečení. V nejlepším, zrovna když se kroutím (abych viděl, jak mi kraťasy sedí ehm na zadku), vleze si za mnou suverénně korpulentní důchodkyně s nějakým spodním prádlem v rukách. Reaguji rychle. "Pěkný den, jdete se připojit?" Naštěstí důchodkyně s omluvou vycouvá. Jinak bych musel utéct já. Zbývalo zaplatit a utéct domů. Naštěstí se mi to povedlo. Přežil jsem.

Za chvíli si dám svoje milované rizoto, upeču perníčky (brácha, ty v pátek povezu tam k vám) a budu se těšit na třetí hodinu. To mám domluvenou schůzku s kamarádkou, kterou jsem už drahnou chvíli neviděl. Tak nakonec to snad tak zlý den nebude.

Na závěr jen malé vysvětlení proč mám tak omezený šatník:


Ty zelené kalhoty jsem měl vloni v Milovicích na Mrtvém hrdinovi a nemusel jsem mít ani pásek. Ty druhé jsem si dnes koupil. Naštěstí drží taky bez pásku.

Mandriva Linux 2010 Spring je venku!

Po dlouhém čekání je to tady - novou Mandrivu stahujte třeba z ftp serveru free.fr. Podle prvních ohlasů se máme na co těšit. Paráda.

120 250gramových kostek másla

120 kostek másla po 250 gramech dá třicet kilo. Tak o tolik jsem dokázal snížit svou váhu. A protože mě nebaví stále dokola opakovat jak jsem to udělal, tak se podělím o pár mých postřehů.
Začátek je jednoduchý. Je potřeba mít vyšší výdej energie než příjem. Snížit příjem se rovná rozumně jíst. Pod touto jednoduchou definicí se skrývá 75% vší námahy. Opravdu funguje jíst menší dávky jídla v pravidelných intervalech a jíst jen to, co opravdu potřebuje vaše tělo. Velmi vhodná je drastická redukce příjmu tuků (oleje, sádlo, máslo..), cukrů (všechny sladkosti) a soli (tyčinky, brambůrky, solené oříšky...) . Naopak se zeleninou a ovocem se nemusí šetřit, ale samozřejmě ani přehánět. K pití je vynikající čaj nebo voda. Čaj nesladit. A zlaté rady - u televize a po šesté hodině večerní se nejí, snídaně se nezanedbává, ale vychutnává (moje snídaně občas vypadala třeba takto: kus nějaké zeleniny, nejčastěji papriky, dva plátky zrníčkového chleba velkého jak toustový s tuňákem a hezky si to sousto po soustu vychutnával. Sice jsem musel vstávat dříve, ale za to jsem do sebe nenacházel jídlo za pochodu, ale v klidu a pohodě), svačiny jsou nutností a oběd pokud možno vždy teplý. Zpět k té televizi - mrkněte se naschvál kolik dodá vašemu tělu energie a soli takový malý sáček bramborových lupínků. To je krásný příklad zbytečného energetického příjmu. Takže žádné slané tyčinky, čokolády, litry slazených limonád, ba i alkohol je na černé listině.
Při úpravě jídla preferovat vaření před smažením. Vařené brambory ano, hranolky ne. Vařená zelenina ano, smažená paprika ne. Dál to netřeba rozebírat. Nesmíte zapomenout, že skončil čas kvantity, ale začal čas kvality. Takže radši než dvě kila špekáčků s kopcem hořčice či kečupu, zkuste třeba plátek kvalitní šunky. A nezapomeňte si vychutnávat pravou chuť.
Teď se dostáváme ke kolonce výdej energie. Pokud jste do teď aktivně nesportovali, zapomeňte na to, že zápisem na aerobik či podobné zhůvěřilosti něčeho dosáhnete. Po pěti minutách budete na pokraji infarktu a to se začíná jen rozcvičením. Takže ušetřete za nákup cvičebního oblečení XXL a začněte chodit. Hezky svižná chůze aspoň hodinku v kuse tak, aby byla mírně zvýšená tepová frekvence a museli jste zrychleně dýchat, z kopečka do kopečka nebo aspoň ze schodů do schodů. Nepřepínat se, ale ani se neflákat. Každé ráno si vzpomeňte na školní tělocvik a na protivnou rozcvičku. Nová každoranní povinnost. Pořádně protáhnout všechny svaly a šlachy aspoň dvacetiminutovým cvičením a hned vám bude chutnat i ta snídaně víc. Pokud máte možnost, nejezděte autem či hromadnou dopravou, ale přemísťujte se hezky po svých. Odpírejte si vymoženosti civilizace jakou jsou výtahy, eskalátory a podobně. A pořiďte si gymnastický míč. Až se budete dívat na televizi, neseďte v křesle, ale hezky hopsejte na balonu.
Ale to nejdůležitější si nechám na konec. Když chcete hubnout, musíte to opravdu chtít. Když to opravdu chcete, stačí pak dodržovat pravidla hry. Já začal někdy na začátku prosince a přiznám se, že Vánoce byly muka. Na druhou stranu většina kolem mě se cpala a přibírala, zatímco mně šla kila dolů. Striktní dietu jsem držel do února, kdy se mi váha ustálila na osmdesáti kilogramech. Celé to mělo jen jednu obrovskou nepříjemnost - nutná výměna celého šatníku. Namísto triček L/XL/XXL kupuji trička S/M a u kalhot jsem spadl z velikosti 38 na velikost 30.