Ničen prací

Momentálně se potácím od jedné dvanáctihodinové směny v práci ke druhé dvanáctihodinové směně. Nějakou chvíli to trvá a konec opravdu nechutného pracovního zapřažení se jeví na konci tohoto týdne. Musím přežít, nic jiného nezbývá.

Skoro vše je momentálně odsunuto na vedlejší kolej, na Invasion server jsem už snad tři týdny ani nešáhl a jediné, co se ještě snažím zvládat, jsou přípravy na stalkerský larp. Začátek se kvapem blíží a snad to neskončí tak, že den před odjezdem budu nakupovat celou výbavu.

Prostě a jednoduše teď nemám náladu, chuť ba ani energii něco psát. Od příštího týdne se to změní, snad navnadí momentálně pracovní název budoucího zápisu - 120 250gramových kostek másla.

A tak si dnes užiji volný den (trochu mě mrzí, že nedopadl tak, jak mohl, bylo by to neskutečně pozitivně nabíjející, ale jsou věci, které nikdo nemáme šanci ovlivnit a když se stanou, prostě se stanou. Takže žádné omluvy, není důvod!), uvařím si šafránové rizoto a budu se snažit relaxovat.

Vám všem přeji to samé - pohodu a klid. Jednou za čas to chce opravdu vypnout a hodit všechno za hlavu.

PS.: a když to uděláte, možná přijdou i dobré zprávy. Já se například dozvěděl, že možná za nedlouho přijede na víkend člověk, kterého si vážím a mám ho velmi rád. Pokud se tak stane, Zlín pozná nepoznané...

Dřevnice bouřící

Většinou si dělám srandu z toho, že se Dřevnice nazývá řekou, ačkoliv vypadá jak potok. Občas jak potůček, někdy kačeny a kačeři musí při plavání šlapat rybám po hlavách. Stačilo pár dní dešťů a dva týdny po jedněch záplavách (i když při nich Dřevnice byla relativně v klidu) bylo opět rušno. A celkem právem. Tam, kde je sotva pár decimetrů vody, protékaly masy vody. Lidé se chodili fascinovaně dívat, usedlíkům kolem Dřevnice se zračily ve tvářích starosti. Při pohledu na řeku jsem se vůbec nedivil.



Zkusil jsem nafotit pár fotek, tak se když tak mrkněte na mé album na Photobuckletu.